POLEMIKA. Na redefinici trestného činu znásilnění se najde skoro tolik odborníků jako na fotbal, vakcíny, války a rychlostní limity na dálnicích. Všichni tomu rozumí, všichni mají názor. Právní teoretik Jakub Drápal má navíc i výzkum. Tak se na něj blíže podívejme.

V rámci Legal Data Hub, projektu pražské právnické fakulty, se Jakub Drápal zabýval tresty ukládanými v tuzemsku za znásilnění. Srovnal tresty ukládané za znásilnění s tresty ukládanými za jiné trestné činy, zejména ty s podobnými sazbami. Studii publikoval pod názvem „Tresty za znásilnění jsou druhé nejpřísnější po vraždě“.

Je to tak? Je. Data mluví jasně. K výzkumu následně poskytnul Jakub Drápal rozhovor Deníku N, kde už je řeč nejen o současném trestání, ale o redefinici samotné.

„Prosazované varianty nemusí být promyšlené“ hlásá titulek. V perexu se dočteme, že debata o znásilnění se dle Drápala nevede racionálně.

Je znásilnění trestáno spravedlivě?

Již název studie – Tresty za znásilnění jsou druhé nejpřísnější po vraždě – naznačuje, že za znásilnění v Česku padají tvrdé tresty. Vždyť jsou nejpřísnější hned po vraždě, přísnější už to snad být nemůže, tak co byste, aktivisti, ještě chtěli? Zní to, jako bychom to znásilnění vlastně vůbec nepotřebovali nějak zvlášť řešit.

Jenže k takovému závěru nedochází ve své studii ani sám autor. Naopak v textu správně poukazuje na to, že přísnost či mírnost trestů za znásilnění je potřeba hodnotit v kontextu českého práva a klást si otázku, zda celý tento systém není chybně nastaven.

Konkrétně poukazuje mimo jiné na vhodnost nastavení podmíněných odkladů trestu, nastavení systému trestů jako celku či roli trestní minulosti při ukládání trestů.

S případy, kdy je znásilnil někdo blízký, oběti často ani nejdou na policii, nemluví o nich, nepřipadají si „dostatečně znásilněné“ na to, aby se jejich věcí někdo zabýval. Myslí, že vlastně ani nemají právo se cítit tak strašně, jak se cítí.

Ve svém výzkumu si totiž Jakub Drápal všímá, že trestní minulost je při rozhodování o trestu podstatným určujícím prvkem. Autor tedy některé problémy vidí a popisuje, to mu nelze upřít.

Vyplývá však z výzkumu, že je znásilnění v ČR trestáno spravedlivě? Ne – a výzkum ani neměl za úkol něco takového zjistit.

Výzkum se zaměřuje na zodpovězení jasně daných otázek: jak často jsou ukládány konkrétní typy a délky trestů za znásilnění, jak je to v porovnání s jinými trestnými činy s podobnou trestní sazbou a jak si ČR stojí ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi.

Pokud jde o srovnání trestů za znásilnění a trestů za vraždu, z výzkumu vyplývá, že zatímco v případě vraždy je nepodmíněný trest uložen téměř vždy, u znásilnění jde o 49,9 procent případů.

Pod dolní hranicí sazby je trest uložen v 31% případů. To je více jak čtvrtina. Je to v těchto případech opodstatněné? To výzkum samozřejmě také nemůže postihnout.

Mladí, s budoucností před sebou

V úvodu rozhovoru, který vyšel v Deníku N, se uvádí, že za nejzávažnější formy znásilnění jsou tresty pod dolní hranici trestní sazby udělovány prakticky nejméně často, hned po trestném činu loupeže.

Loupeží je však jakékoliv zmocnění se cizí věci za použití násilí nebo pohrůžky násilím. Vytrhl pachatel někomu tašku z ruky? Loupež. Vyhrožoval na benzince, že všechny zmlátí, když nedostane peníze? Loupež. Přesto stejná přísnost v případě znásilnění přichází až u jeho nejzávažnějších forem.

Sám autor studie považuje za problematické, že rozhodování o výši trestu vychází primárně z trestní minulosti a pak teprve hraje roli závažnost trestného činu. Tohoto problému si všímají i advokáti. Prvotrestaný pachatel má podmínku skoro jistou. V případě znásilnění je dle studie uvězněno jen 36,8 % prvopachatelů. Je to adekvátní?

