Není snadné prostřednictvím životopisného filmu vyslat do světa aktuální poselství. Na tvůrce číhá nebezpečí sošného oslavného portrétu, třeba i krásné, leč od současnosti poněkud vzdálené ilustrace z minulých časů. Oppenheimer, americký snímek Christophera Nolana, to dokázal. Je životním příběhem významného muže, fyzika světového jména, považovaného za otce atomové bomby; pojednává o událostech odehrávajících se před mnoha desítkami let. Přesto citelně zasahuje současnost. Nolan s ní vede inspirativní dialog.

Po silném, emocionálně i myšlenkově náročném tříhodinovém zážitku (neuvěřitelné – vážně to trvalo 180 minut?!) v první chvíli nevíš, jestli dřív obdivovat naléhavě současnou dikci výpovědi, nebo umělecký dojem, který zanechává v mysli i na duši. Ale vlastně to není žádné dilema, jedno bez druhého by nemohlo tak dobře fungovat.

Aktuálnost je obsažena třeba v palčivém diskursu, který teď až příliš často rozdmychává ruský diktátor a jeho skvadra…

Šéf laboratoře v Los Alamos

Životní a profesní dráha Roberta Oppenheimera není na první pohled složitá; nadaný student teoretické fyziky oslňoval talentem už na střední i na všech univerzitách v Americe i v Evropě, kde studoval.

Brzy se v USA stal významnou vědeckou osobností a díky zaměření a věhlasu vědeckých prací i kandidátem na vedoucí postavení při výzkumu a konstrukci jaderné zbraně.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

Autorkou textu je kulturní publicistka Agáta Pilátová  (titulek a mezititulky jsou redakční)

Jako šéf laboratoře v Los Alamos v Novém Mexiku stanul v roce 1942 v čele projektu Manhattan, tedy vývoje první atomové bomby. Díky němu USA vyhrály horečný souboj vedený na dálku s nacistickým Německem, kdo bombu sestrojí dřív.

Pár let po válce, v době smršti mccarthismu, se stal díky svým někdejším sympatiím k levicovým idejím a přátelům, stejně jako kvůli svému veřejně proklamovanému odporu k dalšímu rozvoji a výrobě nukleárních zbraní, terčem podezření z vlastizrady. I když se obvinění nepotvrdila, Oppenheimer neprošel bezpečnostní prověrkou a nemohl se nadále podílet na citlivých výzkumech.

Zhruba těmito skutečnostmi o Oppenheimerovi nás vybavilo všeobecné vzdělání a média. Režisér a spoluautor scénáře Nolan ovšem vytvořil z faktografických životopisných údajů strhující portrét výjimečného člověka, a zároveň i společnosti a doby. Přesahuje historický rámec tématu, existenciálním rozměrem míří k dnešku, ne-li ještě dál.

Protagonista a značná část jeho okolí přemýšlejí i jednají v souladu s dobově i obecně platnými mravními principy, také však s pragmatickými požadavky válečného času, horečně pracují, konají dle potřeb války a nezbytnosti vítězství, pochybuji i vyhrávají. Oppenheimer pro vítězné finále války na čas potlačí pochybnosti o správnosti použití bomby.

Někteří dokonce naivně věří, že je to dobré pro budoucnost. (Viz názor, několikrát se opakující v dialozích, že existence ničivé nukleární zbraně v budoucnu zabrání nejen hrozbě jaderných válek, ale válečným konfliktům vůbec.) Později také podléhají psychózám, intrikují, bezdůvodně obviňují.

Údajná politická nespolehlivost

Toto vše, s akcentem na Oppenheimerův příběh, ztvárňuje Nolan výsostnými filmovými prostředky. Volí odvážnou strukturu vyprávění, jež neplyne lineárně, ale jakoby na přeskáčku, nepokojně přeskakuje časy a místa děje.

