Putinův režim nás ohrožuje. Naše obrana je ale slabá, varuje Luboš Dobrovský
Rusko veškerou svou ekonomickou sílu v posledních několika letech věnuje obnově, modernizaci a modernímu výcviku svých ozbrojených sil, konstatoval v rozhovoru pro HlídacíPes.org někdejší velvyslanec v Rusku Luboš Dobrovský.
„Svoboda slova bez odpovědnosti za ono slovo, to není svoboda. V některých případech to může být naopak morální zločin,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org někdejší disident, signatář Charty 77, československý ministr obrany, kancléř prezidenta Václava Havla, velvyslanec v Rusku a novinář Luboš Dobrovský.
- Dostal jste cenu Ferdinanda Peroutky i za svou celoživotní novinářskou práci. Novinařina se hlavně vlivem internetu značně proměnila. Jak se vám jeví současná žurnalistika?
Došlo tu k velkému posunu. Někteří novináři si osobují právo býti čímsi více než jen vzdělanými šiřiteli názorů a informací, které jsou oproštěny od zájmů té které politické strany. Máme tu zároveň názorově nejasné redakce. Neznám, snad kromě Respektu a zpočátku Echa, redakci, kde by se lidé sdružovali na základě blízkosti svých názorů a cílem redakce by bylo nabídnout argumenty ve prospěch jejich hodnotového souboru vlastním čtenářům. Další věc jsou vlastníci. Většinou byli těmi, kdo byli názorově ve shodě s redakcí, to už také neplatí. Vadí mi i jazyková nedbalost, s níž mnohé redakce nepečují o jazyk, to je zoufalé až trestuhodné… Je toho zkrátka hodně.
- Dotkl jste se vlastníků médií. Máte na mysli hlavně Andreje Babiše a trojjedinou roli byznysmena, politika a vlastníka médií?
Myslím, že je to celkový problém, jsou tam ale samozřejmě nějaké vrcholy. Babišův Agrofert se z politického rozhodnutí stal vlastníkem několika deníků a rádia a je zjevné, že sleduje vlastní politický zájem a ten je po mém soudu antidemokratický. Ale Babiš v tom není sám. Do tohoto oboru vstupují i další bohatci a teprve tím se stávají těmi skutečnými oligarchy a ovlivňují rozhodujícím způsobem veřejné mínění.
- Takže kdyby se váš starší syn, podnikatel Jan Dobrovský, rozhodl začít podnikat v oblasti médií, tak byste mu to rozmlouval?
To by šlo asi tak daleko, že bychom se úplně zásadně nepohodli. Ale pokud by se rozhodl, že bude jakýmisi granty finančně podporovat nějakou redakci, tak proč ne. Šlo by o to, o jakou by šlo redakci a jaký by měla hodnotový systém. Pokud by to měl být Hájkův Protiproud… Ale to by ho asi ani nenapadlo.
Svoboda slova není vše
- Ještě zpět k proměnám českých médií…
Ano, není to všechno, co se tu děje. Ta skutečná žurnalistika jako by ztrácela na síle. Zejména když se její tvůrci formou svého psaní a výroků přibližují tomu, co se děje na takzvaných sociálních sítích. Já jsem do nich, ač nerad, také nahlédl a mám z toho velice nepříjemný pocit i zážitek. Kdokoliv, koho to napadne, má svobodu napsat cokoliv ho napadne, bez ohledu na to, zda je dostatečně připraven věcně, odborně nebo mravně. Každý napíše to své a s jakousi – až překvapivou – pravděpodobností je těch, kteří se vyjadřují nekvalifikovaně a zároveň hrubě, víc než těch, co si udržují nějakou kulturu jazyka, kulturu postoje, který je dán dobrým kvalifikovaným vzděláním.
- Obvyklá námitka je, že je svoboda slova a svobodně se mohou vyjadřovat i lidé nekvalifikovaní…
To je další otázka, co je svoboda slova v demokratickém státě. Svoboda slova bez odpovědnosti za ono slovo, to není svoboda. V některých případech to může být naopak morální zločin… Ten název sociální sítě připomíná jiné použití adjektiva sociální v češtině a to je takzvané sociální zařízení, čímž se rozumí záchod. Mě tak napadlo, zda v tom případě ta sociální média nejsou žumpa.
- Vidíte tedy ten hlavní rozdíl mezi přístupem novináře a psaním na sociálních sítích v tom, že novinář má nést zodpovědnost a za vyřčené ručit?
Samozřejmě. Skutečná novinařina je institucionalizovaná. Je tam redakce, která se mi může i nemusí líbit. Mohu být s redakcí spojen blízkostí svého názoru, či jen svého očekávání. Nebo redakce může mé očekávání zklamávat, jako se to stalo mně v poslední době ve vztahu k Echu24, které se stalo centrem protiněmecké aktivity a já nevím proč. Zkrátka skutečná novinařina sdružuje nejen redakce, ale i jejich čtenáře…
- Nedá se ale ta proměna vysvětlit tím ohromným množstvím zdrojů, mnohem větším tlakem na rychlost, právě vlivu sociálních médií, případně propagandy, záměrně smyšlených informací?
Já s vámi souhlasím, ale není to jen otázka množství informací, ale stavu celé společnosti. Mám nepříjemný pocit, že v naší společnosti vymizely sociální vrstvy, které by byly jakkoli detekovatelné, identifikovatelné. Těžko bychom tu našli nějakou tiskovinu, rádio, nebo televizi, které by byly institucí, jež by vyjadřovaly potřeby, požadavky a názory nějaké společenské vrstvy. Jsou tu rozhlasové stanice, které hrají hudbu blízkou určité části mládeže, ale to je něco jiného. Bavíme se tu o takových novinářských výkonech, které vyjadřují názor politický, politikou-ekonomický či sociální. A to já postrádám.
