„Opouští proto (alespoň na čas) svá občanská zaměstnání i domovy, aby se zapojili v rodících se nacionálních bojůvkách či nových armádách hlásících se k velkým činům budoucnosti,“ píše o bojovnících v novodobých válkách sociální antropolog a bývalý válečný reportér Radan Haluzík. Strávil dva roky mezi aktéry etnických konfliktů v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze. Ve své knize vysvětluje, proč je čekání na válku pro řadu mladých mužů tak lákavé.

Jsme opět na náměstí před budovou opery v Jerevanu, jen o něco málo později, na počátku roku 1990, kdy čas extáze vrcholí. Už to vře nejen tady, kdy v oněch jaksi svátečních okamžicích burácí demonstrující davy, až se okna opery třesou, ale i tam na východě, na hranici s nimi.

Tam, kde naši mladí hrdinové dobrovolně a spontánně zasvětili už nejen prázdniny a víkendy, ale i všední dny jakýmsi podivným chaotickým manévrům, které nezasvěcenému cizinci budou připadat nejspíš jako klukovské hraní si na vojáky; ve skutečnosti jsou samozřejmě „hrdinným bojem národa proti historickému nepříteli“…

Knihu Proč jdou chlapi do války Radana Haluzíka vydalo vydavatelství Dokořán. HlídacíPes.org ukázky z knihy zveřejňuje se souhlasem vydavatelství i autora.

A tady leží náš první padlý hrdina – národní mučedník! Tisíce lidí jej dnes přišly doprovodit na jeho poslední cestě do panteonu národní slávy. Tisíce lidí dláždí cestu jeho smutečnímu průvodu na dlažbu pohozenými karafiáty. Vždyť to byl věhlasný umělec, mladý filmový režisér! Že nikdo neví, co vlastně natočil? To nevadí, byl to ale přece jen umělec, velký syn národa a bojovník za svobodu.

Už to začalo

Minuta ticha přeruší projevy politiků i spolubojovníků. Tisíce čepic sundaných z hlav a opravdové slzy v očích tisíců lidí – i těch, kteří mrtvého vůbec neznali. Protože ti naši mladí chlapci, ti, co tu před národem přísahali do mikrofonu, že budou, že jsou jako fidajíni – bojovníci slavné arménské minulosti, vědí, jak na dav, jak na lidi, jak zvednout národu adrenalin i morálku.

Ano, přichází to, už to přišlo a je to tady, je to mezi námi. Ti mladí kluci s loveckými puškami jsou toho věrozvěsty, ti k tomu patří a vědí to a jsou na to pyšní. Však také součástí toho jejich představení je rozjitřit naše city, vytrhnout nás z ukolébanosti všedních dnů. Když konečně přijíždí na svých džípech, jejichž střechy se ježí ozbrojenci, agresivně najíždí do hustého davu, až lidé v zoufalé panice odskakují od kol. Proráží si cestu zástupy až tam dopředu k mikrofonu a agresivně u toho troubí.

Klaksony aut kvílí, ozbrojenci na střechách džípů řvou a máchají zbraněmi. Troubení a řev jsou součástí nervy drásajícího spektáklu, jenž proniká do morku kostí. Spektáklu, který vtahuje. Až i my, stojící na druhém konci náměstí, máme pocit, že se něco děje.

Vlna stresu a napětí se šíří. Až do té míry, že probleskují fámy o tom, že „tam na druhém konci davu brání komunistická policie našim chlapcům ve vstupu“, nebo dokonce, že „tam snad prý údajně chytili nějakého Ázerbájdžánce“…

Když jejich náklaďák s rakví mrtvého po dvouhodinové zádušní mši-demonstraci nakonec opouští náměstí a vydává se na slavnostní poslední cestu městem, stojí někteří druhové zesnulého ve zbrani na korbě. Stojí, zírají, jako by byli zahleděni dopředu do dálek velké budoucnosti, a tváří se tak, že my všichni, co je vidíme, jak stylizují svou mimiku a pohyby, prostě víme, že se tváří jako postavy v obdobné scéně v nějakém revolučním filmu: jako romantičtí hrdinové jedoucí větrem vstříc lepším zítřkům – a snad i oni sami to vědí.

V-á-l-k-a !

