Český národní příběh byl po většinu své existence definován vymezováním se vůči Němcům, jejichž jazyk, kultura i politická moc tvořily rámec našeho života. Česká identita vznikala v permanentním kontrastu k něčemu silnějšímu a sebevědomějšímu. Ke svému slovanství měli Češi vždy zvláštní, často až rozpačitý vztah. Je čas to změnit.

Jedním z podezřelých aspektů slovanství byl a je ruský imperiální panslavismus, který si slovanskou myšlenku přivlastnil a přetavil ji v nástroj moci.

Slovanství se najednou ocitlo v těsné blízkosti geopolitických ambicí, které s autentickou kulturou neměly mnoho společného. Znechucení nad tímto pojetím slovanství se naplno projevilo po ruské okupaci Československa.

V českém prostředí to zanechalo stín, který je patrný dodnes. Jakákoli zmínka o slovanských kořenech bývá často přijímána s opatrností, jako by evokovala něco podezřelého, politicky zneužitelného nebo příliš sentimentálního…

Výsledkem je paradox, který se táhne celými českými dějinami. Kulturně, institucionálně, mentálně, pojetím práva, literatury a filosofie jsme pevně spojeni s evropským Západem.

Jenže naše starší podstata sahá do prostoru, který většina lidí spontánně označuje jako východní. A mezi těmito dvěma póly vznikl prostor nejistoty. Něco jako ucelené a sebevědomé středoevropanství se v českém prostředí nikdy úplně nevyvinulo.

Možná právě proto bývají naše vlastní prastaré příběhy často odsouvány stranou. Nehodí se ani do západního obrazu racionální modernity, ani do východního politického symbolismu, kterého se oprávněně obáváme.

Možná právě teď přichází chvíle, kdy se můžeme slovanských kořenů přestat bát, aniž bychom je idealizovali. Přijmout je jako jednu z vrstev, které tvoří naši identitu. A znovu se ptát, co z ní má smysl nést dál.

Právě to byl jeden z důvodů, proč jsem napsal knihu Příběhy slovanského nebe. Chtěl jsem slovanský panteon alespoň částečně rehabilitovat.

Zde je příběh první.

Počátek světa

Na počátku věků nebyl žádný počátek. V celém nekonečném prostoru se rozléhal stejně nekonečný oceán, který neměl konec ani počátek. Byl černý a nehybný a vše bylo zahaleno neprostupnou tmou.

Příběh je ukázkou z knihy Aleše Rozehnala Příběhy slovanského nebe. Publikujeme ji s laskavým svolením autora i nakladatelství

Nad tímto se vznášelo zlaté vejce, ve kterém spal jediný, všemocný a vševědoucí bůh Rod. Bůh Rod spal ve vejci miliony a miliony let. A to až do té doby, kdy se začal oceán pod ním ochlazovat. Chlad ho vzbudil, a proto se Rod rozhodl, že vejce rozbije a vystoupí z něj ven. Stvořil bohyni lásky Ladu a společně vejce roztříštili.

Okolo byla jen tma, studený oceán a chaos. Aby Rod v nekonečném prostoru nastolil rovnováhu, stvořil dva bohy. Černoboga, boha zla, a Bělboga, boha dobra. V tom okamžiku začal jejich věčný zápas.

Bělbog byl zosobněním světla, pravdy, dobra a řádu. Jeho krokem rozkvétaly louky, jeho hlasem zpívalo jaro. Vládnul dni, úsvitu, míru a čistotě ducha. Naopak Černobog byl temný bratr jeho světla. Přicházel s nocí, byl pánem stínu, chaosu a zmaru. Vládnul říši mrtvých, ale i strachu, nemocem a válce.

Ve věku prvního jasu, kdy svět teprve vznikal, nebyla ještě oddělena noc ode dne a život od smrti. Bělbog i Černobog chtěli každý vládnout celému světu po svém. Bělbog chtěl dát světu světlo poznání, lásku, zákon a moudrost. Černobog však viděl v každém světle stín, který za ním roste, a v každém řádu zárodek rozkladu. Chtěl svět, kde vládne zapomnění, kde se vše rodí i zaniká v jediném okamžiku.

A tak mezi nimi vypukl boj. Zuřivý a krutý. Když se Bělbog dotkl země, vzplanul oheň. Když jej Černobog rozdupl, zbyl jen popel, ze kterého vyrostl první stín. Když Bělbog pohladil řeku, tekla průzračně. Když do ní Černobog vnořil prst, zkalená voda ukázala budoucí smrt.