Nedávno byl zveřejněn průzkum, podle nějž polovina Čechů nedůvěřuje prozápadnímu směřování země, téměř 70 % by uvítala vládu silné ruky… Překvapuje vás to?
Dá se říct, že ne. I mezi lidmi, s kterými se setkávám, zaznamenávám jistou potřebu vyrovnávat kritický postoj k současnému Rusku kritickým postojem ke Spojeným státům. U lidí názorově mně blízkých je to opatrnější a věcnější; poukazují na řadu chyb americké politiky. Hledají odpověď na otázku, do jaké míry tu celkovou situaci v Sýrii, Iráku a celé části islámského světa spoluzavinila nedokončená válka USA a koalice v Iráku a do jaké míry to vede k tomu, že nyní zápasíme s tou neuvěřitelnou migrační vlnou, jež nás v mnoha ohledech ohrožuje.
- Ty otázky jsou ale na místě…
Jistě, USA nejsou bez chyby. Ale nelze tvrdit, že chyby Spojených států mají pro nás stejnou bezpečnostní hodnotu, jako cílené jednání vlády prezidenta Putina. Já se velmi snažím dbát na to oddělit Rusko jako zemi od režimu, který tam nyní vládne. Rusko je složitá entita, která se významně podílela na utváření evropské kultury. Jen ty režimy, které tam vlády, nikdy nesměřovaly k demokracii.
Vladimír Remek měl rezignovat
- Co byste si mimochodem jako velvyslanec v Rusku, jímž jste v letech 1996 – 2000 byl, pomyslel, kdyby vás prezident nepřizval na jednání s prezidentem Putinem, jako se to stalo Vladimíru Remkovi, a šel tam jen s s poradcem Nejedlým a kancléřem Mynářem?
Není podstatné, co bych si myslel, ale co bych udělal. Okamžitě bych rezignoval na své místo. Ostatně já jsem na své místo v Rusku také rezignoval, když se mi tehdejší ministra Kavan snažil vnutit jako mého obchodního radu člověka, který byl někdejší pracovník kádrového obchodu ministerstva zahraničí a měl v Rusku svůj obchodní podnik. Já trval na tom, že s takovým člověkem nemohu spolupracovat a protože jsme v tom sporu s ministrem neuspěl, nemohl jsem zůstat velvyslancem. Rezignovat měl i pan Remek.
- Co myslíte, že se za těmi zavřenými dveřmi dělo?
Netuším, co se tam dělo. Vím jen tolik, že něco takového se nedělá.
- Sledujete české takzvaně alternativní, obvykle proruské, weby?
Několikrát jsem je navštívil a určitě to nejsou spontánně vzniklé projekty. Je to něco, co je zřejmě dokonale organizováno. Všechny dohromady oslabují demokratické prvky našeho politického i sociálního života, ukazují zejména na chybnost naší orientace na Evropskou unii a Severoatlantickou alianci, a z toho je zřejmé, že směřují k podpoře kremelského postoje s prezidentem Putinem v čele. Troufám si tedy usuzovat, že organizační centrum je řízeno představiteli současného ruského režimu a není to bez nějaké finanční účasti. Proč se k tomu tolik českých občanů propůjčuje, to nevím, ale už jsme zmínili, že je tu velké množství těch, kdo se vyjadřují v neprospěch naší západní orientace.
- Když byste měl přeci jen zkusit pojmenovat jejich motivaci, či důvody, co by to bylo?
To je úkol pro sociology, od nich bych se to rád dozvěděl. Těch důvodů bude asi hodně. Ale musím říct, že i mnou velmi kriticky viděný Václav Klaus už před drahným časem řekl, že jedním z velkých neštěstí našeho celkového sociálního života je degradace a degenerace politických stran. Politické strany nemají členstvo, nemají skutečné programy, nejsou ve skutečnosti mluvčími nějakých sociálně-ekonomicky definovatelných vrstev a jsou založeny – aspoň mi připadá – na pouhých ideologických floskulích, jež jsou málo srozumitelné. Problém je i to, že u nás, navzdory tomu, kolik mladých lidí studuje humanitní obory a sociální vědy, právě v tomto oboru neuvěřitelně poklesla vzdělanost. Měli bychom se možná trochu staromilsky vrátit k poznání, že se máme identifikovat s Evropou, máme být Evropany, máme vědět, jaké jsou kulturní a hodnotové základy, na nichž stojíme.
- Jaké jsou podle vás hlavní cíle ruské propagandy ve střední Evropě, v České republice?
Česká republika je specifická v tom, že s výjimkou bývalého prezidenta Klause a prezidenta Zemana tu v činné politické službě nejsou osobnosti, které by dávaly zřetelně najevo potřebu přiblížit se Kremlu a Kreml přiblížit Praze. Zatímco třeba na Slovensku nebo v Maďarsku stojí takoví lidé v čele vlád. A co Rusko sleduje? Proč si to stále klademe jako otázku, na niž nikdo nedal odpověď?
- A ta odpověď tedy je?
Odpověď dal Vladimir Putin už před lety, aniž se ho někdo ptal. Na jedné z mnichovských bezpečnostních konferencí řekl, že Rusko bylo rozpadem SSSR nesmírně oslabeno, bylo poníženo a zájmem režimu je teď vrátit Rusku jeho velmocenskou povahu. Vrátit rozhodující vliv Kremlu – bezpečnostní, ekonomický, vojenský, politický – zpět do celé té oblasti, která kdysi byla ovládána někdejším sovětským režimem.
