Proti vůli Kremlu nemůžeme vyhrát. Ale bránit se musíme, říká ruská právnička
Galina Arapová je ruská právnička, zakladatelka Centra na obranu médií se sídlem v ruské Voroněži. Centrum je jednou z nejstarších ruských neziskových organizací svého druhu; od roku 2015 má ale status „zahraničního agenta“. Arapová z první ruky pozoruje, jak se postupem času situace v Rusku zhoršuje a jak stále více ruských novinářů muselo odejít do exilu. Sama z bezpečnostních důvodů neuvádí, kde přesně nyní žije.
Za čtvrt století své existence Centrum na obranu práv médií (Mass Media Defence Center) poskytlo právní pomoc tisícům novinářů. Právnička a expertka na ruské mediální právo si nedělá iluze, že by snad bylo možné u současných ruských soudů jakkoli zvítězit nad kremelskou mašinérií. Bránit se všemi dostupnými právními prostředky má ale podle ní smysl:
„Když jsou vaše práva pošlapávána, musíte na to upozornit, bránit se. Vyjádřit svůj nesouhlas. Má to i svůj psychologický význam, protože když nedáte najevo, že nesouhlasíte, znamená to, že souhlasíte s tím, co se stalo, co se děje. Že vám vlastně nevadí, že vás označují za zahraničního agenta, že vás vyhodili z práce, že vás uvěznili,“ říká Arapová. Rozhovor proběhl v Sarajevu v rámci mediální konference Mezinárodního tiskového institutu.
„Naše organizace má nadále sídlo ve Voroněži, je tam velká část našeho týmu a pokračujeme v práci, převážně v právní asistenci ruským médiím a konkrétním novinářům. Ročně jde o stovky případů,“ dodává v rozhovoru pro HlídacíPes.org.
Situace v Rusku, pokud jde o postavení novinářů, se stále zhoršuje. Předpokládám tedy, že není ani snadné být tím, kdo je ve sporech s úřady a se státem právně zastupuje…
Situace skutečně není snadná. Jsme nevládní organizace a úřady na nás útočí nejméně od roku 2015, kdy nás zařadily na seznam takzvaných zahraničních agentů, podobně jako většinu dalších ruských NGO. Jsme pod tlakem, pracujeme v riskantním prostředí, ale hodláme v tom vytrvat a dále poskytovat naše právní služby. Jako právníci, experti na mediální právo, máme poměrně široký záběr: věnujeme se případům od porušování autorských práv, přes ochranu soukromí, žalob na pomluvu až dopady nových represivních nástrojů jako je právě označování za zahraničního agenta a nežádoucích osob, blokování webových stránek i obvinění z kriminálního jednání. Na nedostatek práce si bohužel stěžovat nemůžeme.
Lze ale vůbec případy proti současnému ruskému státu vyhrát?
To se na to ale díváte ze špatného úhlu. Chápu, že je to pohled z normální demokratické země, kde právník řeší hlavně to, jakou strategii zvolí při obhajobě svého klienta, aby případ vyhrál. Jenže v režimu, kde je soudní systém plně pod kontrolou státu a kde o férovém procesu skutečně nelze mluvit, prostě případ vyhrát nemůžete – a předem to vědí i advokáti. Proto musíte volit jiné strategie a mít připraveny vlastní scénáře, protože – navzdory tomu, co jsem řekla – není možné se vzdát možnosti obrátit se na soud, vzdát se svých práv.
Co je pak u takového soudu cílem?
Když jsou vaše práva pošlapávána, musíte na to upozornit, bránit se. Vyjádřit svůj nesouhlas. Má to i svůj psychologický význam, protože když nedáte najevo, že nesouhlasíte, znamená to, že s tím, co se stalo, co se děje, souhlasíte. Že vám vlastně nevadí, že vás označují za zahraničního agenta, že vás vyhodili z práce, že vás uvěznili… Když se nebudete bránit, bude to i na vaše okolí působit tak, že to, co se vám stalo, je vlastně v pořádku. Prostě to musíte udělat, využít všechny právní instrumenty, které se nabízejí. A i když ruská justice není nezávislá, pořád je hodně byrokratická, dbá na procedury a postupy, a právě to bývá součást naší strategie. I když víme, že proti státu nevyhrajeme, pomáhá nám to represe zdokumentovat, popsat je, přimět úřady vydat podklady a informace, které pak slouží jako důkazy a pomáhají nahlédnout pod pokličku represivního aparátu. Nejde jen o to, že se to může zúročit historicky, ale slouží to i jako precedens, poučení pro další případy a pochopení, jak represe fungují. A ve finále, když projdete všemi kolečky domácí justice, můžete případ přenést na mezinárodní úroveň.
