ANALÝZA. Hliník se neodstěhoval do Humpolce, ale jeho výrobní kapacity se v Evropské unii zachovaly jen v několika málo zemích. Největším producentem tohoto zdánlivě běžného kovu je dnes Čína, vysoká je stále evropská závislost na Rusku. I když nyní se EU v rámci nového balíku sankcí k zákazu dovozu z hliníku z Ruska odhodlala. Podobně jako – aspoň místy – k obnovení evropské produkce.

Bývala to na Slovensku chlouba tamního průmyslu. Hliníkárna Slovalco byla firma sice se sedmdesátiletou tradicí výroby, mohla se ale pyšnit tím, že jde, respektive šlo, o nejekologičtější a nejmodernější provoz svého druhu v Evropě. Ani to ale nestačilo.

V srpnu 2022 firma ve společném vlastnictví investiční skupiny Penta a norského nadnárodního producenta hliníku Norsk Hydro svůj provoz ukončila.

„Toto rozhodnutí je reakcí na vysoké ceny elektřiny a nedostatečné kompenzace, na které Slovalco a jiné energeticky náročné podniky na Slovensku upozorňují více než dva roky,“ popsala firma s tím, že hliníkárna byla klíčovým dodavatelem pro řadu zemí Evropy (roční výrobní kapacita byla 175 tisíc tun), která teď bude o to víc závislá na dovozech z Číny nebo Ruska.

Vloni v březnu ale začaly probleskovat zprávy, že by se v Žiaru nad Hronom mohla výroba hliníku znovu nastartovat, byť jde – navzdory snaze technologie udržovat v provozuschopném stavu – o proces, který může trvat roky. Náklady na restart 226 pecí se odhadují na zhruba 100 milionů eur a výroba se prý bez kompenzace vysokých cen elektřiny vyplácet nemůže.

Ukazuje to na schizofrenní situaci, která v Evropské unii ve vztahu k energeticky náročným, nicméně zásadním, oborům panuje.

Jak na dovoz z Ruska

Zásadní ranou pro hliníkárny v EU byla politika v oblasti klimatu spolu se systémem emisních povolenek, tečkou za produkcí hned pěti evropských hutí pak byla energetická krize po začátku války Ruska proti Ukrajině. Vypadlo tak přes milion tun této suroviny ročně.

Primární produkce hliníku v EU se firmám nevyplácí. Zhruba 60 % světové produkce hliníku je nyní v Číně, evropská výroba se naopak posledních patnáct let neustále snižuje. Za tu dobu ztratila EU 65 % své primární produkce a dnes jsou výrobní kapacity v součtu někde na 950 tisících tunách.

Vývoj světové ceny hliníku 

Podle expertních odhadů jen evropská poptávka po hliníku v čistých technologiích – jako jsou elektromobily, solární energie a elektrické sítě – vzroste z původních 14 milionů tun v roce 2020 na 21 milionů tun v roce 2050.

Hliník je běžně užívanou surovinou například i v obalech na léky a potraviny. Nepostradatelný je ve stavebnictví, leteckém, automobilovém i obranném průmyslu.

Evropa proto nedávno přidala hliník na seznam kritických surovin, i když původně mezi skupinu minerálů a kovů, na něž se vztahuje zákon o kritických surovinách (CRMA), nepatřil.

Obava z jeho nedostatku vedla ostatně i k tomu, že dovoz této suroviny z Ruska dosud nebyl předmětem unijních sankcí (na rozdíl od těch vyhlášených USA a Velkou Británií). To se má ale nyní změnit: na hliník z Ruska myslí nový (v pořadí šestnáctý) chystaný balík unijních sankcí. Rusko se nyní na evropském dovozu hliníku podílí asi šesti procenty.

Když Evropa, tak Norsko

V Evropské unii jeho primární výroba skoro vymizela – jak ukazuje i v úvodu zmíněný příklad Žiaru nad Hronom. V Česku, v Polsku, Rakousku, Itálii, Maďarsku, Bulharsku, Finsku, Chorvatsku a Portugalsku žádná primární výroba hliníku již neexistuje.

Ve Španělsku je jedno zařízení, přičemž majitel, společnost Alcoa, hrozí uzavřením komplexu v San Ciprian kvůli rostoucím ztrátám. Po jednom zařízení je ve Švédsku, ve Slovinsku a v Řecku.

Ve Francii zůstávají v provozu dvě hutě. Ta u Dunkerque je dnes největší v EU, vloni vyprodukovala 286 tisíc tun, majitelem je ovšem americká společnost American Industrial Partners.

V Německu najdeme čtyři hutě na primární výrobu hliníku:, jednu v Hamburku a tři v Porúří.

Jen sama Čína v roce 2022 vyrobila více než 40 milionů tun hliníku. Velkou část sama spotřebuje v rámci svého elektromobilového boomu. Mezi největšími producenty následuje Indie, Rusko, Kanada a Spojené arabské emiráty. Žádná ze zemí EU se k desítce hlavních producentů ani neblíží.

Evropskými premianty jsou země stojící mimo EU: Island a zejména Norsko, které je dokonce sedmým největším výrobcem hliníku na světě.

Evropská unie se snaží s hliníkem pracovat hlavně v rámci recyklačních jednotek. Odhaduje se kupříkladu, že jen Česko ale kvůli neefektivnímu nakládání s hliníkovými plechovkami od nápojů každý rok přichází o 11 tisíc tun hliníku v tržní hodnotě asi čtvrt miliardy korun.

Na růst poptávky po hliníku reaguje například i česká firma Al Invest, která v Břidličné u Bruntálu, v tradiční továrně (někdejší Kovohutě Břidličná) na hliníkové fólie, plánuje stavbu nového zařízení, navýšení výroby a rozšíření o hliníkové polotovary. Ani zde však nepůjde o primární výrobu hliníku, počítá se hlavně s využitím recyklovaného materiálu.