V srpnu 1990 obletěla svět šokující zpráva, Irák napadl Kuvajt! V noci z 1. na 2. srpna vtrhla vojska irácké armády do Kuvajtu a obsadila celé jeho území. V polovině roku 1990 ještě doznívala euforie z pádu komunistického režimu v Evropě a vpád iráckých vojsk do sousední země způsobil zásadní mezinárodní krizi. Osvobozující operace Pouštní bouře byla největší vojenskou akcí od druhé světové války.

Samotný Kuvajt nebyl schopen se masivní vojenské přesile ubránit, byla nutná mezinárodní pomoc. Rada bezpečnosti OSN okamžitě iráckou agresi odsoudila, poprvé v historii všech pět členů Rady bezpečnosti hlasovalo jednotně.

Podmínka nutná k vytvoření mezinárodní koalice pro poskytnutí vojenské pomoci Kuvajtu tak byla splněna. Prezident USA George Bush zpočátku váhal, zda vystavit americké vojáky nebezpečí, ale nakonec oznámil, že se USA pod jeho vedením postaví do čela koalice proti irácké agresi.

Cíl: osvobození Kuvajtu

Vrchní velitel ozbrojených sil Československa prezident Václav Havel považoval za samozřejmé, že se naše armáda do mezinárodní koalice na pomoc Kuvajtu zapojí. Souhlas s vysláním speciální protichemické jednotky do Saúdské Arábie vyslovilo Federální shromáždění v říjnu 1990, v prosinci jednotka dorazila na místo určení.

Rozhodnutí podílet se na pomoci okupované zemi vyjadřovalo solidaritu nejen s Kuvajtem, ale také s okolními státy, které čelily irácké hrozbě. Panovaly obavy, že irácký diktátor Saddám Husajn se nespokojí „jen“ s Kuvajtem, ale bude mít zájem o ropná naleziště i v dalších zemích, proto bylo nesmírně důležité iráckou agresi zarazit.

A naši vojáci byli u toho. Vyslání československé jednotky mělo velký význam, šlo o první akci postkomunistické země ve válečné operaci po boku západní koalice.

Hlavním cílem mezinárodní koalice bylo vytlačit irácké síly z Kuvajtu a obnovit jeho suverenitu. Operace Pouštní štít byla zahájena během srpna 1990, jejím úkolem bylo shromáždit multinárodní vojska na území Saúdské Arábie, jednak jako prostředek k odstrašení Iráku před invazí do Saúdské Arábie, ale zejména jako příprava vybudování zázemí pro operaci k osvobození Kuvajtu.

Současně probíhala intenzivní diplomatická jednání. Prezident Bush osobně volal svým protějškům v rámci koalice a projednával s nimi strategii dalšího postupu. Koaličním partnerům dal slovo, že jde čistě a pouze o osvobození Kuvajtu.

Ministr zahraničí USA James Baker vedl úmorná jednání s iráckým ministrem zahraničí Tárikem Azízem, poslední rozhovor Bakera s Azízem se konal 9. ledna, trval sedm hodin a Baker v závěru ujistil Azíze, že ultimátum 15. ledna je nepřekročitelné: pokud se irácká vojska nestáhnou, bude mezinárodní operace spuštěna. Azíz trval na tom, že má být dána přednost jednáním.

Promarněná byznysová příležitost

Aktivní útočná fáze Pouštní bouře byla zahájena 17. ledna 1991, tedy po vypršení ultimáta. Vzdušný útok probíhal po dobu pěti týdnů, byl namířen na irácké cíle v Iráku a v Kuvajtu, pozemní útok byl zahájen 24. února a trval sto hodin, 28. února Irák kapituloval a bylo vyhlášeno příměří.

Navzdory porážce se k velkému zklamání koalice Saddám Husajn udržel u moci, nenaplnila se očekávání, že válka jej zdiskredituje, ani že bude svržen.

Bylo známo, že Irák disponuje značným množstvím chemických zbraní, které neváhá použít. Saúdskoarabská armáda však neměla protichemickou jednotku, z toho důvodu projevilo velení ozbrojených sil Saúdské Arábie okamžitě zájem o naše odborníky.