K Mezinárodnímu soudu pro lidská práva?
Ano, tam už jsme dostali mnoho našich kauz spojených s porušováním lidských práv a porušováním svobody slova a projevu. Navzdory tomu, že víme, že Rusko autoritu tohoto soudu neuznává, pořád to má svůj význam. I tím, že to pomáhá určovat mezinárodní právní standardy. Což je důležité, protože i v Evropě je patrné to, jak se politici a vlády od sebe leccos učí, jak se v některých zemích zvyšuje tlak oproti občanské společnosti a nezávislým či veřejnoprávním médiím a novinářům. Vnímáme to tedy i jako pomoc novinářům z jiných zemí, než jen těm z Ruska.
V rámci konference jste zmínila, že z Ruska a Běloruska odešlo do zahraničí zhruba tisíc novinářů, kteří se nadále snaží dělat svou práci, psát svobodně pro publikum v Rusku. Zároveň jste ale popsala i to, jak narážejí na řadu praktických problémů: při získávání povolení k pobytu, otevření bankovních účtů, šíření obsahu… Je to podle vašich informací problém ve většině zemí, kam se ruští novináři uchýlili?
Nechci žádnou ze zemí z ničeho obviňovat, na někoho ukazovat prstem, každá pomoc je důležitá. Vím, že výrazně pomáhá Litva, Polsko i Česká republika, myslím, že největší pomoci a podpory se ruským novinářům dostává v Německu. Možná je to tím, že německá vláda z historických důvodů chápe, jak náročné je čelit režimu, jaký nyní vládne v Rusku. Být novinářem v exilu ale pořád není nic snadného. Potřebujete mít nějaké zázemí, peníze, účty, stálou adresu, místo pro redakci, potřebujete založit firmu a hlavně se pak věnovat tvorbě nezávislého obsahu, přinášet kvalitní informace a pomoct lidem doma přenést se přes tyhle temné časy. Potíž je v tom, že mít dnes v rukou ruský pas, je něco jako cejch. Na jednu stranu vám úřady nabízí bezpečný přístav, na straně druhé vám v mnoha ohledech komplikují život.
Jak se projevuje ten – jak říkáte – cejch?
Ruští občané v Evropě jsou dnes něco jako muslimové po 11. září v Americe… Vlády sice ujišťují, že jsou připraveni pomoct lidem z ruské občanské společnosti, kteří před režimem museli utéct, novinářům, či akademikům, ale i ti pak narazí do zdi, kdy řeší každodenní problémy, to, jak se usadit a začít normálně fungovat. Chápu, že byrokracie bývá pomalá, že jsou nějaké postupy a procedury, ale bylo by dobré uznat to, že ruský exilový novinář rozhodně není nějaký nepřítel. Že jen proto, že je Rus, je snad odpovědný za vše, co Putin dělá. S touto „logikou“ se bohužel taky setkáváme. A projevuje se to mimochodem i tak, že jsou zdokumentovány případy, kdy byly ruským exilovým novinářům nainstalovány do mobilů špionážní programy – pravděpodobně ze strany západních tajných služeb. Takže nakonec je ruský novinář ve dvou kleštích: jedny má Kreml a druhé hostitelská země. Novináři ale nejsou žádní kriminálníci. Pokud ano, nechť se proti nim tak otevřeně postupuje, ale dělat to takhle pokoutně, je šílené.
Myslíte, že ruským novinářům v exilu hrozí ze strany Ruska, ruských agentů v Evropě, nějaké nebezpečí, i hrozba fyzické likvidace?
Mohu k tomu říct asi jen to, že v ruské exilové novinářské komunitě panují vážné obavy z fyzických útoků. Nejde ani tolik o to, že by se kolem nich hemžili ruští agenti, metody jsou o dost jednodušší. Kreml dělá to, že najímá lokální kriminální skupiny, lidi z podsvětí, z prostředí organizovaného zločinu v dané zemi, kteří za ně udělají špinavou práci. A ještě to všechno vyjde výrazně levněji a jednodušeji. Rusko se tím snadno vyhne řadě překážek, které dnes má s vysíláním svých lidí do ciziny, s obstaráváním víz, s jejich legalizací, s cestováním a krytím… A nejde jen o Evropu. Nedávný je případ ruského nezávislého ekonoma, který žije v Argentině a byl tam přepaden a zbit člověkem najatým Kremlem. Tentýž člověk pak přepadl v Litvě Leonida Volkova, někdejšího blízkého spolupracovníka Alexeje Navalného. Zaútočil na něj kladivem před jeho domem. Ukázalo se, že to byl kriminálník původem z Polska, který za to dostal v podstatě pár drobných. Tohle je myslím docela novinka – tohle využívání kriminálníků pro ruské politické účely a zájmy v zahraničí.
