Do vojenské pomoci Ukrajině se aktivně zapojily i země, které prakticky žádnou vlastní armádu nemají. Například Lucembursko – profesionálních vojáků nemá ani tisícovku – už vloni na jaře přislíbilo, že nakoupí a na Ukrajinu pošle tisíce střel pro raketomety typu Grad. Je to těžší, než to vypadá: na trhu je přetlak poptávky a zásoby jsou doslova vyluxované. To potvrzuje i pohled do Česka, kde se raketomety i střely do nich vyrábějí.

Dvoučlenný lucemburský nákupní tým se při své snaze přispět obrannému úsilí Ukrajiny nestačí otáčet. A pravidelně žhaví i telefonní linky do Česka. Už vloni slíbilo Lucembursko, zakládající člen NATO, Ukrajině dodat 6000 kusů raket pro raketomety typu Grad. Na trhu se mu jich ale podařilo sehnat zatím jen 600.

I když jsou Grady zejména ve skladech postsovětských republik nebo afrických zemí, evropské země se snaží nakupovat od předvídatelnějších partnerů. Zemí, kam – nejen Lucembursko – směřovalo svou poptávku, bylo do značné míry Česko, ale například i Bulharsko, Rumunsko, či Bosna a Hercegovina.

„Myslím, že to je v kontextu velikosti Lucemburska a jeho vlastních zásob prakticky jediný způsob, kterým může přispět,“ komentuje snahu lucemburských nákupčích pro HlídacíPes.org český velvyslanec v Lucembursku Vladimír Bärtl. „Porovnáme-li velikost populace velkovévodství a ČR, odpovídalo by to u nás velikosti týmu o cca 32 členech. Ale komunikace jen mezi těmi dvěma půjde asi rychleji,“ doplňuje.

Zcela vyprázdněné sklady

„Český výrobce se po začátku války potýkal s vysokou poptávkou po střelách pro raketomety BM-21 Grad a došly mu díly. Většina dodavatelů společnosti se nacházela v Rusku nebo v zemích, které odmítaly vyvážet vybavení, jež by mohlo být použito na pomoc Ukrajině. Lucembursko se nakonec muselo spokojit s 600 raketami, což byla desetina původního cíle,“ napsal americký deník The New York Times. Lucemburčané od stejného výrobce koupili navíc alespoň 12 500 protitankových granátů RPG-7.

I když ani americký deník, ani lucemburská strana partnera na české straně nejmenuje, z kontextu lze dovodit, že by mělo jít o společnost Excalibur Army z Czechoslovak Group podnikatele Michala Strnada.

Ta obrněné raketomety i střely do nich vyrábí. „Vedle výroby nových obrněných raketometů se rovněž specializujeme na modernizaci již používané technologie, aby mohli naši zákazníci nepřetržitě používat své stávající podvozkové a nástavbové platformy,“ popisuje firma na svých stránkách.

Do bližšího komentáře obchodu s Lucemburskem (a obecně i jinými nákupčími ve vztahu k Ukrajině) se ale pouštět nechce.

„V lednu jsme přijali směrnici, že z bezpečnostních důvodů utlumíme na minimum komunikaci v kontextu Ukrajiny, kam bezesporu spadá i to, které naše firmy, kde a jaké produkty využitelné na Ukrajině vyrábí. Proto Vám bohužel na Vaše otázky neodpovím,“ reagoval mluvčí Czechoslovak Group Andrej Čírtek.

Zbraně a munice, které vyhovují dosavadnímu hlavnímu nastavení ukrajinské armády – tedy zbraňové systémy, byť modernizované, z dob SSSR – jsou nyní v Evropě celkově nedostatkové zboží. I proto se evropské země snaží vojenské dodávky Ukrajině koordinovat v rámci Ukraine Defense Contact Group. Těží z toho prodejci i výrobci zbraní. Těm se za poslední rok dokonale vyprázdnily sklady, novou výrobou však nestíhají poptávku zcela uspokojit.