Studie zdůrazňuje také ukládání ochranných opatření, kdy uvádí, že k nim soudy v případě znásilnění sahají mnohem častěji, než u jiných trestných činů. Opět by se tedy mohlo zdát, že znásilnění je v českém právním systému ošetřeno dobře.

Je ale potřeba si uvědomit, co jsou to ta ochranná opatření. Je to například zabezpečovací detence, ochranné léčení, nebo ochranná výchova podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Takové formy opatření budou mít zcela jistě smysl jen ve velmi konkrétních případech.

Prohlásíme-li, že nosní kapky jsou předepisovány při nachlazení mnohem častěji, než při jiných nemocech, vyplývá z toho vůbec nějaký relevantní závěr o léčbě čehokoliv?

Mírnější trestání je způsobeno také bagatelizací a genderovými stereotypy, od kterých se orgány činné v trestním řízení nejsou schopny oprostit.

Některé aspekty trestání navíc výzkum nemůže postihovat, protože zkoumá jen konkrétní vymezený okruh pachatelů.

Výzkum se zabýval vzorkem pachatelů, kteří byli v letech 2015 – 2022 pravomocně odsouzeni a nebyli mladiství. Nepostihuje tedy vůbec problematiku trestání pachatelů pod 18 let.

Jsou obvykle prvotrestaní, mladí, mají před sebou budoucnost, kterou jim přece nezkazí nějaká „klukovina“…

Jak jsou závažné případy znásilnění trestány v této skupině? Přidává se zde k tzv. trestní zachovalosti také zohledňování situace pachatele na úkor situace oběti?

Styk proti vůli

Na tomto místě lze zmínit výzkum Petry Havlíkové a Ivy Šmídové pod záštitou organizace proFem, který analyzuje kromě uložených trestů také texty rozsudků. Poskytuje díky tomu náhled na situace, v nichž došlo k podkročení trestní sazby nebo k rozhodnutí o podmíněném trestu v případech sexualizovaného násilí.

Výsledky naznačují, že mírnější trestání je způsobeno také bagatelizací a genderovými stereotypy, od kterých se orgány činné v trestním řízení nejsou schopny oprostit.

Výzkum se zabýval nikoliv výhradně trestným činem znásilnění, je ale potřeba zdůraznit, že bez redefinice jsou některé formy sexu bez souhlasu aktuálně posuzovány ne jako znásilnění, ale jako trestné činy s mírnější sazbou.

Výsledky výzkumu jsou tak relevantní i při úvahách o trestání znásilnění, a to v tom smyslu, zda bez redefinice není určité sexuální chování trestáno podstatně mírněji prostě proto, že podle aktuální podoby trestního zákoníku znásilněním není. I to je problém, který studie Jakuba Drápala o trestání znásilnění nepopisuje.

Pokud jde o vztah tohoto výzkumu k debatě o redefinici znásilnění, pak je potřeba zdůraznit, že se tak docela nezabývá tím, k čemu má redefinice směřovat především – tedy změnou pojetí znásilnění v celém trestním procesu, zejména dávno před tím, než se věc vůbec dostane na stůl soudcům a soudkyním, aby rozhodovali o trestu.

Současná definice trestného činu znásilnění nepokrývá celou řadu situací, kdy styk proběhl proti něčí vůli.

Oběť není vinna

Znásilnění cizím člověkem v parku je mnohokrát vyvrácený mýtus; většinu obětí znásilní někdo, koho znají, často někdo blízký. Oběti se i proto často nebrání. Jednou z běžných reakcí na stresovou situaci je tzv. „zamrznutí“. Člověk je v tu chvíli paralyzován, nereaguje vlastně nijak. A tak útočník ani nemusí použít násilí.

Představujete si třeba to, jak vy byste na slizkého kolegu určitě pohotově převrhli skartovačku? Představte si spíš, jak jste zůstali zírat, když vás kvůli nepořádku ze skartovačky seřvala uklízečka. Napadly vás všechny trefné odpovědi až doma? Zamrznutí je dost možná i vaše běžná reakce.

