Ve sluchátku redakčního telefonu BBC se ozval hlas otce české romské rodiny ze severovýchodního předměstí Londýna. Přišli do Británie s rozšířením Evropské unie. Jako Rom si našel rychle práci, děti se dostaly hned do místní školy. Rodiče si ji pro rovný a laskavý přístup k dětem nemohli vynachválit. Ale…

„Jen jedna věc, pane redaktore,” pokračoval hlas v telefonu. „Chodí do třídy se samými Pákistánci. Nedalo by se s tím, něco dělat?” Odpověděl jsem, že nikoliv. A stěží skrýval údiv, jak rychle se dokáže romská komunita v Británii integrovat – se všemi plusy i minusy, které taková integrace přináší.

Vzpomněl jsem si na tu epizodu, když jsem zhlédl koncem května hned dva původní české dokumentární filmy natočené s ambicí ukázat či poodhalit, jak se Romové s novou zemí a jejími obyvateli sžili. A jak na ně dopadá brexit.

Lidské příběhy je těžké generalizovat a na každou úspěšně začleněnou romskou rodinu v Anglii připadne několik nezdarů.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost

V severoanglickém Leedsu a Bradfordu žijí čeští a slovenští Romové po letech v uzavřených přistěhovaleckých komunitách, byť bez předsudků, bez urážek a s pevnější záchrannou sítí, než jim poskytovaly úřady doma.

„Generace rodičů, kteří přišli do Anglie jako dospělí, se integruje mnohem obtížněji. I po letech zůstává odkázána na sociální dávky nebo zaměstnanecké agentury. Jiné je to ale s jejich dětmi, které projdou zdejší školou. Mají stejné ambice jako jejich angličtí spolužáci a určitě méně překážek,” vysvětluje Tomáš Kostečka, který vedl v Leedsu několik let českou školu a pomáhal tam romské komunitě.

„Dětem českých a slovenských Romů v Anglii nestojí nikdo v cestě. A to ani jejich vlastní komunita, která v České republice někdy bere úspěšné začlenění do většinové společnosti jako zradu romské identity,” vysvětluje Kostečka.

Potvrzuje tak jeden z hlavních motivů, který vedl Romy k odchodu – starost o budoucnost dětí. „Útěk před (vlastní) výjimečností spojený s možností zachovat si romskou identitu,” definuje pozici romské komunity v Anglii ve své diplomové práci antropoložka Markéta Doležalová.

Na cestě do filmového světa

Režisér Martin Kratochvíl (40) našel pro svůj snímek Pongo Calling hlavní postavu v řidiči dálkové přepravy a aktivistovi Štefanu Pongovi (*1972 – ✝2022).

Režisérka Mira Erdevički sledovala ve filmu Povolení k pobytu osudy tří českých a slovenských protagonistů Petra Toráka, Denisy Gannon a Ondreje Oláha v osmdesátitisícovém východoanglickém Peterborough, sto šedesát kilometrů severně od Londýna.

Oba filmy vznikly s vcelku nepatrným přičiněním České televize a oba se teď dostaly do omezené domácí distribuce. Pongo Calling do festivalových kin v rámci přehlídky Jeden svět a Povolení k pobytu na internetové platformě dafilms.cz.

Filmy vyvolaly jistý zájem i v zahraničí. Kratochvílův film se objevil ve zkrácené padesátiminutové verzi v nabídce katarské televize al-Jazeera. Snímek Miry Erdevički měl premiéru v anglických (klubových) kinech. Na podzim by je oba mohla uvést Česká televize.

Těžký příkrov brexitu i pandemie

Projekty vznikly a začaly se točit před pandemií covidu a na ni navazující ruskou invazí na Ukrajinu. Předěly, které překryly život a lidské osudy jako mentální krunýř. Postavy a zápletky romských dokumentů působí tak trochu jako v ledovci zapouzdřené příběhy čekající na dobu tání. Diváci, hlavní postavy a možná i sami tvůrci k nim musí znovu hledat vztah.

V britském kontextu není navíc žádný z jednotlivých příběhů v podstatě nijak a ničím mimořádný. Kratochvílův Pongo i všichni tři hrdinové filmu Miry Erdevički žijí stejně jako miliony dalších imigrantů v Británii své obyčejné životy.