Jen samotné Czechoslovak Group, která patří mezi největší dodavatele zbraní ukrajinské armádě, vzrostly tržby za rok 2022 meziročně o sto procent. Jak napsaly Hospodářské noviny, jen za první půlrok loňského roku utržila 13,8 miliardy korun, což je skoro stejně jako za celý rok 2021.

„Byznysově jsme vyprodaní na tři čtyři roky dopředu. Nasbírali jsme hromadu objednávek. Investujeme do navyšování výrobních kapacit, do lidí, do produktů. Pomáhali jsme asi nejvíc z českých společností v obranném průmyslu. Jsme dnes jeden z největších dodavatelů na Ukrajinu vůbec. Naše výhoda byla, že jsme tam dodávali historicky, zákazníci nás tam znají. Když začala válka, zákazník šel na jistotu. Ukrajinci měli financování z různých zdrojů – od Američanů, Poláků, a tak se objednávky jen hrnuly,“ řekl v rozhovoru pro HN vloni v prosinci majitel firmy Czechoslovak Group Michal Strnad.

I kdyby válka skončila zítra, sklady armád NATO se podle něj budou znovu naplňovat na předválečnou úroveň dalších deset až patnáct let. „V Evropě je výrobní kapacita asi na 275 až 300 tisíc kusů dělostřelecké munice ročně. A Ukrajinci týdně spotřebují 40 tisíc,“ doplnil.

Bezpilotní letadla z Česka

Ale zpět k příkladu Lucemburska. Sama lucemburská armáda má ve svém arzenálu jen jedno nákladní letadlo, dva vrtulníky, jež sdílí s policií, a sotva 200 vozidel typu Humvee, Dingo a dalších.

Hned na počátku války země s populací 640 tisíc lidí (a nejvyšším HDP na hlavu na světě) poslala na Ukrajinu ze svých skladů 102 protitankových střel a 20 tisíc kusů kulometné munice. Víc si dovolit nemohla.

To, jak se do snahy sehnat žádané zboží Lucemburčané pustili, se dá vysvětlit i vlastní historickou zkušeností. „Geografická poloha zemi do jisté míry předurčila k tomu, že málokterá mocnost v minulosti odolala pokušení, aby si ji tak trochu nezaokupovala… Tomu i odpovídá národní slogan – „Chceme zůstat tím, čím jsme“, který vyjadřuje odolnost, se kterou všem těmto vlivům odolala,“ říká český velvyslanec Vladimír Bärtl.

I když ambasadoři mají obvykle popisu práce i ekonomickou diplomacii a podporu tuzemského byznysu, konkrétně v nákupu munice pro raketomety se Bärtl podle svých slov nijak neangažoval. Jak připouští, v jiných oblastech, jež se též týká dodávek na Ukrajinu, ale ano. Příkladem je nákup plně autonomních bezpilotních letadel UAV Primoco.

„S Ladislavem Semetkovským z Primoco jsem jednal brzy po svém příjezdu do Lucemburska v roce 2020; oba jsme piloti, tak jsme se shodli, že pro velikost a polohu velkovévodství nemá jejich výrobek uplatnění třeba pro monitoring hranic,“ podotýká velvyslanec Bärtl. Už tehdy ale informace o letadle předal hlavnímu logistikovi lucemburské armády s tím, že by mohlo jít o zboží pro potřeby třetích zemí. „Letos mi potvrdil, že mu přišly vhod, když se Lucembursko rozhodlo pro nákupy na obranu Ukrajiny,“ dodává Bärtl.

I když zbrojní průmysl byl dlouho (a v některých případech to navzdory válce na Ukrajině přetrvává) z hlediska financování u bank považován za „špinavý byznys“, v oblasti ekonomické diplomacie to neplatí. „Třeba propagace vozů Tatra nebo výrobků Aero Vodochody a dalších byly vždy součástí ekonomické diplomacie tam, kde to bylo možné. S nynějším geopolitickým vývojem bych pokles v této oblasti určitě nečekal,“ říká Bärtl.