KOMENTÁŘ. Ve věku 87 let zemřel v pátek ve svém domě v Ludwigshafenu bývalý německý kancléř Helmut Kohl. Muž, který sjednotil Německo. „Německá veřejnost považuje Helmuta Kohla za jednoho z největších německých státníků moderní historie. Takové hodnocení je zcela jistě na místě, ale kontrastuje s tím, že v době své vlády Helmut Kohl nikdy příliš populární nebyl,“ píše ve smém komentáři Aleš Rozehnal.

Nástupu Helmuta Kohla na post německého kancléře předcházela krize Západu. V polovině sedmdesátých let předběhl Sovětský svaz Spojené státy americké v počtu nosičů strategických jaderných raket, které byly považovány za klíčové měřítko globální nukleární síly. Ve východní Asii, Africe a Latinské Americe vznikaly prosovětské režimy.

President Carter varoval před nepřiměřeným strachem z komunismu a jeho ministr zahraničních věcí Cyrus Vance tvrdil, že, Leonid Brežněv sdílí s americkým prezidentem podobné sny. V západní Evropě se mezi intelektuály rozšířila představa o morální ekvivalenci mezi oběma supervelmocemi.

Protesty proti raketám

Sovětský svaz plánoval získat další převahu v podobě rozmístění nové generace raket středního doletu SS 20, které byly schopny zasáhnout členy NATO, ve východní Evropě. NATO se rozhodlo na tento krok reagovat rozmístěním raket Pershing ve Spolkové republice Německo.

Proti tomu se však zvednul v Německu celonárodní odpor. Němečtí intelektuálové horovali za to, aby se jejich země stala zprostředkovatelem míru mezi Východem a Západem a aby získala nezávislost na proti sobě stojících blocích. Veřejné mínění odmítalo, aby se evropský kontinent stal střelnicí supervelmocí. Proti rozmístění raket Pershing protestovaly miliony občanů.

Odpor proti raketám vyjadřovala média, odbory, církve, lékaři, právníci, představitelé armády, ale i někteří čelní politici CDU. V rámci sociálně demokratické strany (SPD) zastával postoj pro rozmístění raket pouze Helmut Schmidt, který se tak dostal v rámci své vlastní strany do izolace.

Vlivní politici SPD dokonce začali prosazovat koncept bezjaderné Evropy. Tato atmosféra v SPD přispěla nakonec ke Schmidtovu pádu.

Pouze výsledky

Společnost ve Spolkové republice Německo byla počátkem osmdesátých let neutralistická, protijaderně pacifistická a protiamerická. Navzdory tomu byl Kohl přesvědčen, že rozmístění raket je nezbytné jednak z vojenského hlediska jako protiopatření proti sovětským raketám SS 20, a jednak jako demonstrace sounáležitosti SRN s NATO.

Postavil se tak nejen proti Sovětskému svazu, ale i proti německým sociálním demokratům, Zeleným, mírových hnutím, intelektuálům, médiím, ale i části své CDU.

K překvapení sovětských, ale i mnoha západních vůdců, získal jeho postoj většinu ve volbách v roce 1983. Sovětský svaz tak ztratil možnost, aby přestal ekonomicky krvácet bojem s Reaganovou Strategickou obrannou iniciativou nazývanou Hvězdné války. Navíc pokud by se NATO rozdělilo v otázce rozmístění raket, mělo by to pro tuto organizaci fatálně devastující následky a studená válka mohla skončit zcela jinak.

Ani v otázce německého sjednocení nebyla Kohlova podpora veřejnosti nijak ohromující. Opozice byla proti sjednocení z důvodů vysokých nákladů a Kohlův vlastní ministr zahraničních věcí prosazoval spíše pomalý postup.

Naposledy se Kohl postavil proti většinovému veřejnému mínění v otázce společné evropské měny. Jeho prosazování prohlubování ekonomické a politické unie sice nenarazilo na tak silný odpor jako rozmístění raket Pershing, ale málokdo chápal, proč toho chce Kohl obětovat tolik výměnou za nejistou budoucnost, a to zejména v otázce výměny stabilní německé marky za nevyzkoušenou evropskou měnu.

Bez ohledu na to, že je osud a výsledek evropské integrace nejistý, a její výhody jsou stále předmětem pochyb, je i tato Kohlova poslední velká politická iniciativa příkladem toho, že se řídil heslem, že se neúčastní soutěže v popularitě, ale jde mu pouze o výsledky.