ROZHOVOR. Regionální žurnalistice v Česku schází kvalitní publicistika, případně investigativa. Důvodů je víc – ať už jde o inzertní politiku, malý počet redaktorů v jednotlivých redakcích a s tím spojené zvyšující se nároky na každého z nich. Jak vidí situaci v regionech bývalý šéfredaktor týdeníku Sedmička, mediální teoretik a politolog Karel Páral?

• V jakém stavu se nachází v současnosti regionální žurnalistika?

Zhruba v poslední dekádě došlo oproti dřívějším obdobím k viditelným změnám, které přinesly pozitiva i negativa. Díky nástupu nových médií se například zrychlil přenos informací, obsah tištěných médií se do značné míry propojil s internetem nebo vznikly zcela nové platformy. To samozřejmě poskytuje větší komfort čtenářům, od nichž je také viditelnější zpětná vazba. V tomto ohledu se tedy regionální žurnalistika pohnula kupředu. Na druhou stranu přišla krize tisku a tištěným médiím, této tradiční baště regionální žurnalistiky, tak začaly klesat prodeje.

• K čemu ty trendy nakonec vedly?

Bohužel jsme se dostali do situace, kdy neúprosné ekonomické tlaky určují podobu redakcí i výsledných produktů víc než kdy dřív. Je naprosto v pořádku, že části čtenářů dnes již nestačí přečíst si o události, která se odehrála za humny, druhý den v novinách. Chtějí mít zprávu rychle, navíc doplněnou třeba o příslušné video na internetu.
Zpracování pestřejšího obsahu si ovšem žádá víc lidí, nejen redaktorů, ale třeba i webmasterů, specialistů na sociální sítě a dalších. Ale místo toho, aby byly zvyšující se nároky pokryty také větším počtem novinářů, stal se pravý opak. To, co kdysi dělala velká spousta lidí, musí dnes zvládnout méně novinářů, a ještě toho musí dělat mnohem víc. Tedy současné požadavky již nejsou pouze na tu úzkou profesní profilaci, ale novinář musí dnes zvládat skutečně velkou spoustu pestré práce. To se ovšem nutně promítá do kvality obsahu a jeho rozmanitosti. Abych byl správně pochopen: Znám řadu vynikajících regionálních žurnalistů, kteří dělají výborně svoji práci. Rozdělení na jakousi první a druhou ligu odmítám – všude se najdou nadaní novináři. Ale zároveň je jasné, že kvůli zmíněným nárokům nemají možnosti ani dostatek sil k tomu využít svůj potenciál.

• Myslíte si, že je v regionech dostatek periodik, nebo je regionální žurnalistika „monopolizovaná“ Deníky?

Platí to do jisté míry. Určité projekty v regionech existují, nejčastěji jde o internetové platformy. Co se týče segmentu tištěných médií, sem tam můžeme také nalézt zajímavé hráče, je to však většinou dáno regionálně. Například na jižní Moravě máte podmínky pro vydávání periodika zaměřujícího se na folklór, jinde byste jej vydávat nemohl. Je ale pravda, že dřív, než Vltava-Labe-Press, dnešní Vltava-Labe-Media, pojal všechna ta původní regionální tištěná média pod sebe, tak byl ten trh mnohem pestřejší. Na druhou stranu si musíme přiznat, že to v tomto byznysu skoro ani jinak nejde. Z hlediska čtenosti a prodeje jsou tedy Deníky v regionech dominantním hráčem, a tak to bezpochyby ještě nějakou dobu zůstane. Samozřejmě záleží na investorech. Měli jsme tu projekty typu Naše adresa či Sedmička, které však poměrně brzy skončily. No a nesmíme opomenout týdeník 5plus2, který stál vlastně na začátku angažmá Andreje Babiše na mediálním trhu. I z toho je vidět, že regionální média jsou důležitá nejen pro čtenáře, ale i pro politiky.

• Jaká je podle vás role v regionech např. regionální MF Dnes? Nezabíhá v některých případech, oproti jiným periodikům, více do hloubky?

