ROZHOVOR. Jaký vývoj války Ruska proti Ukrajině lze očekávat a proč? Nakolik se během konfliktu mění ruská, evropská a ukrajinská ekonomika a jak námořní doprava pořád zásadně ovlivňuje chod světa. Rozhovor s Michaelem Romancovem, politickým geografem, odborníkem na geopolitiku, mezinárodní vztahy a Rusko.

Jednat o míru na Ukrajině se začne až tehdy, až politické elity obou zemí dospějí k závěru, že „to, co se děje na frontě, nekoresponduje s výsledkem, kterého by chtěly dosáhnout“, odhaduje politický geograf Michael Romancov. „Aby ale něco otřáslo putinovským režimem, museli bychom se nějakým způsobem dotknout skupiny nejvěrnějších, privilegovaných, kterých jev Rusku kolem milionu až milionu a půl. Zastrašit se je evidentně nepovedlo. Je tu možnost je rozštěpit, aby přestali být loajální,“ konstatuje v rozhovoru pro podcast MakroMixér (připravují jej společně šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan a hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš).

Jak vidíte situaci na rusko-ukrajinském bojišti, ne teď, aktuálně, ale spíše ve střednědobém výhledu?

Je zjevné, že se začíná projevovat, že se jedná o válku dvou naprosto nesouměřitelných aktérů. Navzdory tomu, že Ukrajina je v evropském rozměru velkou a lidnatou zemí, Rusko je nesrovnatelně větší a výrazně lidnatější. Na druhé straně je evidentní, že Rusové válku nezvládli tak, jak si ji naplánovali: nešlo o žádné třídenní, třítýdenní, tříměsíční rychlé, efektivní vojenské vítězství. Ruský režim chtěl obsadit Charkov, Oděsu i Kyjev, místo toho se dva a čtvrt roku bavíme o místech jako je Avdijivka, o nichž ani většina Ukrajinců před válkou netušila, kde leží. Nicméně ruská vojenská a ekonomická mašinérie se dala do pohybu a v mnoha ohledech jí to vychází. Nezdá se být sice pravděpodobné, že by Rusové dokázali na několika místech prorazit ukrajinskou frontu a dojít až do Kyjeva, ale situace je a bude z hlediska bránících se Ukrajinců mimořádně náročná. Musíme se minimálně dočasně připravit na to, že ruská armáda bude schopná postupovat kupředu. Nebudou to pravděpodobně stovky nebo tisíce získaných čtverečních kilometrů, ale i tak to bude znamenat, že Rusové asi teď budou nějakou dobu vojensky úspěšní.

Mluví se o opotřebovávací válce. Co to přesně znamená: jde hlavně o lidskou, nebo ekonomickou sílu?

Je to obojí. Říká se, že krátké války se vyhrávají na bojišti, dlouhé války se vyhrávají v továrnách. Tahle válka už krátká není, což je obrovský ukrajinský úspěch, ale teď jsme ve fázi, kdy Rusové poměrně úspěšně dokázali zmobilizovat svoje hospodářské zdroje. Nemuseli dosud plnohodnotně, plošně mobilizovat lidské zdroje, protože spousta Rusů má zájem dobrovolně sloužit v ozbrojených silách. První pokus o mobilizaci vedl k tomu, že spousta lidí odešla do zahraničí, a to byl pro Putinův režim evidentně signál, aby se tomuto způsobu pokud možno vyhýbal. Zatím se jim to daří a mají k dispozici minimálně stejně, respektive víc vojáků než Ukrajina a z dob Sovětského svazu rozhodně netrpí nedostatkem techniky a munice.

Jak důležitý je pro situaci na bojišti výsledek voleb ve Spojených státech? Dovedete si představit, že by Ukrajina dál pokračovala v tom konfliktu bez dalších balíků finanční a vojenské pomoci z USA?

Pokud jde o finanční pomoc, tu bychom my, Evropané, asi byli schopni utáhnout, jsme opravdu neuvěřitelným způsobem bohatá společnost. Avšak pokud jde o vojenskou pomoc, tam to bude daleko komplikovanější, protože žádný evropský stát nemá sám o sobě ani zlomek vojenských kapacit jako USA. V tomto ohledu je výsledek amerických voleb mimořádně důležitý. Z hlediska vývoje války mezi Ruskem a Ukrajinou je teď z mého pohledu nadějný okamžik v tom, že se zdá, že Donald Trump začíná přehodnocovat svou pozici. I když zrovna on může svou pozici ještě mnohokrát změnit.

