Právo na blbost, právo na chybu a hodně práce pro psychiatry
POZNÁMKA. Jak známo, až veřejně vyslovená myšlenka se počítá, má svou váhu a dopad – a někdy to prostě nevyjde, třeba jako vtip při stand-up comedy. Jenže žijeme ve světě, kde se prakticky v reálném čase pitvá každá věta, každé slovo… Média a sociálně-síťová brigáda rychlého nasazení jsou na stráži, zda někdo někde neřekl něco nevhodného.
Očekává se, že člověk moderní doby, vystupuje-li jakkoli veřejně, je tvor neomylný, vždy vyvážený, bezchybný. A když není, ať raději drží hubu – pardon, ústa. Kultura naprosté korektnosti je kulturou předpokládané preciznosti a vnucované opatrnosti.
Člověk má samozřejmě právo na názor, ale má též právo se mýlit, udělat chybu, vypustit z pusy občas něco ne zcela vhodného. Jistě, má být připraven za to nést odpovědnost. Třeba se omluvit, je-li k tomu důvod, poučit se, příště se lépe připravit…
Důsledkem je neúnosný společenský tlak, až lynč vůči „provinilci“. A pak se společnost rozčiluje nad tím, jak „stát nezajistil“ dostatek psychologů a psychiatrů, na které je teď hrozný nával mezi mladými i starými. No aby nebyl…
Jenže ono se už nic neodpouští, váha přečinu a verdikty samosoudců se naopak násobí. Do toho se střetávají pohledy a vyhrocené názory advokátů a žalobců – do doby, než internet vyplivne zase nějakého nového obviněného.
Stačí se zanořit do hlubin internetu a užít si aktuální roztodivnou a pestrou debatu k přenosu z předávání cen Český lev. Jindy stačí jedna věta vypíchnutá z dlouhého rozhovoru či poznámka na Facebooku. (Zdůrazněme zde, že na politiky a jejich výroky klademe jiná kritéria a řeč zde není ani o zjevně rasistických výrocích či cílených urážkách…)
Byly časy, kdy si stačilo zaťukat na čelo, pomyslet si svoje a jít dál. Dnes se o tom píší články, dělají rozhovory, plácá se z lejna kulička, rozjíždí se hejty na sociálních sítích, píší se výhrůžné maily, případně se člověk může ocitnout na nějakém blacklistu (i kdyby jen mentálním), protože po té jedné nedomyšlené půlvětě už mezi slušné lidi přeci nikdy přijít nemůže.
Hlavně neříct něco hloupého, neztrapnit se, neurazit, neudělat chybu. Je tu nová doba a člověk má být tvor dokonalý a neomylný.
Lidé – novináře žel nevyjímaje – mají navíc stále větší problém soustředit se a porozumět obsahu, psanému i mluvenému slovu, a leckdy se pak vymezují i proti tomu, co ve skutečnosti ani nezaznělo. Neznají kontext, k silnému názoru stačí titulek nebo vystřižený klip.
Důsledkem je neúnosný společenský tlak, až lynč vůči „provinilci“. A pak se společnost rozčiluje nad tím, jak „stát nezajistil“ dostatek psychologů a psychiatrů, na které je teď hrozný nával mezi mladými i starými. No aby nebyl…
Ve společnosti přibývá úzkostí, obav, depresí, strachů a fobií… Nejde jen o to, jak člověk vypadá a měl by, protože vystajlovaní kluci a holky z Instagramu, co v civilu ve skutečnosti vypadají úplně jinak, dávají laťku vysoko, že by ji nepřeskočil ani Sergej Bubka v časech největší slávy… Jde i o každé slovo.
Hlavně neříct něco hloupého, neztrapnit se, neurazit, neudělat chybu. Je tu nová doba a člověk má být tvor dokonalý, neomylný a vážit každé slovo. Z toho by se jeden opravdu zbláznil.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
5 komentářů
Je to jistě pravda, jenomže řešení je jiné. Jak ho ostatně kdysi řekl pan Pospíšil při vzniku jim protlačeného nového občanského zákoníku, každý občan by měl mít svého právníka. A při osoby veřejné činné to platí sto nasobně.
Žâdnou kritiku své osoby nepřipustít, ihned podávat trestní oznámení a žaloby požadovat oficiální omluvy a vysoké odškodné.
Nebo druhá možnost, si vytvořit vlastní klaku, která si to s jeho oponenty a kritiky vyřeší sama.
Parádní koment! What else. Internacionální reakce.
Kde byli psychiatři psychologové před volbami do sněmovny nebo na hrad ? Takovou hrůzu přece nemohli zvolit duševně zdraví voliči a přesto se ke škodě republiky stalo
Tak veřejný výsměch a šikana za nějakou blbost, nebo dokonce i pravdu – Giordiano Brunon by mohl vyprávět -tu byly vždycky, jen teď jde holt o rychlé společenské změny a vyhroceně odlišné názory.
Problém je v tom, že i blbost může skrývat zrnko pravdy. Např. konkrétní implementace toho či onoho je špatná, ale na základě stejného principu lze udělat něco, co už funguje. Spousta vědců by na toto téma mohla vyprávět historky ze své praxe.