Uplatňuje subjektivní vnímání reality i doby, i proto se děj nemůže odvíjet chronologicky. Vnitřní svět protagonisty, jeho pocity, vize, obavy i niterný nepokoj jsou zásadním komponentem dramatu a film je mistrovsky zachycuje, samozřejmě také díky skvělému výkonu Cilliana Murphyho.

Tvůrce promyšleně, s ohledem na děj, střídá barvu s černobílými sekvencemi. Pracuje raději s triky ztvárněnými tradičními metodami než s počítačovou animací (např. při zobrazení zkušební exploze atomové bomby).

Řada výbuchů i „výbuchů“ se odehrává ve fyzikově mysli, pronásledují ho podstatné události z vlastní minulosti i z nedávné reality (obrazy atomové zkázy v Hirošimě), i zneklidňující vize možných důsledků dalšího vývoje nukleárních zbraní.

Snímek s vytříbeným filmařským citem a vyvážeností střídá dramatické momenty (a erotické scény) se svižně plynoucími dialogy mezi vědci či vojáky; zvlášť působivě je ztvárněn proběh jednání bezpečnostní komise posuzující Oppenheimerovu údajnou politickou nespolehlivost.

Naléhavostí debat, napětím v sále nebo osobními motivacemi účastníků tyto sekvence připomínají nezapomenutelné scény z Lumetova filmu Dvanáct rozhněvaných mužů.

K nepominutelně významným komponentům Nolanova filmu patří kreativní výkon kameramana Hoyte Van Hoytema. Plně to platí i pro střih (Jennifer Lameová), na který kladla skladba snímku, pojatá jako skládačka fyzikova života nerespektující časovou posloupnost, zvlášť vysoké nároky. Neméně rozhodujícím prvkem zvyšujícím působivost je hudba Ludwiga Göranssona.

Obdobně jako protagonista doslova „nesleze z plátna“, je všudypřítomná, provází akční scény, dialogy i jednání bezpečnostní komise, tu v tlumené komorní podobě, jindy v mohutném crescendu. Umlkne pouze při líčení jaderných výbuchů a dalších zvukově i obrazově efektních momentech.

Ruský diktátor a jeho skvadra

Vedle hlavního hrdiny ve filmu defilují, a někdy se jen mihnou, významné herecké osobnosti (Emily Blunt, Gary Oldman, Matt Damon, Casey Affleck, Kenneth Branagh a další), téměř každá role je výrazná, dobře odvedená a hercům zřejmě stála za to, aby ji přijali. Cillian Murphy ztvárňuje Oppenheimera s odzbrojující přesvědčivostí.

Neodmyslitelné rekvizity, s nimiž ho známe z dobových fotografií – klobouk a dýmka – mu slouží pouze jako doplněk, podstatnější jsou herecké prostředky: výraz obličeje, pohyby očí, gesta. Silný a věrohodný herecký výkon hodný Oscara.

V mnoha filmech s politickými podtexty lze najít aktuální přesah. Zvláště v současné neklidné, střelným prachem zamořené době. Nolanův film tento přesah nesporně má, nemusí se hledat ani uměle dosazovat. Prolíná celým dílem jako naléhavá otázka, či spíše problém: bylo smysluplné svrhnout atomovou bombu na město plné lidí téměř v závěru války?

Aktuálnost je obsažena třeba v palčivém diskursu, který teď až příliš často rozdmychává ruský diktátor a jeho skvadra; visí nad námi jako trvalá hrozba a usvědčuje z naivity (nejen) aktéry událostí zobrazených filmem, kteří si svého času mysleli, že existence ničivé zbraně odradí válečné jestřáby.

Oppenheimer je ale aktuální i tím, jaký je: velkolepá podívaná s naléhavými myšlenkami, hodnotnými hereckými výkony, pozoruhodnými obrazovými i zvukovými efekty. Prostě kvalitou. Takový, na jaký má současný filmový divák nárok.