Máte nějaké aktuální informace o osudu novinářky Alsy Kurmaševové z Rádia Svobodná Evropa, která do Ruska odjela navštívit rodinu a byla tam zatčena?
Je známo, že je ve vazbě, byla obviněna kvůli údajnému shromažďování informací o ruské armádě, pak kvůli tomu, že se řádně neregistrovala jako zahraniční agent, že nenahlásila, že je vedle ruského občanství i držitelkou amerického pasu a za údajné šíření falešných zpráv. Je bohužel docela pravděpodobné, že ji takto mohou držet v detenčním centru i několik let, v podstatě je tam jako rukojmí. A je to i vzkaz Rádiu Svobodná Evropa od ruského režimu, že se mu to, co rádio vysílá a píše, vůbec nelíbí. Navzdory tomu, že jde o vyfabulovaná obvinění, pokud bude odsouzena, bude těžké verdikt i v budoucnu jakkoli zvrátit.
Je to tedy i varování pro ruské novináře žijící v zahraničí, aby se do Ruska rozhodně nevraceli?
Spíš bych řekla, že je to vzkaz těm, kteří stále ještě žijí v Rusku, aby ve vlastním zájmu nepracovali pro zahraniční média, ani nijak nespolupracovali s ruskými exilovými médii. Aby byli buď zcela loajální režimu, nebo aby mlčeli.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Takhle to dál nejde. Německý starosta kritizuje nečinnost Berlína v migrační politice
Věra Jourová o mediálním zákonu, potyčce s Muskem a možné orbánizaci Česka
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
5 komentářů
Rozhovor mi bohužel nic nedal. Paní Ruska si opět stěžovala na „ty“ druhé, jak už mívají Slované v genech a ve zvyku. Známe z ČR.😅
Kdyby Rusové chtěli změnit své životy, tak by je už dávno změnili. Nechtějí. Mají, nebo měli svobodné volby. Je to pouze o IQ. Jsou buď vraždící, tupá, loupeživá zvířata, nebo nemyslící ovce. Minimálně celých 107 let od bolševické revoluce šíří stále kolem sebe pouze smrt, strach a bídu.
Paní bych doporučil, ať se odstěhuje do normálního světa, jak to udělali normální Rusové.
Nejlépe je vítají v Německu… Ani se nedivím, dosti podobná mentalita.😅 Německu upadá průmysl, ale je jasně největší vítač, dovozce ekonomických migrantů a největší socialismus v EU.
Z kdysi tvořivého Německa se dnes stal největší čínský překupník a z „německých“ výrobků předražený (čínský) šunt. Německé značky jsou dnes odznakem zdegenerování.
Nejlépe pro Evropu i svět bude, když se koloniální a fašistické Rusko rozpadne. Jako odměna za okupaci Československa (1945-1989) by mi to přišlo jako pěkný začátek a příslib lepší budoucnosti pro Evropany.🙂
… no rozpadlo se ale Československo – a to převážně zásluhou „mírotvůrce“ Václava Havla… No kdo by to do něj řekl, že ? Zase ale pro něho to znamenalo, že mohl kout a připravovat „obranné“ mise po celém světě…
Během vašeho pobytu v čerstvě rozpadlém SSSR josefe, konkrétně v jeho ruské části, vám nějak uniklo, že Václav Havel abdikoval půl roku před rozpadem Československa a že na rozbití Československa se dohodli pánové Vladimír Mečiar a Václav Klaus. Bez Václava Havla. Vůbec jej při tom nepotřebovali. To vám v Lubjance neřekli? Nebo řekli, ale paměť vám už vynechává. Nebo jste plácání takových hovadin dostal tehdy příkazem?
… no jistě, že to vím a pamatuji si to dobře.. Václav Havel neprošel slovenskou částí FS(sněmovny národů) při jeho volbě na prezidenta.. Jemu tedy rozpad republiky přímo nahrál, protože pak se mohl hrdě hlásit do funkce a následně pookřát při válkách západu..
… no rozpadlo se ale Československo – a to převážně zásluhou „mírotvůrce“ Václava Havla… Konec citátu. Toto jste napsal josefe ve svém 30. 6. 2024 (19:24). A ignorujete skutečnost, že u rozpadu Československa Václav Havel vůbec nebyl a házíte mu na hlavu vinu těch dvou mnou zmiňovaných pánů, kteří si vše dojednali sami bez Václava Havla. Naučte se číst po sobě alespoň to, co jste sám napsal. Pokud toho schopen nejste, zapište se do nějakého lepšího kurzu češtiny, než jaký jste absolvoval v Ústavu pro výzkum internetu.