Soutěž na státní ideu
- Takže i k nám Rusko stále mentálně přistupuje jako ke svému bývalému satelitu?
Ne Rusko, ale režim. A jeho vysoce kvalifikovaně prováděná propaganda rozšiřuje i mezi občany Ruské federace tento cíl jako něco, co je spravedlivé, protože spravedlivé to bylo tenkrát. Ten geopolitický přístup ke světu, trochu mesianistický princip, je v Rusku zakořeněn už dávno. Rusko v té své velikosti, teritoriálně největšího státu na světě, přeci vzniklo jako koloniální, imperiální mocnost, která své kolonie přičleňovala ke svému základnímu teritoriu až z toho vznikl tento po všech stránkách nesourodý kolos. Nesourodý etnicky, kulturně, nábožensky, ekonomicky i podnebně, se svými devíti časovými pásmy. A všechny tyto nesourodosti musí být překonávány jedinou myšlenkou. Rusko jako stát ale nikdy nemělo státní ideu, která by byla založená na podobných principech, jaké mají evropské národní státy, nebo Spojené státy. Došlo to tak daleko, že v 90. letech tehdejší prezident Boris Jelcin vyhlásil soutěž na státní ideu.
- To, přiznám se, slyším poprvé.
Vy se tomu usmíváte, ale já byl v té době českým velvyslancem v Moskvě a vůbec jsem se tomu neusmíval. Do té soutěže se přihlásil jen jeden jediný člověk, historik, a ten sepsal tezi založenou na něčem moderním a řekl bych i neruském. Napsal, že ke státní ideji se dá dopracovat jen tehdy, když celý ten konglomerát nesourodých prvků bude rozdělen a v nějakém procesu obnovy založené na svobodném rozhodování vznikne systém, který získá státní ideu právě z potřeb těch, kteří se budou chtít spojit ke společnému cíli. K ničemu takovému ale nedošlo, Jelcin odstoupil a jeho nástupcem se stal Vladimir Putin. Ten jako ideu nabízí velikost, důstojnost a účast Ruska na všech rozhodujících procesech, které ovlivňují svět. K tomu se Putin a jeho nejbližší otevřeně hlásí. A my, když čelíme té pro nás velmi nebezpečné ruské propagandě, musíme vysvětlovat, proč to nemůžeme přijmout a proč nás to ohrožuje.
- Když byste to měl tedy pojmenovat vy; proč nás to ohrožuje?
Ohrožuje nás to mimo jiné pro tu zkušenost s někdejším Sovětským svazem a jeho vlivem v této zemi. Ohrožuje nás to ztrátou svobody. Pamatujeme si ztrátu svobody idejí, názorů, ztráty ekonomických svobod a nakonec i ztráty životů a vznik koncentračních táborů, v nichž byly desítky tisíc českých občanů. To bylo přeci dáno i tím, že se mocenští představitelé tehdejšího československého státu ztotožnili se sovětskou myšlenkou a moskevským režimem.
- Rusko na tom nyní není i kvůli nízkým cenám ropy ekonomicky dobře… Neplatí ale i dnes slova Václava Havla z kraje 90. let: „Když chcete pomoct nám, pomozte Rusku“? Tedy že Rusko v ekonomických problémech je o to nebezpečnější?
Od té doby uplynulo mnoho času. Ten postoj Václava Havla byl v dané chvíli správný, jenže Rusko bylo úplně jiné. Mělo jiného prezidenta, který přes všechny nedostatky a přes všechno své opilství, je tím, kdo umožnil vytvoření demokratických institucí v Rusku. To, že už neměl dost sil, schopností ani představivosti, jakým způsobem mají být ty instituce naplňované, je věc jiná. Zkrátka v okamžiku, kdy se v Rusku začaly prosazovat demokratické prvky, to dávalo smysl. Ale s Putinem je situace jiná. Rusko veškerou svou ekonomickou sílu v posledních několika letech věnuje obnově, modernizaci a modernímu výcviku svých ozbrojených sil. Například i válku s Gruzií a vojenskou participaci v Sýrii musíme vnímat jako reálné vojenské cvičení, které má ukázat i samotným ruským představitelům, kde jdou nedostatky a co možná nejrychleji je opravit.
Mýlka s článkem číslo 5
- Jaký scénář budoucnosti ve vztahu Rusko – Evropa vidíte jako nejrealističtější? Jak by podle vás třeba reagovalo Rusko, kdyby Švédsko vstoupilo do NATO?
Nechci být prorokem zla. Ale když současný generální tajemník NATO řekne, že musíme posílit obranu Evropy před možným ruským útokem, i když zároveň řekl, že nechce žádnou světovou válku, tak se mi zdá, že směřujeme k vyrovnání vojenských sil tak, jak jej známe z dlouhého období studené války. Ta pro nás znamenala spoustu nepříjemných důsledků. Zároveň ale znamenala, že k žádnému velkému ozbrojenému konfliktu nedošlo. To vzájemné odstrašení bylo tak silné, že ani jedna strana neměla potřebu jej narušit. Ani přílišným ozbrojováním, ani přezbrojováním.
- Poměr sil je dnes ale jiný. I kvůli tomu, že bývalé komunistické země jsou dnes v NATO…
Situace je jiná. I síla tehdejšího SSSR byla daleko mohutnější, než dnes. Jenže je otázka, jestli současný ruský režim skutečně směřuje ke zklidnění typu studené války, nebo si je vědom určitého obranného zaostávání Západu. To zaostávání jednoznačně vidím.