Válka jako šance pro šejdíře

Existují nyní nějaké realistické scénáře možností ukončení tohoto konfliktu?

Ty scénáře jsou v zásadě tři. První dva mi v tento okamžik nepřipadají být pravděpodobné: jak naprosté vojenské vítězství Ukrajiny, tak Ruska. Pravděpodobnější je až scénář, kdy politické elity obou zemí dospějí k závěru, že je zde potřeba přestat válčit, protože se ukáže, že to, co se děje na frontě, nekoresponduje s výsledkem, kterého by ty strany chtěly dosáhnout. A to povede k tomu, že se začne jednat. Nepochybně i nyní v zákulisí dochází ke zprostředkovaným kontaktům, byť pro to nemám důkaz. Každopádně mi přijde nejpravděpodobnější, že převáží potřeba řešit to formou politické linky, jednáním, ale vůbec nejsem schopen stanovit nějaký časový horizont.

Struktura ruské ekonomiky je jiná, než jsme si mysleli a obrovský problém je, že sankce, které na Rusko byly uvaleny, zdaleka nemají takový dopad, jaký bychom my, ale zejména Ukrajina potřebovali.

Na druhé straně, navenek se Ukrajina i Rusko tváří, že žádná jednání nehodlají iniciovat. Ukrajina chce návrat do původních hranic. Jak se v této souvislosti díváte na snahu Ukrajiny dostat ze zahraničí bojeschopné muže zpět do země?

Na jednu stranu chápu, proč se i spousta ukrajinských mužů rozhodla odejít, na druhou stranu jsou to občané a s tím jsou svázány určité povinnosti. Obecně žijeme v době, kdy se – na můj vkus – až příliš klade důraz na práva, ale zapomíná se na povinnosti. A jako občan mám povinnost bránit svou zemi. V Evropě to dlouho vypadalo, že to je už věcí minulosti, ale vidíme, že tomu tak není. Na Ukrajině ale probíhala i diskuse o možnosti se z přímé vojenské povinnosti vykoupit. Zní to možná amorálně, ale vnitřní logiku to má: týká se to lidí, kteří jsou dominantně zapojeni do ekonomiky a produkují něco, co je pro obranu státu důležité. Pak je asi lepší nechat je v týlu, než je hnát někam na frontu.

A pokud jde o tu snahu mobilizovat v zahraničí?

Netuším, jak si s tím Ukrajinci poradí. Je to mimořádně komplikovaná, citlivá a rozhodně nezáviděníhodná role. Z ukrajinské strany jdou hlasy, že všichni ti, kteří dobrovolně chtěli bránit Ukrajinu, tak už jsou buď v armádě, nebo jsou už mrtví. Zní to smutně a dovolil bych si paralelu k českému historickému osudu: když se podíváme na lidi, kteří vzdorovali někdejší nacistické okupační moci, tak minimálně do začátku heydrichiády, byl největší počet obětí mezi lidmi, kteří měli velmi silný morální důvod a odhodlání republiku, i když byla zničená, i nadále bránit. Byli to armádní důstojníci, skauti, sokolové. A právě tenhle typ lidí bojuje na straně Ukrajiny. Zbytek je ona mlčící většina nebo jak je nazvat, lidé, kteří mají nějaké výhrady, mají strach, což je naprosto srozumitelné, a do války se jim nechce.

Jak v době války vypadá na Ukrajině běžné fungování státu: nemocnice, školy, úřady, takový ten běžný život, který tady bereme jako samozřejmost?

Je naprosto evidentní, že bez naší ekonomické pomoci by se už v tomto směru ukrajinský stát složil. Vedle vojenské pomoci, na kterou je přirozeně a logicky soustředěna největší míra pozornosti, dochází i k obrovským finančním transferům směrem na Ukrajinu právě proto, aby mohli dostávat platy učitelé, zdravotníci, aby ta země mohla žít jako svým „normálním životem“, navzdory tomu, jaké míře vzdušného teroru jsou vystavena ukrajinská města i hluboko za frontovou linií.