„Žijí životy, které si zaslouží být zaznamenány a zdokumentovány stejně jako jakýkoliv jiný život,” poznamenal v recenzi k filmu Povolení k pobytu anglický filmový kritik Mike Leitch. „Právě onou obyčejností ten film vyniká. A snad povede i ke změně perspektivy, kterou jsou Romové nahlíženi.

„Tu pokutu si zaplatíš…”

Zajímavé momenty přináší konfrontace s vlastní minulostí Romů a se zemí, z které odešli. Pongova syna nechtějí v Kadani, kam přijede na návštěvu, pustit do nočního klubu právě proto, že je Rom. Slovenský teenager při návratu domů ve volném překladu prohodí: „Jenom staří lidé žijí ještě pořád na Slovensku.”

Slovenský ministr školství chce při návštěvě Babingtonské akademie poblíž Leicesteru zjistit, jak si lze vysvětlit, že školáci z jeho země jsou v Británii tak úspěšní a že jim to tak jde. Anglická učitelka mu odpoví otázkou: „Nás by spíš zajímalo, proč to nejde u vás?”

Filmoví tvůrci odpovídají na otázku, v čem spočívá úspěch romské integrace za Lamanšským kanálem spíše intuitivně a v náznacích.

Dispečer přepravní společnosti přistihne Štefana Pongu hned v jedné z úvodních scén filmu, jak překročil denní limit povolených hodin za volantem. „Štefane, bude za to pokuta. A bude to pořádná pokuta. A tu pokutu nebudu platit já nebo firma. Tu pokutu zaplatíš ty.”

Jednoduchá a srozumitelná pravidla a zákony. Jejich dodržování se nikdo nepošklebuje. Jejich porušováním se nikdo nekasá. Stejná pravidla pro pána i pro kmána. Vymahatelnost práva, které se snaží být spravedlivé. A spravedlnost, která platí pro všechny.

„Road movie” jako cesta životem

Což je mimochodem přesně prostředí, které zcela vyhovuje rodákovi z Chomutova Štefanu Pongovi (*1972 – ✝2022). Řádnou školní docházku dokončil ve 14 letech v Kadani, vystudoval Vojenskou střední odbornou školu v Martině. Dělostřelecká jednotka ke které nastoupil v Karlových Varech, byla v roce 1991 zrušena. O dva roky později odešel do civilu.

Vlastní zkušenost s rasovou diskriminací měl jen sporadickou. Před kamerou vzpomíná na učitelku, která demonstrovala údajně slabší hygienické návyky romské komunity na pigmentové skvrně na Štefanově předloktí. Někteří Romové se prý nemyjí.

K odchodu do Británie se rozhodl, když založil rodinu a přišly děti. Nechtěl je vystavit latentnímu či otevřenému rasismu. Nebo prostě jen využil získané svobody pohybu v rámci Evropské unie.

S řidičským oprávněním pro vozidla s návěsem a zřejmě i dobrou angličtinou neměl potíž sehnat práci. Mohl si z ní dovolit slušný podnájem a také auto. Děti začaly chodit do školy. Pongovi žili v Manchesteru obyčejný život milionů přistěhovalců, kteří přišli do Británie před nimi i po nich.

Příběh bez happy-endu

Snad s jedinou výjimkou: Štefana ani v Anglii neopustil jeho občanský aktivismus. Přes svůj facebookový účet a sociální média vzdoroval například nařčení ex-prezidenta Zemana, že se Romové vyhýbají práci a jen 10 % Romů má řádné zaměstnání.

Před budovou Evropského parlamentu v Bruselu zorganizoval demonstraci proti populistům mezi evropskými politiky. Uspořádal sbírku a přivezl materiální pomoc Romům v těch nejchudších osadách na východním Slovensku. Na obranu zájmů a proti diskriminaci zakládal Česko-slovenskou romskou unii.

Pongův lidský příběh však nemá happy end. S padesátým křížkem na krku onemocněl rakovinou. Po krátkém a nerovném souboji jí loni v únoru podlehl. Manželka i děti zůstávají v Anglii, kde se jim daří. Našli si práci a vlastní střechu nad hlavou. Konec konců přesně proto Štefan Pongo před 17 lety Českou republiku opouštěl.

Autor textu, Ivan Kytka, je novinář, žije ve Velké Británii, mimo jiné působil jako redaktor České televize a české redakce BBC World Service