Listopadové události roku 1989 měly o deset měsíců dříve známou brutální předehru. Demonstrace během takzvaného Palachova týdne v lednu téhož roku komunistická policie nevybíravě rozehnala. Jak ukazuje příběh jednoho z pamětníků, Jiřího Chytila, esenbáci si kromě násilí pomáhali i dopředu vyplněnými formuláři se seznamem trestných činů. K nim už stačilo připsat jen jméno.

„Trochu mě zpracovali obuškem a křičeli na mě: „Kde máš ty letáky?“ popisuje Jiří Chytil svou první zkušenost s brutalitou komunistické policie v předlistopadovém Československu.

V lednu 1989 šel na demonstraci na Václavské náměstí. Ve Vodičkově ulici se proti němu a dalším rozběhli esenbáci. Fotografie v úvodu článku zachycuje jejich střet poblíž kina Světozor.

Už jsi to pochopil?

Jiří Chytil na fotografii z konce 80. let (foto: osobní archiv)

Letáky neměl. Policisté ho odvedli na Václavák, kde k nim přistoupil muž s kamerou: „Chtěl, abych mu řekl, jak se jmenuju, kde pracuju a takové ty věci,“ vzpomíná Chytil, jak měl odpovídat s rukama zkroucenýma za zády.

„Řekl jsem mu, že to není v pořádku a ať mi zavolá velitele zásahu, ať se navzájem poučíme o svých právech.“

Poté na místo dorazil muž v civilu, Jiří Chytil se ho zeptal na jméno a hodnost, muž ho kopnul do rozkroku a když Chytil ležel na zemi, muž se zeptal: „Už jsi všechno pochopil?“

Spolu s dalšími zadrženými pak Jiřího Chytila odvezli na výslech do Bartolomějské ulice. Stálo se na chodbách, kdo si položil hlavu na zeď, dostal obuškem. Na záchod se nesmělo. Po chodbách pobíhala spousta policistů v maskáčích bez hodnostního označení.

Po několika hodinách následoval přesun do Lazarské ulice na prokuraturu. Tam vládnul o poznání mírnější režim – mohlo se nejen sedět a chodit na WC, ale i kouřit.

Jiřímu Chytilovi oznámili, že mu SNB v zadržovacím lístku „přišila“ tři trestné činy: „Za prvé, že jsem je napadl, za druhé, že jsem je hrubě urazil, a za třetí, že jsem neuposlechl jejich rozkazu,“ vybavuje si vykonstruovaný seznam, stejně jako upozornění, že za něj může dostat až dva roky natvrdo.

Jiří Chytil následně při výslechu ukázal záda se stopami bití a dostal doporučení, aby ještě tentýž večer navštívil některou z nemocnic a nechal si tam vystavit potvrzení o ošetření. Lékař v Thomayerově nemocnici mu ho ale odmítl vydat s tím, že to má zakázáno.

Nečekal jsem, že padnou tak rychle

Po nějaké době čekání a obav, co bude dál, si Chytila znovu zavolali na prokuraturu. Tam mu řekli, že esenbáci, kteří ho zatýkali, se nakonec přiznali, že zadržovací listy s trestnými činy měli vyplněné už dopředu, a na místě do nich jen doplňovali jména zadržených. Právo neporušil on, ale policie, uzavřela věc prokuratura.

Líbí se vám tento článek? Podpořte nás!

Jiří Chytil v roce 1989 pracoval jako systémový programátor v Mezinárodní organizaci novinářů. Na demonstraci během Palachova týdne vyrazil sám, doma měl ženu a malé děti. Už o několik měsíců dříve byl účastníkem demonstrace k 28. říjnu 1988, kterou policie rozehnala i pomocí vodních děl.

Po brutálně potlačených protestech začátkem roku 1989 to v Československu vypadalo na návrat k „běžnému životu“ v totalitním státě. Překotný vývoj následujícího podzimu proto Jiřího Chytila překvapil: „Nepředpokládal jsem, že režim padne tak rychle,“ připouští.

Na zásazích komunistické policie se během roku 1989 coby člen pohotovostního pluku SNB podílel i dnešní poslanec za KSČM Zdeněk Ondráček. Bylo mu tehdy dvacet let, Jiřímu Chytilovi o sedmnáct víc. Osobně se potkali až po mnoha letech a za zcela jiných okolností.

Setkání s „mlátičkou“ Ondráčkem

Jiří Chytil dnes (foto: HlídacíPes.org)

Jiří Chytil se totiž coby někdejší úředník pražského magistrátu stal jedním z aktérů vyšetřování kauzy Opencard. Spolupracoval s policií a jako oznamovatel možného protiprávního jednání byl také oceněn Nadačním fondem proti korupci.

Zároveň ale kvůli stejné kauze stál i před soudem, kde nakonec dostal podmíněný trest. Když potom kauzu řešila i vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny, byl jejím členem právě i komunista Zdeněk Ondráček. Jeho nominace nebyla bez kontroverzí – Ondráček totiž dříve působil u policie na protikorupčním útvaru, kde měl na starosti právě kauzu Opencard.

„V té době jsem to nevěděl,“ vzpomíná Chytil na setkání s Ondráčkem během vyšetřování Opencard. Že byl komunistický poslanec jedním z těch, kdo demonstranty jako on v roce 1989 mlátili obuškem, se dozvěděl až později.

Výročí sametové revoluce si Jiří Chytil připomene, připouští ale, že tehdy viděl budoucnost České republiky jinak, než kudy se nakonec ubírala.

„To, co se dnes děje, kdo je premiérem… Vláda má podporu komunistů a potřebuje je. Z toho jsem hodně zklamaný,“ dodává.