Projekt Zeptej se vědce odpovídá již několik let na jakékoliv – vědecké i nevědecké – otázky laické veřejnosti. Především prostřednictvím sociálních sítí, nedávno ale výběr otázek vyšel i knižně. Mezi řádky obsahuje i vzkaz: „Bylo by skvělé, kdyby lidé měli kritické myšlení a přemýšleli jak o tom, co jim kdo říká, a taky, kdo jim to říká.“

Biochemik Aleš Dvořák se do projektu Zeptej se vědce zapojil od srpna 2023; na starost má dotazy týkající se pohybu, zdraví a výživy; knihu Zeptej se vědce – Neexistují blbé otázky pod hlavičkou Institutu pro komunikaci vědy dával editorsky dohromady.

„Pravda a lež, to je boj Davida s Goliášem. Když chcete se lží bojovat skutečně podloženými informacemi, zabere to hodně času. Dezinformátor má tu výhodu, že blbost si může vymyslet za pár vteřin,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Dvořák pracuje jako vědecký pracovník a odborný asistent na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde se věnuje výzkumu zaměřenému na novorozeneckou žloutenku. Na fakultě učí chemii a biochemii a založil i vlastní volitelný předmět Biochemie sportu a výživy v praxi, kde propojuje moderní výukové přístupy se sportovně-laboratorní praxí. A i v této oblasti naráží na řadu nepodložených informací, které se tváří jako zjevená pravda.

Jak často se i v osobním životě setkáváte s tím, že lidé věří víc tomu, co najdou na pofidérním webu, než vědci, jeho i znalostem a zkušenostem?

Dá se říct, že v tom žiju dennodenně. V základním výzkumu, který dělám, to tak časté není, ale zároveň vyučuji biochemii sportu a na tom se to dá ilustrovat dokonale. Řešíme tam hodně téma sportovních výživových doplňků a to je zrovna oblast plná nepodložených informací. Lidé věří v zázračné účinky různých suplementů. V dnešní době se kupříkladu hodně nadužívají bílkoviny, což je možná nečekaně kontroverzní téma. Někteří vědci se snaží tvrdit, že to, jak se spočítala doporučená denní dávka v gramech na kilogram váhy, je podhodnocené, jiná část vědců naopak doporučuje ty dávky nepřekračovat, protože nadbytek bílkoviny škodí…

Reklama hraje velkou roli. Jen za doplňky stravy se ročně na světě utratí miliardy dolarů, i když drtivá většina z nich nefunguje.

Takže je to spor dvou názorových skupin vědců než vědy a šarlatanismu… Kdo má tedy podobný spor rozsoudit?

Ono je to těžko rozsouditelné. Musela by k tomu být zevrubná studie, která by ukázala, že když člověk bude rok jíst o 30 % víc bílkoviny, že si tím uškodí. Jenže takovou studii, kdy někomu řeknete, že ho budete rok zkoumat a výsledkem možná bude, že mu to poškodí játra, nemůžete udělat. Je možnost to zkoumat na souboru případových studií, kdy se čistě náhodou našel třeba hokejista, který měl problém s játry a zjistilo se, že nadužíval bílkoviny. Jenže takových případů moc nenajdete, protože nikdo si nepřipouští problém, dokud do něj takříkajíc nenarazí náklaďák.

Dá se tedy říct, že lidé věří hlavně tomu, čemu věřit chtějí? Když se podržíme té biochemie sportu, jak tedy přijdou k tomu, že nějaká sada přípravků by pro ně mohla být vhodná? Je to vliv reklamy, tlaku výrobců, doporučení známých?

Reklama hraje velkou roli. Jen za doplňky stravy se ročně na světě utratí miliardy dolarů, i když drtivá většina z nich nefunguje. Roli hraje zvyk a automatismus, kdy přijdete do fitka, zacvičíte si a rovnou vám tam pak nabídnou nějakou tu bílkovinu a řeknou vám, že tak je to dobře. Pak si řeknete, že si to někde ověříte, ale ve výsledcích vyhledávání najdete přednostně informace z webů, které na prodeji těchto přípravků bohatnou. Profiltrovat informace tak, abychom se dobrali pravdy, je těžké. Pro laika, který se v oboru nevyzná, je to v podstatě nemožné, což myslím platí obecně. S tím souvisí také to, že by se člověk neměl vyjadřovat veřejně k tématům, kterým nerozumí. V současné společnosti to tak moc není, spíše platí, že všichni mají názor na všechno. Receptem může naopak být, že si najdete autority, skutečné experty, kterým můžete věřit a přes ně si třeba dohledávat další zdroje, studie či knížky.