Českoslovenští chemici čtyřiadvacet hodin denně zajišťovali chemický a radiační průzkum, jejich úkolem byla ochrana osob proti chemickému nebezpečí a zbraním hromadného ničení. Naše protichemická jednotka, která postupovala v prvním sledu, se v době uzavření příměří nacházela v blízkosti hlavního města Kuvajtu; v bojové pohotovosti zůstala ještě několik dalších týdnů.

Kromě přímého nebezpečí byla naše jednotka vystavena také pochybením ze strany ministerstva obrany. Vybavení do válečné akce bylo nevhodné, těžké kožené boty, polyesterové uniformy, nefunkční vysílačky a radiostanice, auta se sjetými pneumatikami, nepojízdný chemický průzkumný transportér…

Navzdory všem složitým okolnostem a tvrdým podmínkám pouště se příslušníci protichemické jednotky zhostili svých úkolů na vysoké profesionální úrovni. Jejich působení vrátilo naší armádě dobrou pověst.

Účast v jednotce byla dobrovolná, dokonce každý, kdo se rozhodl jednotku opustit, se mohl vrátit kdykoliv domů, z počtu 208 mužů využilo tuto možnost sedm. Návrat vojáků z bojové mise do Československa byl ukončen v květnu 1991. Náklady spojené se zapojením naší jednotky hradila Saúdská Arábie.

Vojenský úspěch zvýšil naší zemi mezinárodní prestiž, ekonomicky jsme však dobrou pověst využít nedokázali. Nejen v Saúdské Arábii a Kuvajtu, ale i v dalších zemích Zálivu se nám otevřely zcela nové příležitosti obchodní spolupráce.

Konkrétně například zájem ze strany saúdskoarabského království o nákladní vozy Tatra, které se osvědčily v obtížném pouštním terénu, byl naší stranou zmařen, chemické ochranné masky, které chtěla nakoupit pro svou armádu Saúdská Arábie, jsme dodali plesnivé. Výjimečně výhodnou situaci jsme propásli a ztratili tak šanci na zakázky v řádech stovek milionů dolarů.

Na domácí frontě si vojáci naší samostatné protichemické jednotky vysloužili pomluvy a závist, jejichž terčem byl zejména plat v dolarech.

Není snad třeba připomínat, že každý voják si je dobře vědom, že mu v případě válečného konfliktu půjde o život. Tak obrovské riziko nelze penězi vyvážit. Většina příslušníků této jednotky včetně jejího velitele plukovníka Jána Valo odešla z armády do civilu, v následujícím roce tito vysloužilí vojáci založili Sdružení válečných veteránů.

Důležitá kapitola české historie

V rámci své pracovní cesty do Saúdské Arábie, Ománu a Emirátů ve dnech 4. až 7. ledna 1991 navštívil tehdejší ministr zahraničních věcí Jiří Dienstibier naši protichemickou jednotku. Jako ředitelka jeho kabinetu jsem byla zařazena do ministrova doprovodu a měla jsem tak vzácnou příležitost setkat se s našimi vojáky přímo na stanovišti poblíž města Hafar Al-Batin.

Byl to pro mě výjimečný zážitek, i když v tom okamžiku jsem nedokázala docenit význam, jaký naše zapojení do protiirácké koalice bude mít v budoucnu a jak silným argumentem při našich jednáních s NATO se stane.

Účast ve válce v Perském zálivu byla prvním opravdovým krokem naší „varšavské“ armády směrem na Západ, krokem k našemu členství v Severoatlantické alianci.

Přes počáteční nedůvěru vůči bývalé komunistické zemi si vojáci naší jednotky vysloužili od spojenců vysoké uznání. Zapojení československého protichemického praporu do protiirácké koalice změnilo v očích spojenců pohled na naši armádu.

Neměli bychom na tuto důležitou kapitolu historie naší armády zapomínat ani po dlouhých 35 letech, během kterých prošla armáda ČR zásadní transformací.

Samostatná protichemická jednotka byla první, která se dostala do přímého kontaktu s příslušníky západních armád, nejenže výborně obstála, ale zejména získala neocenitelnou zkušenost ze spolupráce s koaličními partnery.

Byla první i z hlediska změn poměrů v armádě: prorazila bariéru starého myšlení, nevraživosti a závisti. Zahájila zcela novou etapu v historii naší armády, založila tradici účasti českých vojáků na řešení mezinárodních krizových situací.

A platilo tehdy, stejně jako dnes: agresorům se nesmí ustupovat ani za cenu hrozících nejvyšších ztrát.