Podívejme se naopak na ekonomický vývoj Ruska. Ze statistik plyne, že v roce 2022 ruská ekonomika rostla o 1,2 %, v roce 2023 o 3,6 %, v roce 2024 pravděpodobně poroste někde okolo 2 %. To nejsou úplně špatná čísla – do jaké míry se ale dá datům z ruského statistického úřadu věřit?

Na tuto otázka bych sám strašně rád znal odpověď. Podle mého názoru, i s ohledem na historickou zkušenost, se těm číslům věřit nedá. Z jednoho prostého důvodu: režim tam vlastně institucionalizoval neodpovědnost. V Rusku nemusíte být efektivní, nemusíte být čestný, stačí, když jste loajální. Loajalita se vyžaduje na všech úrovních řízení a loajální lidé mají tendenci směrem nahoru posílat zprávy a data, která budou deklarovat, že oni plní zadání. Na druhou stranu to neznamená, že by ruská ekonomika byla před krachem. To se evidentně nestalo. Za prvé je struktura ruské ekonomiky úplně jiná, než jsme si mysleli a za druhé je tady ten obrovský problém, že sankce, které na Rusko byly uvaleny, zdaleka nemají takový dopad, jaký bychom my, ale zejména Ukrajina potřebovali.

Proč ty sankce nemají kýžený dopad?

Vidím tam tři důležité důvody. Za prvé si v Evropě neplníme vlastní domácí úkoly. To znamená, že je obrovské množství výjimek z toho, co a proč sankcionujeme. Souvisí to s tím, jak je Evropa heterogenní: Slováci chtějí něco jiného, než chtějí Portugalci, my chceme něco jiného, než třeba Maďaři a tak dále. A z toho plyne spousta děr. Druhá věc je, že pořád kolem 40 % příjmů ruského státu jdou z exportu energosurovin, primárně ropy. Závislost na ruském plynu se podařilo vyřešit a Rusové zatím marně hledají odbytiště někde jinde. U ropy je to jiné. Tu Rusko může exportovat i na vzdálené trhy, primárně do Indie, částečně do Číny, prostřednictvím takzvané šedé flotily ruských tankerů. Řada těch lodí přitom pluje jenom proto, že my jim to dovolujeme. Rusové ty lodě skoupili a plují bez pojistky. Což také znamená, že v případě havárie může být důsledkem obrovský ekologický problém a Vladimira Putina ekologie fakt nezajímá. Ty ruské tankery plují i v evropských vodách, primárně kolem Dánska a už dvakrát došlo ke kolizi s jinou lodí, naštěstí vždy, když se tanker vracel prázdný zpátky do Ruska. A do třetice jde i o dodávky komponentů a strojírenského vybavení, které do Ruska stále proudí třeba prostřednictvím Kazachstánu a jedou v tom i české firmy.

To pojďme rozebrat blíže, ty dodávky zboží dvojího určení přes třetí země, jako je zmíněný Kazachstán. Nárůst exportů z Česka, ale i z Německa je tam rapidní a mnohonásobný a je naprosto zjevné, že jde o stínový vývoz do Ruska. Čím si to vysvětlujete? Je to nějaká forma hamižnosti, nebo třeba jen snaha některých firem, které přišly o ruský trh, prostě přežít?

Asi to bude tak trochu obojí. Podívejme se třeba na velkou a úspěšnou banku Raiffeisenbank, která říká, my v Rusku zaměstnáváme spoustu lidí a máme vůči nim zodpovědnost. To je argument, který je validní v míru, ale ne za války. Jenže optikou Raiffeisenbank, optikou Rakouska, žádná válka, která by se nás dotýkala, není. Nevím, jaká je motivace jednoho každého výrobce nebo obchodníka. Koneckonců i ta česká firma může mít v ruce papír, kde má potvrzeno, že třeba soustruh prodala do Keni, a už nemůže, nebo nechce dosledovat, že to skončilo v Rusku. Samozřejmě hraje roli i ta hamižnost, protože každá válka představuje i neuvěřitelnou příležitost – jak v tom zcela legálním slova smyslu, tak i pro šejdíře.

Auto za mrtvého syna

Mluvili jsme o ruském HDP, jak ale vypadá ruská ekonomika pohledem obyčejného Rusa? Víme něco o tom, jak si Rusové žijí, jaká je například míra chudoby?