Byl projekt Zeptej se vědce, na němž se podílíte, motivován i touto snahou – bojovat s bludy a přinášet relevantní informace a zdroje?

Projekt začal v době covidu, kdy se vyrojila řada totálně nepodložených informací. Fungoval nejprve jen na sociálních sítích, později se rozšířil. Vznikl pak Institut pro komunikaci vědy, v němž je síť vědců z nejrůznějších oborů, kteří na základě podložených informací, s oporou ve vědeckých studiích, srozumitelně odpovídají na nejrůznější otázky lidí, ale i vyvracejí bludy. Pracuje se na klasickém vědeckém principu: jeden člověk dostane za úkol zpracovat nějaké téma, ať už jde o dotaz čtenáře, nebo o téma, které nyní rezonuje, k tomu se najdou odborní oponenti, kteří v článku hledají potenciální chyby.

Výsledkem je text podložený odbornými informacemi a navíc po oponentuře od jiných expertů ve stejném oboru. Samozřejmě to negarantuje stoprocentní pravdu, protože pracujeme vždy s poznáním, které je dostupné v daném čase, ale garantujeme, že téma je zpracované zodpovědně. Pak text čtou editoři, kteří usilují o to, aby to bylo i srozumitelné a čtivé. Vše prochází docela těžkým schvalovacím kolečkem. To má ovšem i tu nevýhodu, že zpracování zabere hodně času, někdy i rok. Dezinformátor má naopak tu výhodu, že blbost si může vymyslet za pár vteřin. Pravda a lež, to je boj Davida s Goliášem. Když chcete se lží bojovat skutečně podloženými informacemi, zabere to hodně času. Naopak blud či konspirace se dá vymyslet z fleku a je těžké tomu oponovat.

Výsledkem projektu Zeptej se vědce je knížka, kam jste vybrali průřez otázek a odpovědí, ale funguje k tomu nadále i web, respektive debata na sociálních sítích?

Ano. Je to kontinuální práce, kdy nám přichází vyšší desítky otázek měsíčně, nyní jsme dali limit na padesát dotazů, na něž jsme dlouhodobě schopni měsíčně odpovídat. Když se sestavovala knížka, měli jsme k dispozici asi tisíc dotazů, teď jich už máme evidovaných přibližně 1500.

Z toho tedy plyne, že ne každá odpověď zabere ten zmíněný až rok… Na některé, řekněme triviálnější, zkušený vědec odpoví velmi rychle?

Ona i seriózní odpověď na zdánlivě banální otázku nějaký čas zabere. Tím spíše, že to všichni v projektu děláme ve volném čase. Pořád také platí to, že odpověď čte oponent, editor a další. Takže i když je to rychlé, může to trvat i měsíc.

Mělo by platit, že biochemikovi byste asi mohli důvěřovat u témat z jeho oboru, ale když se začne vyjadřovat třeba zubař k virologii, nemusí to být vždycky správně.

Dají se specifikovat okruhy toho, co lidi zajímá ve větší míře, nebo je to prostě pel mel otázek z různých oborů?

Lidé se hodně ptají na zdraví, tam se otázky i často opakují. Třeba se zajímají, kdy přesně se u sportovní aktivity spalují cukry nebo na jakém oleji mají smažit. Podobných otázek je spoustu, to pak mnohdy stačí dopsat odstavec a poslat odpověď, kterou máme hotovou již z dřívějška. Často přicházejí otázky na přírodu, to zajímá především děti – jak vzniká duha, proč jsou mraky na obloze a kdo je tam drží… Další velká oblast je spojená s těhotenstvím a kojením a lidé se hodně ptají i na moderní technologie.