- Zaostávání ve smyslu dlouhodobě nízkých investic do obrany?
Není to jen otázka investic, ale celého pojetí toho, co je to obrana. I naše vlády měly dlouho falešný pocit, že vše je v pořádku, že NATO je tak silné, že se nemůže nic stát a že nám stačí mít malou profesionální armádu. Je tu spousta dalších nedostatků, nejde jen o kvalitu výzbroje či o to, zda je naše mírová armáda dostatečná. Je nedostatečná, protože není schopná mobilizačního rozvinutí, zapomněli jsme vytvářet zálohy, není kým armádu rozvinout. Naše celá obrana je slabá i v tom, že naše vlády – nevím jestli záměrně, či kvůli nedostatečné znalosti angličtiny – špatně překládají pátý článek Washingtonské smlouvy.
- Jak špatně?
Ten pátý článek nevytváří automaticky povinnost všech bránit napadaného člena. Říká, že dojde k hlasování. Kromě toho smlouva obsahuje i třetí článek, který ukládá všem členským zemím, aby vytvořily takovou obrannou sílu, která bude schopná bránit se napadení až do aktivace pátého článku a není tam žádný časový interval. Je to komplikované. Také občanské vědomí odpovědnosti, i když snad začíná maličko růst, pořád není dostatečné. Celkově mne to vede k závěru, že Česká republika nemá funkční a komplexně pojatou obrannou politiku.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Petr Fischer: Slovo roku a úpadek duševní činnosti lidského pokolení
Buďme k sobě upřímní. Kdo je tady udavač – práskač – bonzák?
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
23 komentářů
nase obrana není slaba.. je zadna
Pokud vím, tak máme armády dvě. Jednu s NATO a druhou proti NATO. Potom máme politiky s NATO a politiky proti NATO. Korunu tomu nasazuje náš vrchní velitel, milovník dronů a tlačenky. Takže nás neohrožuje Putinův režim ale my sami s naším bezpečnostním aparátem.
Nemyslím si, že Rusko nás ohrožuje. Navíc mám dojem, že spousta věcí, které Putin pronesl, docela sedí a blíží se realitě.
A naše profesionální armáda? Připadá mi, že vezmou každý kus, aby bylo dost potenciálních obětí na jiných frontách.
Ale no tak přátelé, všechno současné (sebe)obviňování o tom že málo zbrojíme je pouze něčí politický bluf, který má sloužit jako alibi západním velmocím aby daly od střední a východní Evropy ruce pryč a ponechaly jí Rusům, NATO, neNATO.
Uvědomme si proboha, že NATO bylo od začátku budováno jako jednotný pakt západních velmocí, který měl bránit celou západní Evropu před ruským atakem.
Říct tenkrát když vznikal,že jakýkoliv členský stát se má vlastními silami bŕanit sám tak dlouho, než mu ostatní státy přijdou /někdy) na pomoc, bylo za hranicí tehdejší politické korektnosti – všichni dobře věděli, že právě takový způsob „spojenectví“ se naprosto neosvědčil na začátku 2.světové války.
Čili – NATO bylo od začátku budováno naprosto opačným způsobem, systémem neustálé společné masivní obrany. Na východních hranicích západního bloku stály neustále společné americké, německé,britské tankové divize, ve vzduchu po hranicích bloku neustále přelétávaly společné vojenské letouny, v mořích stály flotily, ponorky, v pozadí jaderné rakety… Všechno toto připraveno, opakuji připraveno na jediný signál, vrhnout se okamžitě na Rusa, kdyby se pohnul jediný metr přes hranici tehdejšího Západu.
Jenže toto se právě zrušilo v 90.letech, a už se nikdy neobnovilo na hranicích NATO, které se posunuly mnohem víc na východ. Jakým způsobem a koho (popřípadě co) má vlastně dnes NATO bránit, prakticky nikdo neví. Bylo by dost děsivé, kdyby až v okamžiku bleskového útoku Ruska začali tu smlouvu studovat politici členských států NATO a začali spekulovat co s tím jako mají dělat, aby jim kvůli tomu doma dost neklesaly preference…
Proč by mělo Rusko bleskově útočit? Aby získalo 10,000.500 uremcaných Čechů coby rozšíření počtů občanů Ruské federace? Nebo dalších víc než 360.000 nezměstnaných, 1,000.000 rodin ohrožených chudobou a 100.000 bezdomovců? Nebo snad rozkradené hospodářství (dnes už vlastně rozprodané)?
Ono je spíše dosti zbytečné to vztahovat na Českou republiku a její (mediálně zveličované) názorové rozpory.
Jenže, ono bude uplně stačit když Rusko bleskovou válkou (během pár hodin) obsadí třeba Litvu. jestli mu státy NATO nepřijdou okamžitě na pomoc a nevybojují ve válce s Ruskem zpět (o čem silně pochybuju), tak potom se NATO rozpadne a bude jasné každému že garance už neposkytné žádnému z členských států.
Očekavám v takovém případě stažení obrany „Západu“ na hranice Německa, tak jak bylo dohodnuto ještě se Stalinem. A sem na tyto hranice Německa se pak soustředí i obrana západních mocností, na základě jejich bilaterálních dohod, včetně s USA.
My zůstaneme venku a počkáme si až si pro nás Rus příjde. Těch pár let bude leda na doučení se ruštiny. Vybudovat silnou armádu se rozhodně nepodaří..