Drtivá většina Rusů je neuvěřitelně chudá, pokud to poměřujeme evropskými standardy. Ruská vláda se o svoje občany nestará tak, jako se starají vlády tady na Západě. Většina Rusů je pasivní, má pocit, že moc je od nich daleko, někde v té Moskvě a ruský stát a jeho instituce o ně nikdy moc nepečoval. Jiná situace je ve velkých městech, primárně v Moskvě a v Petrohradu, kde se také, pokud mi je známo, válka moc neprojevuje. Jsou sektory ruské ekonomiky, které jsou na tom mizerně, třeba automobilový průmysl nebo výroba civilních letadel v zásadě přestali existovat, ale ekonomika je teď nastavená primárně pro uspokojování potřeby války. A tam se jim bohužel daří.

Už jsme narazili na to, že důležitá součást dalšího vývoje je opotřebovávání. Kam by to v Rusku, v ruské společnosti, muselo zajít, aby to Vladimira Putina přimělo uvažovat o mírových jednáních?

Odpověď souvisí s tím, jak je ruská společnost rozdělená. Ruští sociologové ji dělí do čtyř nestejně velkých segmentů. Ten největší, kam patří 60 až 65 % lidí, tomu říkají hlubinné Rusko: lidé žijící na venkově, v menších městech, ve srovnání s námi chudí, drtivá většina z nich je politicky naprosto neaktivní, mají nízký práh ekonomických potřeb a žijí si svůj vlastní život. Když se to po nich vyžaduje, tak se někde shromáždí a demonstrují loajalitu vůči režimu. Druhý segment je hlavní město, což se netýká jen Moskvy; v Rusku je dalších asi dvanáct měst, které mají přes milion obyvatel. To jsou lidé, kteří víceméně žijí tím způsobem života, jako my a režim dělá všechno možné, aby se jich válka víceméně vůbec nedotkla a daří se mu to. Pak je segment nazývaný odcestovavší. To jsou ti, kteří, ať už vyděšení představu, že budou mobilizovaní do armády nebo z nějakých jiných důvodů, odjeli z Ruska. Část z nich skončila na Západě. Sice je to pro ně teď komplikovanější, některé evropské země jim nechtějí vydávat víza, ale pořád se sem mohou dostávat přes různé země. Vstupní schengenská víza není třeba tak těžké získat v Itálii, vůbec to není problém na Kypru či v Řecku.

Severní Korea a Írán se s Rusy podělily o know-how, jak obcházet západní sankce. Oni jsou v tom daleko delší dobu, vyvinuli možnosti a Rusové se to od nich učí.

Jaký tip lidí tohle je, s jakým vztahem k režimu?

Ne všichni z nich mají problém s režimem. Dílem jsou to ti, kterým se nechce do války, obvykle jde ale o lidi, kteří mají peníze, a ty na Západě utrácejí. Pro řadu z nich ruští sociologové začali už před deseti patnácti lety používat termín „záložní letiště“. Jde o lidi, kteří v Rusku – většinou legálně – vydělávali hodně peněz i na české poměry a koupili nemovitosti u nás, v Německu, ve Francii i dalších zemích. A mnohde je místní legislativa nastavená tak, že v okamžiku, kdy máte nemovitost, tak jsou s ní spojena určitá práva. Jedná se řádově o miliony lidí, kteří mají velice často vedle ruského ještě nějaké jiné občanství.

A ty další skupiny?

Další segment je Rusko bojující. To jsou za prvé ti, kteří jsou přímo na frontě, těch už jsou dnes stovky tisíc, plus jejich rodinní příslušníci. Mimochodem ti, kteří na frontě padnou nebo jsou zraněni, dostávají na ruské poměry velmi lukrativní kompenzace. Takže mít někoho na frontě, i když je zraněn nebo zemře, může být z hlediska rodiny v tom socioekonomickém smyslu výhra.

