Přes tři miliardy korun rozdělí ministerstvo zemědělství v rámci prvního kola žádostí o dotace v rámci Programu rozvoje venkova (PRV), která právě v současné době probíhá. Nastavení podmínek dotací přitom velmi jasně demonstruje, jaké je skutečná zemědělská politika současného vedení ministerstva zemědělství v podání ministra Mariana Jurečky.

Leccos již signalizovalo dřívější odmítnutí principu redistribuce, který umožňoval vyplatit na prvních 89 hektarů půdy v rámci platba na plochu zvýšenou sazbu podpor, a který využila většina členských zemí EU. Na rozdíl od ČR.

Nutno konstatovat, že redistribuce není jen princip, jak částečně zvýhodnit menší a střední zemědělské podniky, ale také nástroj na žádoucí vyšší pestrost plodin pěstovaných na orné půdě, včetně takzvaných citlivých plodin, jako je chmel, vinné réva nebo ovoce a zelenina, které se obvykle pěstují na menších plochách, než jsou velké širé rodné lány obilí, řepky a kukuřice.

Takové opatření by tedy prospělo krajině a bylo by i příspěvkem ke snížení rizik eroze, kterým je u nás postižena více než polovina ploch zemědělské půdy. Velké zemědělské podniky by navíc o moc nepřišly, na zvýšenou sazbu dotace na první hektary by totiž padlo jen pět procent dotací v rámci všech plateb na plochu, přesto jim ministerstvo na úkor menších podniků a krajiny vyšlo vstříc.

Ministr kope za velké

Nastavení Programu rozvoje venkova je ovšem k velkým zemědělským podnikům ještě vstřícnější. Zhruba 60 procent dotací v uvedeném prvním kole je totiž vyčleněno na jednotlivé megaprojekty v hodnotě až 150 milionů korun. Což jsou akce, které nemají nic společného s rozvojem venkova, ale naopak s rozvojem průmyslu, respektive průmyslového zemědělství v intencích předlistopadového pojetí zemědělství.

I pokud připustíme, že i některé investice do zemědělství mohou být vysoké, neměl by být jejich nositelem právě Program rozvoje venkova. Průmyslové technologie, které nastavení programu fakticky podporuje, budou mít navíc zcela nepochybně negativní vliv na stav naší krajiny a prohloubí stávající nežádoucí stav degradace půd i zdrojů pitné vody.

Nastavení programu tak na úkor budoucnosti drancuje dvě základní podmínky konkurenceschopného zemědělství (na jehož podporu se ale paradoxně odůvodnění podmínek PRV odvolává), totiž úrodnost půdy a stabilitu režimů vody.

Což je další pokrytectví kromě skutečnosti, že se stávající ministr mediálně počítá k menším soukromým zemědělcům, ale fakticky jednoznačně straní velkým zemědělským průmyslovým podnikům. Upřímně řečeno, i to je legitimní a velkým zemědělským celkům stranili v minulosti i jiní ministři – na rozdíl od toho stávajícího to ale dokázali přiznat.

Jeden zaměstnanec na 2 000 hektarů

Je pravdou, že zhruba tisícovka velkých zemědělských podniků v ČR vytváří podstatnou část zemědělského HDP, zhruba 80 procent. Jejich role v našem zemědělství je tak zcela jistě neopominutelná a investice do své konkurenceschopnosti si zaslouží i proto, že veškeré země EU své zemědělce dotují. A mnohdy více, než my.

To ale neznamená, že velcí „vyluxují“ kromě jiných typů dotací i takové podpory, která jsou určeny dalším 30 000 podnikům z řad menších a středních zemědělců. Program rozvoje venkova totiž není totéž, co přímé dotace na půdu nebo na modernizaci zemědělské techniky a obecně na vše, co podporuje průmyslovou zemědělskou produkci.

Vyplývá to již i ze spojení „rozvoj venkova“, což jsou činnosti se zemědělstvím sice spojené, ale ne nutně pouze zemědělské. Jedním z hlavních cílů Programu rozvoje venkova je přitom důraz na šetrnější soužití člověka s přírodou, ale také podpora aktivit, které zajistí důstojný život lidí žijících na venkově tak, aby z něj neodcházeli do měst, tedy i podpora zaměstnanosti.

Právě velké zemědělské podniky ale zaměstnanost a tedy i motivací lidí na venkově zůstat zásadně snižují, což samozřejmě není jejich zlý úmysl, ale nutnost minimalizovat náklady, aby uspěly v konkurenci s dalšími velkými, i zahraničními zemědělskými společnostmi. Výsledkem nicméně je, že zaměstnávají jen minimum lidí.

Jen pro představu – na obhospodařování 2 000 hektarů jednoduchých hospodářských plodin, což jsou již zmiňované obiloviny, řepka či kukuřice, by měl podle současných nákladových kritérií stačit jeden jediný člověk. To ovšem zaměstnanost na venkově opravdu nepodpoří.

Vyloučené obce

Právě proto ale není podpora v rámci Programu rozvoje venkova primárně určena pro velké podniky, ale zejména pro malé, střední, ba i nezemědělské podniky – alespoň v zahraničí. Jenže takové obce, které mohly být v ČR ještě v minulém programovém období také žadateli o zemědělské dotace, ministerstvo v současném období z této možnosti vyloučilo.

Což v praxi znamená, že se skutečně značné zemědělské dotace (v ČR jde spolu s dalšími nepřímými podporami typu daňové úlevy atd. zhruba o 50 miliard ročně) stále více koncentrují v kapsách a na účtech stále menšího množství vyvolených. A to – jak velí prostý selský rozum, opravdovému rozvoji venkova nemůže pomoci ani náhodou.

Základním nástrojem funkčního rozvoje venkova je totiž identita, jejímž nositelem jsou na venkově především živnostníci, občanské spolky a sdružení a menší zemědělci, kteří všichni vytvářejí specifické lokální produkty a tradice, které následně napomáhají rozvoji turistického ruchu, hotelnictví, a také vyšší biodiverzitě krajiny a zlepšení stavu životního prostředí.

Právě v současné době se navíc probouzí z „adhoc kapitalistického snu“ i český spotřebitel, který stále více požaduje jasně identifikovatelné potraviny vyrobené na českém a moravském venkově, stejně tak jako lokální řemeslné produkty, nehledě na to, že se rád vrací na místa, která jsou něčím jedinečná a odlišují se od šedého průmyslového a globálního průměru.

Nástrojem k tomu měl být, i podle záměru EU, mimo jiné i Program rozvoje venkova. Ale není a při současném vedení ministerstva ani nebude.