Od té doby probíhá tato bitva každý den při svítání a každý večer při soumraku. Bělbog vítězí každé ráno, když slunce vstává, a Černobog jej poráží každou noc. Když je noc delší než den, vítězí Černobog. Když den přesahuje noc, vítězství se kloní na stranu Bělboga. Žádný z nich ale nemůže zvítězit zcela. Jeden bez druhého nemohou existovat. Bělbog bez Černoboga by ztratil význam a Černobog bez Bělboga by vedl jen k věčnému zmaru.

Proto se jejich boj nikdy nerozhodne jednou provždy. Každý východ slunce je malým vítězstvím Bělboga. Každé stmívání malým triumfem Černoboga.

Při zápasu Černoboga a Bělboga se podařilo Bělbogovi vytrhnout soupeři z jeho ohnivých úst jazyk, který vpletl do rádla, a tímto rádlem rozdělil svět do tří říší. Nejvyšší ze všech byla říše Irij. Byla skryta za obzorem, za východem slunce, za devatero řekami a devatero horami, tam, kde se nebe dotýká vody a kde začíná čas. Irij byla zahradou bohů, světem věčného jara a květin.

Na podzim do Irije odlétají ptáci, a když se na jaře vracejí, nesou s sebou duše předků, nové životy a tajemství z onoho světa. A tak když člověk zaslechne první zpěv ptáků po zimě, ví najisto, že brána Irije se v té chvíli na okamžik otevřela.

Irij byla zahradou plnou světla. Rostly v ní stromy, jejichž listy voněly medem a věčně kvetly. Uprostřed stál zlatý strom, jehož větve se skláněly až k zemi, a pod ním zurčela řeka plná mléka a medu. Na větvích zpívali posvátní ptáci a ve stínu stromu odpočívaly duše, které už nic nebolelo. Nebylo tam stáří, nebyla bolest, nebyla smrt, jen pokoj, teplo a věčné květy. V tomto světě žili bohové. Irij byl svět nad hvězdami, čistý a nepřístupný, skrytý lidskému zraku.

Uprostřed, mezi nebem a podsvětím, se rozkládala říše Jav, země živých. To byl svět lidí, zvířat, stromů a řek. Svět, který lze vidět a dotýkat se ho. Bytí v Javi je darem, ale i zkouškou a může být i utrpením. Zde se rozhoduje, zda člověk půjde po cestě dobra, nebo podlehne klamům, zmatku a zlu.

Pod zemí, v hlubinách mlh a stínu, ležela říše Navěť, podsvětí a říše mrtvých. Byla to říše duší, kde přebývali zesnulí, kteří opustili tělo, ale nepřestali být součástí světa.

Svět byl však stále velmi pustým, temným a smutným místem. Proto vyslovil Rod tři jména. Ta jména byla Svarog, Perun a Veles. Jakmile tato jména pronesl, stvořil tři bohy, kterým svěřil vládu nad celým vesmírem.

Svarog byl zručným kovářem, a proto začal okamžitě kovat svět. Nejdřív ukoval nebeskou klenbu a slunce jako velký zlatý kotouč. Z úderů jeho kladiva do božské kovadliny létaly jiskry. Ty, které dopadly na nebe, se staly hvězdami. Z těch, které dopadly dolů, povstali další bohové.

Rodovi se jeho dílo líbilo a udeřil Svarogovým kladivem do kovadliny tak mocně, až z ní odlétl posvátný kámen, Alatyr. Ten pak vsadil na místo, kde se navzájem dotýkaly všechny tři říše, Irij, Jav i Navěť. Alatyr začal růst, až byl velký jako celé pohoří. Na jeho vrcholcích ukoval Svarog zlaté paláce pro všechny bohy.

Rod svěřil vládu nad nebeskou klenbou Svarogovi, protože jeho jméno vyslovil jako první. Svarog si svoje nebeské království pečlivě hlídal a ani od Peruna, ani od Velese si do svých záležitostí nenechal zasahovat.

Uplynulo několik stovek let a Perunovi s Velesem začal být jejich bezvládný život v irijském sadu málo. Proto se Perun s Velesem dohodl, že se Veles potopí na dno oceánu, přinese ze dna písek a vytvoří pevninu, na které by společně vládli.