Viděl jsem články, kde se ruská rodina raduje, že dostala od vlády auto, byť výměnou za mrtvého syna, což tedy zní šíleně…

Zní to šíleně, ale na druhou stranu Rusové jsou v mnoha ohledech upřímní. Vladimír Putin zná své pappenheimské a směrem k ruské veřejnosti naprosto otevřeně řekl: Uvědomte si, že řada z vašich otců, manželů a synů, by nedělala nic jiného, než chlastala. Na frontě může jejich život skončit „produktivním způsobem“, oni se obětují pro stát a vy za to ještě dostanete kompenzaci. Zní to obludně, ale v Rusku je to brané jako win-win. Ale pak je i druhá část toho bojujícího Ruska. To jsou elity v čele s Putinem a celá ta mocenská pyramida. Tohle je sice malý, ale neuvěřitelným způsobem privilegovaný segment ruské společnosti, který má v tento okamžik ten zbytek pod svou efektivní kontrolou. Těchto lidí, včetně nižší regionální úrovně, je tak milion, milion a půl. A to je konečně odpověď na vaši původní otázku. Tohle jsou ti, kteří se podílí na fungování režimu, jsou nyní loajální, dělají to, co po nich režim chce. Aby něco režimem otřáslo, museli bychom se nějakým způsobem dotknout pravdě tohoto milionu až milionu a půl lidí. Zastrašit se je evidentně nepovedlo. Je tu možnost je rozštěpit, aby přestali být loajální. Ale upřímně řečeno, nevidím způsob, jakým by se to dalo udělat.

Nakolik je pro současné Rusko zásadní spolupráce s režimy jako Severní Korea, Írán a Čína?

Mohou si vzájemně velmi dobře prospět. Třeba Severní Korea byla dlouhou dobu ten nejvýznamnější vyvrhel mezinárodního společenství. A když jste jako vyvrhel osamocený, vždycky se vám žije komplikovaně. Jakmile už jste dva, můžete začít kooperovat. To je případ Sýrie, nyní i Severní Korey, kdy spolu s nimi je vyvrhelem Rusko. Což je objektivně významná, silná mocnost a všem těm, kteří měli až doteď problémy primárně se Spojenými státy, je teď vlastně líp, protože se můžou o Rusko opřít. Navíc si mohou prospívat hospodářsky. Víme, že Severní Korea dodala do Ruska obrovské množství munice. Nevíme, co přesně za to dostali výměnou, ale prostřednictvím satelitů i jinými způsoby se dá zjistit, že najednou do Severní Koreji proudí z Ruska obrovské objemy třeba obilovin. Severokorejský režim má notoricky problém s uzásobením vlastního obyvatelstva a tohle se teď díky Rusku zlepšuje. A naopak Severní Korea a Írán se s Rusy evidentně podělily o know-how, jak obcházet západní sankce. Oni jsou v tom daleko delší dobu, vyvinuli možnosti a Rusové se to od nich učí. A pak ještě Čína – ta je z těchhle aktérů ten nejdůležitější. Čína nepotřebuje od Ruska třeba zastání v Radě bezpečnosti, protože je tam taky, Čína má právo veta, stejně jako Rusko, takže tato úroveň spolupráce není příliš podstatná. Podstatné je naopak to, že Čína dostává Rusko do stále zásadnější závislostí na sobě, což je pro ni výhodné.

Zatím nás Čína potřebuje

Vy jste autorem knihy Námořní slepota, kde se zabýváte tím, jak přístup k moři a námořní doprava zásadně ovlivňuje chod světa, jak určovala význam jednotlivých zemí i jejich prosperitu. My už jsme v rozhovoru narazili na tankery, na lodě, na námořní dopravu. Dá se říct, že to, co platí po ty tisíce let, platí dodnes – že kdo vládne mořím, oceánu, vládne světu?

Určitě ano. Končí první čtvrtina 21. století, které začalo bezprecedentně úspěšnou hospodářskou globalizací. Ta bez moří a oceánů nemůže fungovat. Víc než 80 % mezinárodního obchodu je realizováno prostřednictvím námořní dopravy. To, že to z Česka není vidět, neznamená, že se to neděje a že se to netýká i našich firem. Drtivá většina mezinárodního obchodu probíhá na vzdálenost přes tři tisíce kilometrů, což prostě nelze provozovat jiným způsobem, než po moři. Sebekvalitnější železnice jsou schopny převzít jen zlomek, deset, možná patnáct procent. Takže platí to dosud a ovlivňuje to náš život. Znáte ten chytlavý slogan společnosti Alza „Do půlnoci objednáš, ráno v Alzaboxu máš“. Aby se to tam mohlo objevit, oni to musí vyskladnit ze svého skladu, sice někde v Čechách, ale tam to dojelo buď vlakem anebo kamionem a v drtivé většině případů to předtím připlulo po moři z Číny.