Jak by se ale měli tvářit? Podívejte, co si to dnes mnozí z nich vzali na sebe: spleť současné sovětské i takřka muzejní výstroje, výzbroje i různých národních doplňků. No v tomhle se přece nedá bojovat! V takovém kožichu až na zem po prapředcích se nedá ani běhat. To budeš proti jejich obrněným transportérům házet tím muzejním tesákem nebo střílet tou starožitnou brokovnicí na zajíce?! Ale nedělejte si obavy, zatím zde jde stále ještě více o spektákl, performanci než o skutečný boj.

Tam vepředu, v čele, průvod za rakví na korbě auta najednou zrychlí a dá se zničehonic do běhu. Všichni, celý průvod, pohřební zástupy, staří i mladí – najednou běžíme, všichni houfně běžíme… Co se to tam děje?!

Jako by už to začalo, jako by už to bylo tady mezi námi, jako by to už najednou bylo „jako ve filmu“. Běžíme, zástupy běží, ale pak se vše najednou zase, stejně bezdůvodně jako se rozběhlo, zklidní. Zase nic, planý poplach – zase všední den. Těch pár zbylých metrů cesty k památníku historické genocidy arménského národa Cicernakaberd, kde nového hrdinu pietně pohřbíme, jde celý dav už zase krokem.

„Podívej,“ tahá mě za rukáv jeden z euforických demonstrantů v davu, chlapík, zhruba 45 let, s téměř mystickým výrazem ve tváři, „podívej tam – na ty hory!“ ukazuje rukou na obzor romanticky osvícený rudou září zapadajícího zimního slunce. „Tam na hranici. Tam někde, nějakých 40 kilometrů odsud, pro-bí-há vál-ka!“ praví tak nějak slavnostně.

„Jaká válka, vždyť to ještě vlastně vůbec nezačalo,“ tvářím se nechápavě, protože vím, že to, co tam „probíhá“, jsou zatím spíš jen takové potyčky. „Ne, ne, už je to tady,“ říká tajuplně, jako by šlo o zjevení nějakého mocného pohanského božstva, k němuž je třeba mít úctu, než o tragédii, kde se zabíjí lidi.

Všichni jako bychom zde měli pocit, že by to už už mělo začít, jenom se neví kde. Na opačném konci davu na náměstí, kdesi uvnitř průvodu před námi dávajícím se do běhu, nebo tam kdesi na hranicích, vysoko v horách… Všichni jako bychom měli pocit, že se už v okamžení ten náš spektákl na náměstí promění, propukne v opravdovou válku a slavná historie bude zase tady, tady mezi námi.

Mezi demonstrací a zákopem

Schyluje se tedy k válce. Ale válka nezačíná zničehonic, z čistého nebe… Když se podíváme na to, co se děje v Jugoslávii a na Kavkaze v časech extáze před začátkem válek prizmatem médií i mnoha historických prací, vše vypadá poměrně jednoduše: vidíme na jedné straně záběry masových protikomunistických a národních, posléze předvolebních demonstrací – na druhé straně pak již jen boj a válečnou vřavu.

A v podstatě (kromě několika prohlášení politiků) už nic mezi tím. Jako by se motivované „masy“ vrátily domů z demonstrace a pak už jen čekaly na povolávací rozkaz do neméně masové války. Skutečnost je však složitější.

Není to tak, že by demonstrace s jejich důrazem na teatralitu, drama a performanci byly jedna věc a válka s jejím důrazem na násilí a zabíjení by byla věc druhá. Demonstrace a válka se zde po delší dobu prolínají. Válka, zvláště tedy její spontánní a poněkud chaotický počátek, je zde totiž neméně teatrálním „žánrem“ jako demonstrace samotná.

Rodící se postkomunistické etnické konflikty nevznikají tak, že by někdo z nových národních vůdců zkrátka vyhlásil válku a hned poté by se začaly přes noc formovat živelné armády a vrhaly se do boje – naopak. Jak již jsme řekli, nejprve spontánně vznikají různé nacionalistické bojůvky, milice a zárodky národních armád – a teprve ty pak dokáží iniciovat, uvést v život, vyprovokovat konflikt.

Interval mezi demonstrací a válkou má několik fází: nejprve je zde ten již popsaný zážitek velkých všenárodních demonstrací a nově zrozeného společenství – pocit, že se „národ probudil“, promluvil a „historie kráčí ulicemi“. Z jeho jednoty a národního étosu se rodí již poněkud komornější, ale neméně teatrální akce různých ozbrojených uskupení. A teprve až ty přerostou v řež regulérní války.