V případě Mladé fronty Dnes je tam oproti Deníkům ta výhoda, že regionální příloha byla vždy více propojená s celostátní úrovní, zatímco v Denících jsou redakce více decentralizované a atomizované. V Mladé frontě fungoval přenos tématu z jedné regionální redakce do jiné daleko lépe. Tedy je tam i větší šance, že v případě přesahu kauzy do jiného kraje se jí bude někdo skutečně zabývat. Dříve však byla regionální příloha MF Dnes významnější, bylo tam i více redaktorů. Dnes je ten „sešit“ mnohem tenčí a důraz na regiony je v tomto periodiku mnohem menší než například ve zlaté éře devadesátých let.

• Ve větších městech jsou časté tzv. radniční listy, které jsou však spíše PR jednotlivých radnic. Nakolik dokáží čtenáři posoudit relevanci informací, které jsou v nich obsaženy?

Tím se dostáváme trošku k tématu mediální gramotnosti, a ta v tomto případě není příliš vysoká. Primárním zájmem čtenářů je dozvědět se, co je nového ve městě. Když vám pak přijde do schránky časopis, ve kterém se píše o tom, kolik bude stát nový bazén a kudy povede nová cyklostezka, většině čtenářů to stačí. Těch, kteří jsou schopní rozlišit, že ve skutečnosti jde o čistokrevné PR, není mnoho. To je realita.

• Jak moc je regionální žurnalistika provázána s místními inzerenty?

Je to přibližně stejné jako u celostátních deníků. Pohybujeme se v komerčním sektoru, inzerce je životně důležitá a neustále nabývá na významu. Jedním z důvodů, proč je spousta článků takzvaně osekaných, je skutečnost, že už se na tu stránku, právě v důsledku inzerce, nic dalšího nevejde. Co se týče inzerce před volbami, tak tam nezřídka dochází k tomu, že pro běžného čtenáře je těžko oddělitelná od standardních textů. Je zpracovávána podobně jako „klasické“ články a čtenářům může v rámci layoutu snadno uniknout, že jde o předvolební agitaci. A tím se vlastně dostáváme k dalšímu problému. Redakce se může snažit být před volbami vyvážená, chovat se korektně a objektivně k jednotlivým politickým stranám, v rámci inzertní politiky jim však do novin někdo může vložit rozhovor na stranu s politikem, který si jej zaplatí. Tím pádem se vám ta proklamovaná a chtěná vyváženost redakce úplně zhroutí. Tyto zásahy ze strany inzerce jednoznačně existují a existovat budou, protože peníze, které z ní plynou, jednoduše jsou potřeba.

• Možná bych tu otázku ještě trošku rozvedl. Lidé se v regionech znají, redaktoři tak mohou čelit tomu, že budou informovat o projektu, který reálně dobře funguje, ale ve kterém jsou jisté nepravosti v pozadí. Jak má novinář v tomto případě postupovat?

Teoreticky by měl postupovat naprosto standardně. Měl by tu kauzu pečlivě sledovat, mít „své“ kontakty, vše řádně ověřovat a zdrojovat. Do složitějších kauz by se také mělo zapojit více redaktorů, protože každý má své zkušenosti a kontakty. Problém je v tom, že sice můžete být na stopě – někdo vám může dát nějaký tip, že se něco děje špatně – ale to ještě neznamená, že to tak skutečně je. Tedy novinář si musí toto pečlivě ověřit. To ovšem předpokládá zkušenosti redaktorů i editorů. Realita je však taková, že redakce většinou tuto kapacitu už nemají, protože při dnešní fluktuaci tam chybějí zkušení redaktoři a ti, kteří pracují v redakci krátce, ještě nemají ty kontakty, které novinář potřebuje. Další úskalí je v tom, že v regionech se podobný typ žurnalistiky dělá daleko hůř. Obecně proklamované pravidlo „čím větší město, tím větší anonymita“ platí v novinařině dvojnásob. S tím je spojená také větší svoboda toho kterého novináře. Novinář v menší obci je mezi dvěma mlýnskými kameny. Jeden je ten, že by chtěl dělat dobře svoji práci a upozornit na případnou nepravost. Na druhou stranu potřebuje udržovat dobré vztahy a kontakty, aby mohl svou práci v budoucnu dobře vykonávat. Bez toho se dělá ta práce velmi špatně.