Není podstatné, jestli tu válku chceme, nebo nechceme. Ukrajina určitě nechtěla válku, ale Ukrajina tu válku má a my ji máme taky. Jenom to ještě nevidíme.

Asi ne náhodou Čína po světě, včetně Evropy, skupuje podíly ve významných přístavech a vlastně kontroluje námořní obchod. Nezaložili jsme si tím jako Západ opět významný základ budoucích problémů? Jako to byla závislost na energetických dodávkách z Ruska, teď je to na dodávkách zboží z Číny…

Jednoznačně to tak je. Pokud jde o námořní cestu mezi Čínou a Evropou, ta je považovaná za vůbec nejvytíženější námořní komunikaci. Odhaduje se. že nějakých 26 až 28 % veškerého světového obchodu putuje tudy. Čína nás může vypnout, naší výhodou zatím je, že Čína nás zároveň potřebuje. Coby si počali se všemi těmi výrobky? Na světě jsou jenom dva gigantické a zároveň bohaté trhy, kam oni vyvážejí: Spojené státy s Kanadou a Evropská unie plus Švýcarsko a Norsko. V tomto objemu oni nemůžou jinam vyvážet. Mohli by do Afriky, ale tam by to museli rozdávat. Nicméně do budoucna bych na to jako na nějaký pevný štít nevsázel.

V knize je zajímavý třeba i odkaz na to, že i když spolu některé země, kdysi třeba Nizozemsko a Británie, někde na opačné straně světa válčily, pořád spolu čile obchodovaly, protože to pro obě strany bylo výhodné a bylo nemyslitelné v tom obchodu přestat. Je tohle podobná situace?

Obávám se, že je. Máme tu i precedent první a druhé světové války, respektive války za nezávislost ve Spojených státech nebo krymské války, což jsou  konflikty víceméně moderní doby. A byly to právě ty dlouhé, vyčerpávající války, které byly nakonec rozhodnuty víc než na bojištích, spíše v těch továrnách. Když to vztáhnu zpátky k tomu, o čem jsme se bavili primárně, k současné válce mezi Ruskem a Ukrajinou, kde stojíme na ukrajinské straně, tak my tuhle válku vedeme jakoby předindustriálním způsobem. Obchodujeme spolu, i když se snažíme to nějakým způsobem omezit, spousta toho obchodu jde někudy bokem, existují výjimky, které si vynutilo třeba Maďarsko, koneckonců výjimku máme i my na ruskou ropu. I proto nemůžeme očekávat rychlý výsledek v náš prospěch. Každé vítězství bolí, jenže my nechceme, aby nás něco bolelo. Jenomže bolest bohužel k lidskému životu patří.

Jsou Evropané připraveni, i ve světle již zmíněných amerických voleb, vytrvat v podpoře Ukrajiny?

Z mého pohledu je obrovský problém, že každý evropský stát je jiný: Finsko, Švédsko, baltské státy, Polsko se chovají úplně jinak než Portugalsko, Španělsko, Itálie i Česká republika. Pokud jde o Česko, za současné vládní konstelace je to myslím ve vztahu k Ukrajině dobrý výkon. Pokud se ale dostane k moci vláda, která bude vedena hnutím, jehož špičkoví političtí reprezentanti deklarují to, co teď deklarují, bude to jízda do pekel. Nevím, jestli teď jen potřebují mobilizovat své voliče a v okamžiku, kdy by se dostali k moci, se u nich projeví nějaká odpovědnost, nebo jestli tomu, co říkají, skutečně věří. Do hlavy jim nevidím, ale výroky typu my nechceme válku, my potřebujeme budovat silnice… Není podstatné, jestli tu válku chceme, nebo nechceme. Ukrajina určitě nechtěla válku, ale Ukrajina tu válku má a my ji máme taky. Jenom to ještě nevidíme. Rusové už několik let tvrdí, že na Ukrajině jsou ve válce s kolektivním Západem. Berme to vážně. Už se nám vymstilo, že jsme nebrali vážně Putina v roce 2007, vymstilo se nám, že jsme nebrali vážně to, co se stalo v roce 2014. On tu válku vůči nám vede.