Zkusme se s nimi vžít do té atmosféry plné očekávání, kdy se věnují zatím nepříliš bohulibým, nicméně na první pohled ne zas až tak fatálně nebezpečným činnostem, jako je postávání či posedávání před nově vzniklými štáby či polehávání v lesích pohraničí. Hudba, zpěv, bujaré pitky, střelba do vzduchu a jiné hrdinů hodné kratochvíle…

Filmové „předvádění se“ a pózování ve zbrani. To vše tu a tam přerušováno demonstrativními přesuny, formálními i neformálními ozbrojenými přehlídkami, manévry či přímo „cvičeními“, demonstrujícími ostatním i sobě samým připravenost k akci…

Může se nám to zdát jako pouhé zevlování či „hraní na vojáky“, ale brzy uvidíme, co to dovede udělat s nimi, s budoucími bojovníky i s celou politickou situací.

Střelba, víno, zpěv

Ve studánce se chladí četné láhve vodky, basy našeho gruzínského vína a obrovitý gruzínský meloun. Čeká se, až bude hotová pečínka, mezi lahvemi a melounem proplouvá velká gruzínská ryba.

Náš gruzínský oddíl tvořený půldruhým tuctem místních bratrů, bratranců a kamarádů, který mě vzal pod svá ochranná křídla, celé dny sedí okolo vypůjčeného piknikového stolu nebo polehává v gruzínské trávě, nezřízeně pije a hraje karty. Slavnostní dlouhé gruzínské přípitky střídají gruzínské anekdoty o Ázerbájdžáncích, v noci se okolo vatry až do svítání opilecky filozofuje o velkém gruzínském národu i mírovém rozpadu Československa.

Zpívají se gruzínské písně, a když dojdou slova (což je obvykle rychle), nahradí zapomenutý text salva z kalašnikovů ke gruzínskému nebi plnému tichých hvězd…

V dalších dnech se k mnohadennímu extatickému pikniku přidává i další gruzínský oddíl, který byl sem do pohraničních kopců okresu Dmanisi, obývaného sice většinově Ázerbájdžánci, ale spravovaného pevnou gruzínskou rukou otců a strýců přítomných bratranců, kýmsi zcela neznámým vyslán „kontrolovat pořádek, zákonnost a mezietnický smír“. Takže program dostává „serióznější bojově-cvičný“ obsah:

Pečení jehňat na rožni (rozpačitě darovaných místními opatrnými Ázerbájdžánci). Lov ryb (nejlépe rovnou dynamitem – v potoce protékajícím přímo ázerbájdžánskou vesnicí). Lovecká výprava do hor za zvěří – a protože zvěř zde žádná není, střílí se alespoň samopalem po orlech vysoko na nebi (flegmatický pták nejprve nevnímá, pak mávne líně křídlem a je v sousedním údolí).

Sběr hub (vezme se do auta Ázerbájdžánec, aby vám ukázal svá místa, kam na ně chodí). Jízda na koni (sebere se na pastvě ázerbájdžánský kůň a jezdí na něm tak dlouho, dokud si pro něj vystrašený nebohý majitel s omluvou nepřijde).

A aby těch gruzínských rurálně-bohatýrských aktivit nebylo málo, následuje také romantická senoseč gruzínských luk obyčejnou kosou (louka se seče jen tak, z rozmaru, tak dlouho, až chudák Ázerbájdžánec, co ji spravuje, přijde prosit, „ať toho už chlapci proboha nechají“). A protože tohle jsou přece seriózní vojenské manévry, tak se také občas závodí v běhu (o bednu sovětského šampaňského) a taky samozřejmě ve střelbě (na plechovku od Coca-Coly).