Veles se ponořil do hlubin černých, nehybných a stále ještě studených vod a trvalo celý rok, než se vynořil zpět. V hrsti třímal písek ze dna, ale protože si chtěl stvořit pevninu i sám pro sebe, měl pár zrníček písku i v ústech.

Vysypal písek z hrsti a najednou uprostřed oceánu vznikl ostrov, který se stále zvětšoval. Oba bratři se na něj postavili a Perun začal chystat stvoření nového, pozemského světa. Za chvíli si ale všimnul, že Veles má stále pár zrnek písku pod jazykem, a tento podvod ho rozzuřil. Vrhnul se na Velese a chtěl ho vytlačit zpět do hlubokých vod temného oceánu.

Rozhněvaný Perun burácel svojí hromovládnou sekerou, kterou mu ukoval Svarog. Jeho hrom duněl po celém světě a způsobil první déšť. Každý hrom byl ranou meče, každé blesknutí výbojem jeho zloby. Veles však neustále měnil podobu. Jednou byl stromem, jindy býkem, jindy mlhou a jindy zase hadem.

Tam, kam odhodil Perun Velese, vznikala pohoří, protože měl Veles stále v ústech pár zrníček písku. Tam, kam odhodil Veles Peruna, vznikala jezera, řeky a potoky. Boj trval dlouho. Možná dny, možná věky. Až nakonec Perun Velese zasáhl, porazil ho a uvrhl ho pod zem, kterou na počátku společně vytvořili.

Ale smrtelný nebyl ani Perun, ani Veles. A tak se jejich boj neuzavřel navždy. Každý rok, když stoupá jarní slunce, zvedá se Veles z hlubin. A Perun ho znovu hledá, aby ho znovu ztrestal. Je to slyšet v hromech, v blescích a v letních bouřích, když hřmí. To Perun honí Velese, aby svět zůstal v rovnováze. Když blesk uhodí do země, je to proto, že Perun Velese zahlédl a chce ho zasáhnout svým ohnivým výbojem.

Perun přinesl řád, dal věcem jména, rozděloval vody a nebesa. Veles, bůh podzemí a chaosu, chtěl tento řád narušit. Tento věčný boj řádu a chaosu, nebe a podsvětí, sucha a vláhy je základem světa, neboť udržuje jeho rovnováhu. Oba bratři jsou silami, které potřebují jedna druhou. Bez Velesovy hloubky by nebylo kořenů, bez Perunovy výšky by nebylo světla. A tak svět trvá, protože jejich boj nikdy nekončí.

Světu ale stále něco chybělo. Svarog proto z vánku v ranním nebi a z paprsku slunce upředl dech, který naplnil oblohu. A z toho dechu vznikli ptáci. Dali se do zpěvu a s každým jejich tónem kvetly stromy. Orel usedl na vrchol světa a střežil dodržování božích zákonů. Vlaštovka se stala poslem jara.

Bohyně země Mokoš se dotkla rosou pole, a tam se zvedly krávy, ovce, kozy a koně. Byli klidní a tiší, ale silní. Dala jim trpělivost a věrnost, aby se vždy vrátili ke stádu i v bouři.

Veles z tmavé vody a ze stínu kořenů vynesl tvory jiného druhu. Vlka, který běží rychle jako myšlenka. Medvěda, který sní v zimě a chrání svá mláďata v létě. Hada, který zná tajemství kamenů. Ze smíchu Striboga, pána větru, vyskočila liška, zajíc, kuna a ježek. Malí a rychlí, vtipní a šikovní.

Z mezery mezi světy, z místa, kde se dotýká Navěť s Javí, vylezli obojživelní tvorové. Žáby, které oznamují smrt i narození. Vylezly též vydry, které znají vodu i břeh. A tak vznikla všechna zvířata. Vznikla z potřeby světa dýchat v rytmu, z vůle bohů a z dechu samotného života. Každé má svůj úkol. Každé má své místo.

Svět se začal plnit bohy, duchy, rusalkami, vílami, skřítky, upíry, permoníky, vlkodlaky, nočními přízraky, démony, strigami, vědmami, draky a čerty. Už nebyl smutný a pustý. Jen na své hlavní obyvatele, lidi, stále čekal. A Rod se spokojeně začal chystat k opětovnému spánku.