No a jestli se ptáte jestli se to Rusku vyplatí, tak toh asi chápete málo z principl totalitních režimů. Což je škoda . Třeba Hitkerovi e to vyplatilo, že?
„…počkáme až si pro nás Rus přijde.“ Dobře, došlo by na Váš scénář – Litva obsazená Ruskem a Rusko hrozící dalším postupem na západ, obrana Západu stažená na hranicích Německa… – – – Existuje jedno rčení, týkající se vojenské síly Ruska: „Rusko nikdy není tak silné, jak vypadá; Rusko nikdy není tak slabé, jak se zdá.“ Jeho smysl je snad jasný- nepřeceňovat vojenskou sílu Ruska třeba kvůli jeho velikosti, ale zase ji ani nepodceňovat třeba kvůli nějaké zaostalosti apod. Tohle rčení je už dost staré, z 19. nebo dokonce 18.století. Mám za to, že pochází odněkud z německého prostředí (a jestli je připisováno Bismarckovi nebo už Friedrichu II., to teď není důležité). Ale každopádně, když se podíváte na válečné dějiny Ruska v průběhu 20.století, obě světové války i řada menších konfliktů… Aspoň si myslím, že se právě toto rčení opět docela potvrdilo. – – – Takže, vraťme se k tomu Vašemu scénáři. Ale představme si naše pevné spojenectví s Polskem, Ukrajinou, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, třeba i Běloruskem, Finskem… Postupující ruská vojska budou svádět těžké konvenční boje s vojsky této aliance někde na Ukrajině či ve východním Polsku (předpokládám, že polští národovci budou těžko jen tak čekat až „si pro ně Rus přijde“), Putinova armáda bude mít za těžkých ztrát sotva vyhlídky dalšího postupu… Máme se pak bát, že nás Rusové smetou jadernými zbraněmi? – – – Tak samozřejmě, možné je ledacos. Ale pokusil jsem se jen položit alternativu tomu Vašemu defetismu.
Tohle se právě představuje poměrně těžko. Ale lze si pomoci příkladem z poměrně nedávné minulosti – operace Pouštní bouře. Potom co poměrně malý Irák obsadil ještě niternější Kuvajt se na jeho osvobození dohodla mezinárodní koalice států. Jenom politické dohadování a organizace této vojenské pomoci trvalo půl roku, kdy byl Kuvajt okupován. Přičemž takto se dohodlo 28 států (včetně těch z naší oblasti), nicméně další čísla hovoří za vše. 880 000 vojáků, z toho 700 000 amerických – měli přesilu proti irácké armádě zhruba dvě ku jedné. Nedílnou zahajovací fází této operace byla rozsáhlá likvidace irácké protiletadlové obrany, nasledně leteckých a raketových sil, a pak dlouhodobé bombardování iráckých vojenských strategických cílů. Čož prováděly hlavně a pouze velmoci (USA, v menší míře GB,a další), protože menší státy této koalice tuto vojesnkou techniku v potřebné míře neměly. A až teprve potom provedly úderné svazy amerických tankových divizí s masovou podporou bitevních vrtulníků útok na irácké jednotky a (pouze) je vytlačily z Kuvajtu. Uloha jednotek menších států této koalice (i z naší oblasti) byla víceméně symbolická – i kdyý jí Američané ocenili. (hlavně z politických důvodů).
Takže, už chápete, proč si nemyslím že by nějako narychlo smluvené (nic takového dosud neexistuje) spojenectví malých států střední Evropy mohlo bránit ruským armádám a zejména ruské masové vojenské technice? Pojem “ těžké konvenční boje “ prakticky nemají smysl,spíše bych to viděl na izolovaná sídla odporu a boje v ulicích – něco jako dnes v Sýrii. Což není dobrá perspektiva..
Tak ono šlo samozřejmě jen o takovou fantazii – po ruské okupaci Litvy a stažení NATO na německé hranice, státy v tom prostoru otevřeně ohrožené ruským postupem… Třeba by se nejprve pod vlivem bezprostředního ohrožení spojilo jen Polsko s Ukrajinou a s Lukašenkovým Běloruskem… Lze si přivymyslet i dost intenzivní válku partyzánského rázu proti postupujícím ruským vojskům (např. na území Běloruska, s jeho lesy a bažinami…), mezitím by se narychlo k již válčícím státům přidala ČR, Maďarsko… Prostě, jen fantazie. Třeba by to bylo úplně jinak. – – – Ale jak narážíte na tu Pouštní bouři z r. 1991… Tady by mě napadlo asi leda srovnání Kuvajtu s tou Litvou. Irák tehdy okamžitě narazil na odpor celého světového společenství v čele s USA (kromě, pochopitelně, dalších zemí přímo v regionu, jako Saúdská Arábie) – a hned bylo jasné, že nemá šanci. Spojenecké jednotky, když vytlačily Iráčany z Kuvajtu, pronikly i na irácké území, kde vypukla povstání proti Husajnovi (šíitové, Kurdové). Husajn to tehdy obstál, ale stejně to byl začátek jeho konce. Až do invaze za Bushe ml. v roce 2003 zůstal prakticky „šikanovanou“ zemí hlavně ze strany USA, prakticky bez moci v části vlastního Kurdistánu, atd.