A v průběhu každého z těch krásných bohatýrských dní jako by stále probíhala jakási permanentní neformální módní přehlídka, kdo má lepší pistoli, maskáčové kalhoty, vojenský opasek, nůž nebo sluneční brýle. Kdo víc vypadá jako bojovník…

Myslím, že v tom horkém gruzínském létě roku 1992 bylo pro nebohé ázerbájdžánské obyvatele tohoto kraje velkým štěstím, že pár dní nato začala válka na druhém konci Gruzie – v Abcházii…

Víkendoví válečníci

Teď po letech, když je všeobecně známo, jakým mnohaletým zmarem a válečnou řeží a utrpením to všechno skončilo, je mi to skoro stydno vyslovit, ale: válka je na svém počátku, jak již bylo řečeno, také nuda – s flákáním se a povalováním v trávě. Je to také dionýský živel bujarých oslav, střelby do vzduchu a pití, protože do války se naši chlapci nevrhají jen s entuziasmem a nadšením, ale mnohdy i se zpěvem na rtech a zábavou.

A nejen na počátku – nakonec i řádně rozběhnutý konflikt, válka samotná pak kromě boje a přesunů zahrnuje dlouhá období čekání na další akci. A to otevírá prostor nejen nudě, ale i dalším podobným bujarým činnostem.

Zažil jsem řadu divokých nocí počátku války, kdy alkohol tekl proudem, na rožni se otáčelo maso a tmou se rozléhaly místo střelby sborově vyřvávané bojové šlágry.

Český etnolog a reportér Filip Tesař (1992) popisuje divoké pitky chorvatských jednotek HVO v Hercegovině, které končily doslova kolektivní frenetickou extází sborového zpěvu donedávna zakázaných ustašovských fašistických písní z druhé světové války.

Další český reportér Matyáš Zrno, vzpomíná zase na jakousi kavárenskou „hru na vojáky“ a na armádní rozdělování hodností při setkáních jakési černohorské „armády“ v Cetinje, jejíž aktivita naštěstí nikdy nepřesáhla rámec vyprávění bojových historek, pití kávy a lihovin.

A novinář Jan Mach, když upozorňuje na tento prázdninově-rekreační aspekt vznikající války na podzim roku 1991 v Chorvatsku, zdůrazňuje skutečnost, že se zatím bojuje nejvíc o víkendu. Během něj si přijíždí užít válečného dobrodružství za nezvykle teplého podzimu spousty „víkendových dobrovolníků“ z města, kteří v pondělí ráno musí už zase zpět do šedi každodennosti; nevyspáním a kocovinou zívat na svém místě v práci.

Čekání a nuda místo akce

Pocit nudy a dionýský živel bujaré zábavy zde spolu souvisí. Po tom všem, co bylo možné zažít ve velkých spektáklech na náměstích, se část aktivistů nadchla a přešla do stavu entuziastického očekávání. Žít ten sen, to nádherné hrdinství minulosti zde zjevené, už dnes.

Opouští proto (alespoň na čas) svá občanská zaměstnání a (načas) i domovy, aby se zapojili v rodících se nacionálních bojůvkách či nových armádách hlásících se k velkým činům budoucnosti i slavnému dědictví paramilitárních formací dob dávno minulých. Aby se postavili vší té nespravedlivosti, jíž údajně jejich národ trpí, i obdobně vznikajícím oddílům nepřátel. Byli jakousi prodlouženou rukou toho, co se před nedávnem zjevilo a slibovalo na náměstích.

Pamatuji si, jak někteří z nich plni vzrušení a očekávání přicházeli na hromadné zápisy do armády, setkání, manévry i první akce svých jednotek a – nic. Nic, nic, jen nuda… Myslím, že stejně jako já, očekávali systematickou organizaci, výcvik, bojová cvičení a hlavně: očekávali akci. A místo toho nenásledovalo nic než čekání: postávání v hloučcích před štáby, kavkazské posedávání v podřepu a louskání slunečnicových semínek, polehávání v trávě pohraničních hor; jinak se zatím nedělo nic.

Emoce velkého vzrušení a velkého očekávání, vyvolané už v davech na demonstracích, jako by zde kontrastovaly s nečekanou probouzející se ještě větší nudou… A z potenciálu tohoto napětí jako by se jaksi spontánně rodily budoucí četné spektakulární akce. Pocit čekání „až to začne“ jako by provokoval, ponoukal k různým cvičným i provokačním ozbrojeným etudám, doprovázeným pocitem „tak už je to tady“ – „už to začalo“.

A tam, kde žádná, byť provokativně-cvičná akce není zrovna po ruce, se musí vystačit alespoň s hrdinskými orgiemi pití, zpěvu a muziky, v jejichž víru jako bychom byli již součástí heroických časů. Těch, co byly, i těch, na jejichž prahu prý stojíme…