V podtitulu knihy Zeptej se vědce je, že „neexistují blbé otázky“. Není to ale až příliš velkorysý přístup? Není nějaká hranice témat, o kterých se prostě nediskutuje, typově na nějaké rasové otázky?

Jsou samozřejmě otázky, k nimž je zapotřebí přistupovat citlivěji. Když připravujeme odpovědi, součástí procesu je i to, že autor vyplňuje kolonku, jakou si myslí, že téma vzbudí na sociálních sítích odezvu, zda pozitivní či negativní. Na druhé straně by vlastně bylo skvělé, kdyby si někdo, kdo tápe či pochybuje, třeba v té otázce rasismu, to téma nechal vysvětlit. Obávám se ale, že zrovna tohle se neděje. Stává se naopak, že přicházejí otázky vyloženě provokativní, z nichž je zjevné, že ten člověk chce spíše vyvolat nějaký konflikt, nechat si nahrát na smeč. Takže se už párkrát stalo, že jsme se tazateli omluvili, že na dané téma nyní nemáme kapacitu a nebudeme odpovídat, protože bylo zjevné, že jde o provokaci.

Byly časy, kdy se vědci upalovali, když neodvolali… Nemáte pocit, že dnes se aspoň symbolicky upalují vědci, faktům navzdory, na sociálních sítích?

Asi se to děje. Jako větší problém doby ale vnímám to, že lidé nevědí, jak si informace hledat, neumí je uchopit a jsou náchylní věřit skoro čemukoli. O to víc, když jim nějaký blud předkládá někdo, kdo má titul před jménem, aniž by rozlišovali, co který titul znamená. Mělo by platit, že biochemikovi byste asi mohli důvěřovat u témat z jeho oboru, ale když se začne vyjadřovat třeba zubař k virologii, nemusí to být vždycky správně. Za jedním titulem RNDr. se také může skrývat biolog, mikrobiolog, biochemik… A to jsou velmi odlišné obory a nikdo nemůže rozumět všemu, i když to tak někdy vypadá. Bylo by skvělé, kdyby lidé měli kritické myšlení a přemýšleli jak o tom, co jim kdo říká, a taky, kdo jim to říká.

Pro většinu lidí je věda mikroskop, laser, molekuly… A panuje často takový přezíravý postoj k humanitním vědám. Narážíte na to i vy, třeba v rámci popularizace vědy?

I když souhlasím, že ve veřejné debatě jsou někdy humanitní vědy přehlížené, tak mám opačnou zkušenost ze živých debat, kdy jezdíme na setkání s lidmi a dostáváme otázky z publika. Je to trochu show, lidi to mají rádi a my si trochu potrénujeme komunikaci. A musím říct, že i mne překvapilo, jak velký zájem je právě o lidi z humanitních oborů. Umějí obvykle skvěle mluvit, dokážou téma srozumitelně vysvětlit, dobře se to poslouchá – ať už jde o témata jako je psychologie, filosofie nebo jazykověda. Extrémně populární byla třeba debata o tom, co umožňuje vznik diktatur. A přiznám se, že i mne zaujalo, že se něco takového vůbec vědecky zkoumá. Takže se na našich akcích sám leccos zajímavého dozvím.

Vy sám, i když jste biochemik, jste zabrousil i do jiného oboru. Napsal jste povídku Bojovnice pro antologii Nevzdáme se – sbírka povídek pro bojující Ukrajinu (výtěžek z prodeje této knihy jde na nákup obranného vojenského materiálu, pozn. red.). Bylo to vnitřní autorské puzení nebo i snaha se nějak angažovat, ukázat postoj ve vztahu k téhle válce?

Asi obojí. Píšu rád, napsal jsem i pár populárně-naučných knížek o běhání a zdravém životním stylu. Je příjemné si občas odskočit od vědeckého psaní třeba právě i k povídkám. A když začala válka proti Ukrajině, chtěl jsem k ní něco napsat, protože mne ta ruská agrese neskutečně rozčiluje. Když jsem pak shodou okolností narazil na tweet Dalibora Váchy, že dává dohromady sbírku povídek pro bojující Ukrajinu, jednu jsem mu poslal a potěšilo mne, že ji do knihy zařadil.