Musím dodat (protože jste tou Pouštní bouří odvedl mou pozornost úplně jinam), když tedy byla řeč o možnostech eventuální obrany jednotlivých států středovýchodní Evropy proti Rusku, bylo by důležité vzít v potaz války, které Rusko vedlo v posledních desetiletích, ostatně ještě mladší záležitosti než Pouštní bouře, a hlavně s tím to srovnávat. Jen dodávám, že v polovině 90.let, za tzv. první čečenské války, si Čečensko (Čečna-Ičkerie) dokázalo na Rusku fakticky vybojovat samostatnost; byť pravda, zase o ní o několik málo let poté přišlo při novém tažení ruské armády. Takže pro tu hypotetickou situaci, kterou jsme rozebírali, by bylo možná ideální prostudovat průběh rusko-gruzínské války 2008 apod.
Jen dodávám, uvědomuji si, že i tahle v reakci prezentovaná alternativa může být napadnutelná pokud jde o její reálnost – ale byla by asi zkrátka přirozená, pokud by Rusko opravdu hrozilo či zahájilo čistě hrubou vojenskou silou vpád do příslušných zemí proti vůli jejich vlád a obyvatelstva. Ale ono odhadovat budoucnost je těžké. Nakonec, vždyť se v takovém kontextu můžeme ptát, kam se ubírá sám Západ, tedy míněno hlavně západněji položené země Evropy – v souvislosti s problémy, se kterými zrovna ambice Putinova Ruska nemají prakticky nic (anebo kdyby, tak leda jen velmi málo) společného. Prostě, vážných otazníků do blízké budoucnosti je řada.
Nováčku, on Putin, když obsazoval Jižní Osetii, Abcházii, Podněstří, Krym, Donbas, Luhansko bral nějaký ohled na uremcanost místních obyvatel? Dělal si snad nějaké starosti s počtem nezaměstnaných nebo počtem rodin ohrožených chudobou v těchto oblastech? A stupeň rozkradenosti hospodářství mu nevadí ani v Rusku, proč by mu měl vadit právě u nás?
No Podněstří „obsazoval“ ještě Jelcin. A když se bývalý SSSR „rozpouštěl“ podpisy tří(spoluopilých) prezidentů tehdejších svazových republik Jelcina, Šuškeviče a Kravčuka, tak zároveň bylo dohodnuto také, že obsahuje-li nová republika (tj.bývalý stát SSSR) mj.i bývalé autonomní republiky (např.Jižní Osetie, Abcházie, Krym,Nachičevanská r. ,ale třeba i Adžárie, atd.), tak se tyto býv.autonomí republiky nemusí automaticky stát součástí nových republik. Je podstatný rozdíl být jednou z mnoha menšin ve velkém státě(SSSR) nebo být jednou či dvěma menšinami v novém státě (Gruzie vers. Abcházie či Jižní Osetie – byla tam i Adžárie, tu ale „demokraticky“ tj.vojensky zlikvidoval býv prezident Gruzie Zviad Gamsachurdia). No a Donbas a Lugansk byly až po explozi Majdanu, který tehdy nerespektoval dohodu Janukovyče s ministry zahraničí Polska, SRN a Francie. Fotbalovým žargonem by to bylo, že útok střídá protiútok…
Mimochodem, nemusíme se zase rozhlížet tak daleko,my sami jsme se chvilku po našem sametu rozpadli jako stát taky. A Putin za to tehdy rozhodně nemohl.
Tohle nám zkrátka politilogové a pravdoláskaři dluží, vysvětlení, proč vlastně nefunguje ona stále slibovaná „pluraritní demokracie“, ale místo ní pouze ta současná „vítěz centrálních voleb bere vše..Tedy,jak vidno na těchto příkladech, pouze do jisté míry.
Sice překrucujete, ale o to nyní nejde. Jde o to, že jsem se ptal na něco úplně, ale úplně jiného a neptal jsem se vás, ale nováčka. Tak že bych prosil odpověď od zmíněného nováčka a prosil bych neutíkat od tématu, kterého se moje otázka týkala.
Je pravda, že i po rozpadu SSSR, i Ruská federace při té své obrovské rozloze zůstává typickým dědictvím někdejší imperiální a koloniální politiky. Vždyť se za Jelcinovy éry, v 90.letech, hovořilo o eventualitě separace některých oblastí, které už za sovětských dob tvořily autonomní republiky v rámci RSFSR, nebo třeba i o osamostatnění celé Sibiře. Čečensko se stalo jen nejnápadnějším a zcela jasným příkladem takových tendencí. Jak lze tedy z prezentovaného rozhovoru usoudit, stojí také tyto odstředivé tendence uvnitř Ruské federace samotné za snahou o návrat k supervelmocenskému kurzu, zahájenému Putinem? Svou jasnou logiku by to mělo.
Tady se alespoň ukazuje, že Jelcin i ve své propitosti měl alespoň takovou jasnozřivost, že když viděl co způsobil, tak odstoupil z funkce. Že tím odstoupením způsobil – ikdyž asi ne okamžitě po nástupu Putina, ale po jeho „rozkoukání“ – nedobrý pocit u všech těch, kterým Jelcinova politika vyhovovala,je nabíledni. Ve světě to byla zejména Madeleine A., která prohlásila ve zkratce, že “ Rusko si je nutno rozebrat zejména pro jeho nerostné bohatství, aby ho nevyužívalo samo“. U nás nebyl rád ani Václav Havel, jak je vidět z tohoto článku Luboše Dobrovského… Rozdělením bývalého SSSR si Rusko rozhodně pomohlo, protože předtím za SSSR byly převážně dotovány jiné chudé svazové republiky, což nebyly všechny (např. zejm.
