ROZHOVOR + FOTOGALERIE. Reportérky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová už podruhé vyrazily na sever Sýrie zmapovat, jak pokračují boje proti Islámskému státu a jak se vrací zpět k životu zdemolované město Kobaní. Do válečné zóny se chtějí znovu vrátit.

Motivací, proč se dvě ženy vydávají opakovaně do nebezpečných oblastí, kde zuří válka, je více. Jednou z nich je ale zcela pragmatická potřeba doručit na místo bojů pomoc, kterou se jim podařilo prostřednictvím jejich sbírky SOS Kobaní shromáždit.

Kromě toho ale existuje ještě další impulz pro cesty doslova na dostřel Islámskému státu. „Je to můj život, který mě baví,“ vysvětluje v rozhovoru pro HlídacíPes.org Lenka Kliceprová. „Je to novinářsky velice zajímavé a já si ráda dělám obrázek o dané situaci z vlastní zkušenosti. O válce v Sýrii jsem nechtěla jen číst.“

O tom, zda má při práci na frontové linii strach, nebo co pro reportérku Klicperovou cesty na hraně znamenají se dočtete v následujícím rozhovoru. Ten ilustrují fotografie Markéty Kutilové a Lenky Klicperové, které pořídily během letošní únorové cesty do Sýrie.

HP: Proč jste se do Kobaní a vůbec do tohoto regionu s kolegyní Markétou Kutilovou letos znovu vydaly?

Znovu jsme se do Kobaní vydaly především proto, že tam stále pokračuje válka proti Islámskému státu, což je téma, které nás jako novinářky velmi zajímá. A pak jsme hned po první cestě založily veřejnou sbírku SOS Kobaní, která byla poměrně úspěšná, vezmeme-li v úvahu, že jsme si promovaly jen my dvě pomocí knihy a našich profilů na sociálních sítích. Podařilo se nám shromáždit skoro 400 000 korun – z prodeje knih Islámskému státu na dostřel a z příspěvků veřejnosti. Bylo potřeba tam peníze dovézt a na místě nějak smysluplně pomoci. To nejde jinak než osobně, dostat peníze do těchto oblastí je složité a nejlepší je dojet tam osobně, a na projekty dohlédnout.

HP: Máte strach, když do nebezpečných míst jedete?

Já osobně ne, tedy ne o svůj život. Bojím se, že se nepovede, co jsme si předsevzaly, že se nepodaří odvést dobrou práci. Pracovat tam je náročné a pořád člověk musí překonávat nějaké potíže a překážky. Třeba jen dostat se do určité oblasti nebo na frontovou linii není nic jednoduchého. Strach můžete dostat na frontě, když po vás střílejí, ale nesmí vás to paralyzovat, to je velmi nebezpečné. Ale v takové situaci už pak pracuje i vysoko zvednutý adrenalin. Je to těžko popsatelné, musíte to zažít.

HP: Co pro Vás cesty do této oblasti znamenají, co si po návratu z nich odnášíte?

Je to můj život, který mě baví. Je to novinářsky velice zajímavé a já si ráda dělám obrázek o dané situaci z vlastní zkušenosti. O válce v Sýrii jsem nechtěla jen číst. Tato válka je i válkou mediální a dokud nejsem na místě a nevidím to na vlastní oči, těžko si můžu udělat objektivní obrázek. Je i těžké tomu všemu porozumět jen ze zprostředkovaných zpráv. Když jste na místě, je to úplně jiné. Odnáším si nepřenositelné zkušenosti, které formují dál můj pracovní i osobní život. Neměnila bych.

HP: Plánujete se tam znovu vrátit?

Samozřejmě. Já jsem se zrovna vrátila z Iráku, z Arabistánu, kde jsme zase s kolegyní Jarmilou Štukovou pracovaly na tématu čerstvě dobyté Fallúdži, boje ší’itských milicí a pracovaly jsme i na frontových liniích u Mosulu, kolem kterého už se stahuje smyčka. Kromě toho, že se na podzim musíme zase vrátit do Kobaní jsem připravená i na rychlý výjezd, jakmile to bude vypadat, že nastává poslední finále – bitva o Mosul nebo ar-Rakká. Taky se snažím dostat do obleženého Aleppa, kam mi syrský režim odmítl přístup. Hledám jiné cesty, ale je to velmi komplikované.

HP: Umíte popsat, co je to za motivaci/touhu jezdit do tak nebezpečné oblasti?

Ne, všechny oblasti v Sýrii jsou tak nebezpečné. Riziko tam je, vždycky se může něco stát, ale člověk na kurdských územích není pořád od překročení hranice pod konstantní palbou. Ale blízkost IS je tam samozřejmě faktorem, který může i z bezpečného místa rázem udělat peklo. My třeba s Markétou projížděly městem Tel Abyat, když jsme se vracely do Iráku, jely jsme tudy brzy ráno, ještě byla tma. Kdybychom jely o den později, zřejmě bychom padly do rukou islamistů, kteří na město znenadání zaútočili. To jsou náhody, které neovlivníte. Na frontové linie je pak riziko velké, ale mě to prostě baví a baví mě dělat svou práci, tedy reportérskou a fotoreportérskou práci. Zejména to focení, když jste pod palbou, je strašný adrenalin. A je to i profesní výzva, dělat to co nejlíp to jde. Já myslím, že někoho to prostě táhne a zajímá, někoho baví třeba vyšívat nebo tvořit počítačové programy, nebo co já vím. Mně baví tohle. Asi se s tím trochu musíte narodit. Když to budu sebelépe a sebedéle vysvětlovat člověku, kterému je to cizí, stejně to nepochopí. Ten, kdo je duší dobrodruh, k tomu bude mít určitě blíž.

FOTOGALERIE