Trestní zákoník zjevně nedostatečně uchopuje situace, kdy k násilí nedošlo, například právě proto, že oběť byla paralyzována stresovou situací. Nebo se bránit ani nemohla, jako se to děje obětem z násilných vztahů, které už vědí, že reakce může vést k ještě větší agresi.

S takovými případy oběti často ani nejdou na policii, nemluví o nich, nepřipadají si „dostatečně znásilněné“ na to, aby se jejich věcí někdo zabýval. Myslí, že vlastně ani nemají právo se cítit tak strašně, jak se cítí.

Název výzkumu, který evokuje, že „Tresty za znásilnění jsou druhé nejpřísnější po vraždě“, je ke škodě věci. Rezonuje ve veřejném prostoru a formuje mínění těch, kteří jsou zodpovědní za tvorbu zákonů.

Redefiniční snahy vůbec nemají dopadnout do délky trestů. Změna má jasně říct, že to není oběť, kdo je zodpovědný za to, aby pachatel odmítnutí pochopil (a je dost takových, co ani pláč jako odmítnutí nechápou). Je to pachatel, kdo je zodpovědný za to, že se neobtěžoval zjistit, zda s ním druhá strana sex vůbec chce.

Výsledky studie o trestání znásilnění tedy na posouzení potřebnosti redefinice a její vhodné podoby nemohou mít přílišný dopad. Svůj dojem, že debata není vedena racionálně, odůvodňuje Jakub Drápal v rozhovoru pro Deník N tím, že se diskuse vede z ideových pozic a spíše emotivně.

Myšlenku však uvádí slovy, že primárně se věnuje oblasti ukládání trestu, nikoliv kriminalizaci. A u toho bývalo bylo fér zůstat.

Za snahami o reformu samozřejmě stojí i data a zkušenosti ze zemí, které již redefinicí prošly. Německá zkušenost například ukazuje, že definice vycházející z „Ne znamená Ne“ dostatečná není a tzv. „zamrznutí“ nepokrývá. Z takových dat redefiniční snahy v ČR vychází, nikoliv z jakýchsi „ideových pozic“.

Postihování znásilnění je v ČR problém

Jakub Drápal se domnívá, že pokud jde o dostatečnost či nedostatečnost trestání, mají v médiích přílišný prostor advokáti, kteří dle něj nemají ta „tvrdá data“ a spoustu věcí nevidí, protože jsou v první linii.

Používá srovnání s matematiky a lékaři ARO při modelování protipandemických opatření. Potřeba je ale obojí – jak data jako podklad pro rozhodování, tak zkušenosti z terénu, díky kterým je vidět reálný dopad jakýchkoliv nastavených opatření. Ta někdy vypadají nadmíru výtečně jen od stolu.

Ačkoliv tedy samotná studie přináší neutrální čísla a podkládá daty některé systémové problémy trestání, nepřináší potvrzení, že znásilnění je trestáno adekvátně přísně a už vůbec ne jakákoliv data, která by ukazovala na nesmyslnost nebo zbytečnost snah o redefinici.

Problematická je už sama volba názvu studie, zvlášť když mediální prostor často formují právě jen titulky. Název musí být „klikatelný“, ale po rozkliknutí už ne každý dočte text do konce.

Potíž se studií je i v tom, že nyní může sloužit jako argument pro tvrzení, že s postihováním znásilnění v ČR není problém. Opak je pravdou.

V mezičase přišlo Ministerstvo spravedlnosti se svými návrhy redefinice trestného činu znásilnění, ve kterých se objevila i možnost ukládání peněžitých trestů za znásilnění, což odborná veřejnost odsoudila.

Každý výzkum je takzvaně TLDR (=příliš dlouhé, nečetl jsem). A tak rozhodují titulky. Ten, který evokuje, že „Tresty za znásilnění jsou druhé nejpřísnější po vraždě“, je ke škodě věci. Rezonuje ve veřejném prostoru a formuje mínění těch, kteří jsou zodpovědní za tvorbu zákonů.

Vědecká práce může pomoci zlepšit pomoc obětem, ale může stejně tak – jako to hrozí v tomto případě – legitimizovat názory, které ve výsledku pomoc obětem blokují.

Autoři jsou advokáti advokátní kanceláře OKJH, kteří se specializují na trestní právo a pomoc obětem trestných činů