Kazachstán,Azerbajdžán, Turkmenistán). Některé nové státy, vzniklé ze SSSR, si ale svou budoucnost ztížily svoji politikou (zejména Ukrajina a Moldavsko). Rusko tedy zůstalo stále největším státem na světě s relativně malým počtem obyvatel. Pokud by tedy došlo k jeho dalšímu dělení (viz Čečensko), tak by malé státy se staly marginálním významem na mozaice světa. I to Putinovo sdělení, že největší tragedií 20 st. byl rozpad SSSR mělo ještě další část této věty, že tímto rozpadem zůstalo najednou mimo hranice Ruska 35 milionů Růsů (někde jako občanů II.kategorie -Pobaltské státy, před nedávnem i Ukrajina). V roce 1983 vpadnul Ronald Reagan na Grenadu snad asi kvůli 12 občanům USA – a to Grenada nebyla přímý soused. Kdyby to měl dělat Putin v obdobném stylu, tak by to bylo u „sousedů“… I Václav Klaus před několika lety uváděl, že po rozdělení SSSR byla (životní) úroveň a celkové hospodářství západní části SSSR (Bělorusko, Ukrajina, záp. Rusko) podobná a asi v roce 2007 mělo Rusko už „výkon“ 24 tis.dolarů, Bělorusko 17 tis. USD a Ukrajina asi 8 tis. USD. Čili tu úroveň si Ukrajina promantlala sama…
Od základu, asi by bylo třeba říci, že SSSR byl prakticky staré ruské carské impérium, vnitřně přetransformované na základě tzv. leninské koncepce „sebeurčení národů“ (jako kdyby se na podobné bázi přetransformovalo třeba Rakousko-Uhersko nebo britské koloniální impérium – byť to se zase postupně přeměnilo v tzv. Commonwealth, ale to je něco jiného). Silná rusifikace, probíhající již za carismu, samozřejmě pokračovala i za SSSR (a nakonec, ke sklonku sovětské éry třeba v Kazachstánu etničtí Rusové převládali nad původními Kazachy). Za sovětských dob tahle rusifikace možná mohla, mimo jiné, jaksi i odpovídat takovému konečnému ideálu vytvoření určitého „sovětského národa, lidu“, spojeného na základě přinejmenším ruského jazyka.
– – – Ale to srovnání s invazí USA na Grenadu 1983 mi až tak tolik nesedí. Těch asi 12 občanů USA mohlo posloužit jako záminka, ale nejzákladnější důvod invaze bylo prostě sblížení levicového režimu na Grenadě se SSSR a Kubou (+ převrat na Grenadě, jež šel ještě více doleva, a s čímž asi hlavně souviseli ti občané USA) – prostě obavy z šíření komunistického vlivu v Karibiku a projev velmocenské politiky USA, srovnatelný více s invazí SSSR u nás v r. 1968 než s politikou Putinova Ruska, vztahující se k ruským menšinám jinde. – – – Když tedy píšete o tom rozpadu SSSR a Rusech, kteří zůstali vně… Může se tu nabízet srovnání s Maďarskem po rozpadu Uherska po první světové válce, potvrzené tzv. trianonskou mírovou smlouvou. To, přes dočasnou revizi v l. 1938-45, trvá také dodnes – kolik Maďarů žije dosud v Rumunsku, na Slovensku, Srbsku, Rakousku, zakarpatské části Ukrajiny…? Mohou se jistě nabízet i srovnání jiná, ale… Asi víte, že tady se často podsouvá srovnání Putina s Hitlerem (prezentoval ho i ruský historik a bohemista prof. Zubov). A ono, jakkoliv to srovnání vypadá účelově, právě v tomto ohledu docela padne – protože přece i hitlerovská Třetí říše v l. 1938-39 hovořila o sjednocení etnických Němců a poukazovala na předchozí nesprávnosti a křivdy, podle jejího pojetí Němci u nás či v Polsku byli také občany II.kategorie (jako ti Rusové v Pobaltí či na Ukrajině)… – – – A pokud jde o tu ekonomiku, tak všeobecně je známo, že komunistický tábor v poslední fázi studené války prostě hospodářsky nestačil držet krok se Západem; a pád komunismu a SSSR byl provázen všeobecným krachem (ono jsme to pocítili i tady, i když obecně méně drasticky než v bývalém SSSR, na Ukrajině nebo v Rusku). V případě Ruska je známo, že k opětnému posílení jeho ekonomiky hodně přispěl masivní export ropy a zemního plynu; ale nejsem tak hluboce obeznámen s tématikou, abych Vám teď řekl, do jaké míry další faktory. A v případě Běloruska, pokud vím, to si dlouho tak nějak drželo tu úroveň z těch komunistických časů, protože tam ani nedošlo k zásadním tržním reformám. –
– – A jinak, jak píšete, že kdyby se řada zemí (autonomních republik) odloučila od Ruské federace, byla by marginálními státy na mozaice světa, tak to je samozřejmě pravda. Ale pokud jde o samotné Rusko, to kdyby se, úplně hypoteticky, zredukovalo (plus, mínus) do hranic někdejší Moskevské Rusi v raném novověku, pořád by zůstávalo asi dost významnou mocností. Ostatně, mohly by se nabízet jasné analogie se zeměmi západní Evropy. Ale abych skončil tam, kde jste začal – nepředstavovali si nějaký takový scénář právě i někteří na Západě v 90.letech?