• Takže zde hraje určitou roli autocenzura?

Přesně tak. Příkladem může být novinář, a teď to berte jako nadsázku, který chodí pravidelně hrát florbal s někým, kdo je aktuálně z něčeho obviněný, ne-li skoro odsouzený. A další den si jde zahrát ping-pong se státním zástupcem. To je jedna rovina. Ta druhá spočívá v nedostatku kapacity. Těch nároků je dnes na jeho bedra kladeno příliš, ať už se jedná o denní zpravodajství či víkendové služby. Ti lidé jsou zkrátka za ten den vyčerpaní a nejsou schopní toto pokrývat. Investigativní žurnalistika je většinou během na dlouhou trať. Není náhodou, že dnes se tento typ žurnalistiky dělá především ve veřejnoprávním rozhlasu a částečně i televizi. Tam je nechají na těch tématech dlouhodoběji pracovat. Když jsme hovořili o vztazích, tak ta překážka nemusí být pouze v rovině profesní, ale i osobní. Pokud má novinář v malém městě svou rodinu, tak ji nechce vystavovat nějakým tlakům.

• Je tedy třeba více investigativních žurnalistů?

Doplnil bych k tomu nezbytný přívlastek: kvalitních žurnalistů. Současný stav asi vyhovující není, alespoň soudě podle toho, co samotní „zavedení“ investigativní novináři říkají. Když se s nimi bavíte o běžném fungování, obvykle si postěžují, že by potřebovali někoho perspektivního a schopného na výpomoc, na zpracovávání dat a další činnosti. Pro současnou nastupující generaci je to samozřejmě výzva.

• Já bych se zeptal ještě maličko jinak – má smysl dělat investigativu na regionální úrovni?

Já si myslím, že to smysl má. Zejména je zde potenciál v nových projektech, třeba menších, které fungují mimo dominantní vydavatelské domy. Internet v tomto směru nabízí poměrně velkou svobodu. Mohou zde existovat platformy vedené zkušenými profesionály schopnými mít kvalitní supervizi nad mladšími redaktory a elévy, kteří mají chuť pracovat, ale dosud nemají dostatek zkušeností. Toto spojení pak může přinášet plody a může vzniknout velice zajímavý doplněk regionální žurnalistiky, který zde chybí a své čtenáře si bezpochyby najde. Je ale třeba postupovat profesionálně a uměřeně. Pokud nějaké nedlouho etablované médium jednou dvakrát naletí, pak by se mu těžko přesvědčovalo čtenáře, že tentokrát už je vše v pořádku. Je tedy zapotřebí nebát se upozorňovat na nekalé skutečnosti, ale zároveň nesedat na lep někomu, kdo může umělou kauzu vytvářet. Obraz toho, že všichni regionální politici jsou gauneři, je spíše politickou objednávkou než smysluplnou a poctivou prací.

• Jakou tedy myslíte má v dnešní době regionální žurnalistika v ČR roli?
  

  Karel Páral, mediální teoretik a politolog

Je to především zpravodajství pro lidi, které zajímá, co se kolem nich děje. Nelakujme si narůžovo, že většina čtenářů dychtí po nějaké „vyšší“ špičkové, regionálně zaměřené žurnalistice. Různé statistiky vypovídají o tom, že čtenáře nejvíce zajímá stránka s pohřby, křížovka a černá kronika. To ale neznamená, že by tady neměla být snaha o kvalitní kulturní publicistiku nebo třeba investigativní regionální žurnalistiku. K tomu právě mohou pomoci nové internetové platformy, tam to může fungovat velmi dobře.

• Je potřeba v regionu média, jako je HlídacíPes.org?

Bezpochyby ano. Zejména je potřeba nadšených, mladých žurnalistů, pod dobrou supervizí. To by vlastně mělo zaručit značnou míru profesionality. Velkou naději vidím v tom, že spojí mladá generace síly se zkušenějšími kolegy z centra. V takovém případě by to fungovat mohlo.