I tenhle rozhovor ukazuje, že Hlídací pes dělá na objednávku propagandu. Ta propaganda není ani tak primárně protiruská, jako spíš zastrašující, vyvolávající emoce na základě určitých historických zkušeností. Nakonec to samé dělali komunisté po roce 1948, kdy neustále strašili Německem a „fašismem“ (přitom Hitler a spol. byli národní socialisté), revanšisty a jejich návratem, aby se lidé báli a nepřemýšleli o tom, o čem by přemýšlet měli. Cíle propagandy, kterou Hlídací pes.org provádí je vytvořit pocit nebezpečí a ohrožení a podobně jako se za komunistů měli přimknout k SSSR, dneska se mají přimknout k Bruselu. Funkční a akceschopné NATO rozhodně ano, ovšem jako obranný pakt a ne politické hračka v rukou části establishmentu (naštěstí odcházejícího) v USA a v Evropě (Německo, méně Francie). Nakonec, budeme-li si stěžovat s oblíbeným sebemrskačstvím na neplnění našich obranných závazků (pouhé dvě bojové brigády…), stačí se podívat, jak se k té obraně staví Německo a nakonec i USA. Jediná země, která je ochotná a schopná se vojensky bránit agresi a je schopná to řešit i s vědomím potřebného úsilí a nákladů je Izrael. Navíc, ono ruské nebezpečí plní i úlohu odvedení pozornosti od onoho poněkud „nečekaného“ problému s takzvanými uprchlíky, jejichž „dosidlování“ má také zcela jasné cíle – prostě udělat z Evropy cosi jako USA (nebo možná spíš SSSR)a rozředění a potlačení všeho, na čem ta Evropa víceméně národních států stojí. že se na tohle zaměřuje ona „kremelská“ propaganda, jejíž vliv je zveličován je zřejmé, ale kdo řekne A, měly by říct i B. Kdyby Rusko nebylo tím, čím je (to, co napsal ČERT o Rsuku naprosto sedí), museli by si probruselští propagandisté neomarxistického střihu (ve smyslu např. morálního relativismu a teorie antagonistických skupin ve společnosti) vymyslet něco jiného….
Sakra, naše nekalé záměry jsou odhaleny 🙂
Na nic, než na podobné pošklebky se nezmůžete? „Objektivita“ a „nezávislost“ podobných „institucí“ jako je Hlídací pes.org je přesně na stejné úrovni jako je ten Sputnik nebo Aeronet (či jak se to píše). Hitler se Stalinem, potažmo nacisté s komunisty se sice na smrt nenáviděli, ale to nevylučovalo jejich naprostou podobu v cílech i metodách.
Tak ja teraz neviem – co urobilo Rusko, teda sorry, Sov.Zvaz kazdy vie. Ale kolko ludi vie, kolko vojen rozputali USA v krajinach, ktore nemali s nimi historicky, ekonomicky ani inak nic spolocne? Preco museli USA nechat pozabijat miliony vojakov a ovela viac civilistov (aj deti) len preto, ze sa im jednoducho napacil zamer Vietnamu utvorit komunisticku vladu!? Sloboda prejavu a slobodnej vole? Asi v cudzine neplati!
Co tak Irak? Ked bol ochotny predavat lacnu ropu Americanom, tak mu pomahali vojensky (aj s dodavkami bojovych plynov na „umravnenie“ Kurdov). Ked uz nie, tak sa Saddam stal nepriatelom c.1.
Podobny scenar Libia – ked dostavalo Francuzsko ropu na dlh, tak sa Kaddafi mohol „muckat“ pred kamerami s prednymi sefmi Francuzska! Ked „mu teklo do bot“ a potreboval splatit cast dlhov, bol cez noc pasovany na teroristu a Libia bola odsudena na odstrel.
A pro pos – vie niekto, ze Nemecko, nas velky spojenec je este stale vo vojnovom stave s USA? Nemecka vlada je len babkovou vladou, ktora po zvoleni musi podpisat slub vernosti vlade USA !!! V tomto kontexte sa postoj Nemecka k Rusku, Ukrajine a uteceneckej invazii javi ako celkom logicky! (Po vojne len Wehrmacht podpisal kapitulaciu, ale nebola nikdy uzatvorena mierova zmluva Nemecka o ukonceni vojny – Nemecko je stale porazeny stat obsadeny vojskami vitaza. Pocet americkych vojakov v Nemecku a jednanie jeho vlady hovoria jasnou recou).
Tak kto sa boji Ruska? Ja sa bojim USA a NATO !!!
Feri, Vietnam neměl historicky nic společného ani se Sovětským svazem, přesto to byl právě Sovětský svaz, který pomáhal válku ve Vietnamu rozpoutávat a po celou dobu jejího trvání v ní byl přímo i nepřímo zaangažován. Komunistickou vládu v jižním Vietnamu si nepřáli lidé v jižním Vietnamu, ale vedení Sovětského svazu a severního Vietnamu. A Iráku nedodávali zbraně Američané, ale kromě ostatních „socialistických“ zemí například i my, a to jak tanky, tak bojová vozidla pěchoty, raketomety, munici do raketometů a další. Tyto zbraně byly dodávány organizací HTS (Hlavní technická správa) loděmi Československé námořní plavby přes jordánský přístav Akaba. A jen tak mimochodem: V době války Írák – Írán jsme vesele dodávali zbraně oběma válčícím stranám. Zbraně pro Írán byly dodávány přes Libyi. Značná část těchto zbraní byla dodávána na dluh, o kterém jsi nejsem jist, zda byl do dneška splacen. A co se Kaddáfího týče, mohu vás ujistit, že Kaddáfí byl zatraceně opatrný na to, aby dodával komukoliv ropu na dluh. Informace uvedené ve vašem příspěvku jsou jedna perla za druhou. Buď si ověřte pořádně své informační zdroje, nebo si přestaňte vymýšlet, případně přestaňte papouškovat ruské a proruské weby.