„Pochop a přestaneš nenávidět.“ Sen o sjednocené Evropě přežil Hitlera i železnou oponu
Svůj podíl na pádu komunistických režimů v Česku a sousedních zemích měla kdysi i Panevropská unie. Těsně po sametové revoluci se v ní angažoval i nastávající premiér Petr Fiala. „Chápal jsem ji jako jednu z cest, jak naplnit klíčové heslo Listopadu 89 – návrat do Evropy,“ říká pro HlídacíPes.org. Stoletou myšlenku sjednocené Evropy Richarda Coudenhove-Kalergiho dnes v Česku připomíná i zdevastovaný zámek v Poběžovicích na Domažlicku, kde Kalergi vyrůstal.
Když v roce 1896 přijela Mitsuko Aoyama do Poběžovic na Domažlicku, bylo jí 22 let a stala se první Japonkou, která vstoupila na půdu starého kontinentu. Byla zamilovaná do svého manžela, diplomata Heinricha Coudehove – Kalergiho, který si ji přivezl na rodové sídlo, zámek Nový Ronšperk.
Z Tokia, kde se pár poznal během Heinrichovy diplomatické mise, s nimi už přijížděli dva potomci – tříletý Johann a dvouletý Richard. V dalších letech se manželům narodilo ještě dalších pět dětí a nic nenasvědčovalo tomu, že by rodinné štěstí mělo cokoliv narušit.
KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG
Hrabě Heinrich patřil ve své době k nejvzdělanějším a nejvýznamnějším osobnostem rakouské aristokracie a ovládal 18 světových jazyků. Jeho životním krédem se stalo heslo „Pochop a přestaneš nenávidět“, byl velkým pacifistou, a dětem proto dokonce zakazoval hrát si se zbraněmi.
Na zámku Ronšperk se střídaly návštěvy z celého světa. Mitsuko, která vyrostla jako dcera obchodníka se starožitnostmi a měla se původně stát gejšou, pronikla po boku manžela i do prostředí císařského dvora. Heinrich se přitom věnoval i výchově dětí. Osobně učil své syny ruštině a maďarštině, bral je na dlouhé procházky a naučil je střílet a šermovat tak dobře, že se jim nikdo neodvážil postavit.
„Žebračka na břehu řeky“
Vše se změnilo ve chvíli, kdy Henrich v roce 1906 náhle zemřel. Jejich nejmladšímu synovi byly teprve tři roky a na Mitsuko spadla najednou veškerá zodpovědnost za rodinu. Podle pozdějších vzpomínek druhorozeného Richarda, budoucího otce Panevropské unie, se z uzavřené ženy podřízené manželovi stala přísná velitelka. Starší děti poslala na internátní školy do Vídně. Tam se také Richard v roce 2015 poprvé oženil.
Bylo mu 21 let, ještě studoval, a vzal si 34letou rozvedenou rakouskou herečku židovského původu Idu Roland. Jeho matka Mitsuko ale Idu nepřijala, prohlásila ji za „žebračku žijící na břehu řeky“, což byl tradiční japonský pohled na herce a umělce. Dokonce kvůli sňatku Richardovi dočasně zakázala vstup do rodinného sídla. Ustoupila až poté, co se Richard proslavil svými panevropskými myšlenkami.
Ida sdílela od počátku s Richardem nadšení pro jednotnou Evropu. Právě ona mu pomohla zorganizovat první kongres Pan-Evropy, který se konal v roce 1926 ve Vídni. Na něm Richard navrhl, aby měla budoucí sjednocená Evropa společnou hymnu, měnu, armádu, trh, vládu, občanství a ústavu. Panevropská unie dodnes nazývá Idu „Matkou Panevropy“. Letos, kdy uplynulo 140 let od narození a 70 let od úmrtí herečky, organizace dokonce vyhlásila rok 2021 rokem Idy Rolandové.
Nacisté pálili Kalergiho knihy
Richard Coudenhove-Kalergi poprvé zveřejnil svou vizi politicky, hospodářsky a vojensky sjednocené Evropy v článku „Pan-Evropa – návrh“, který vyšel 15. listopadu 1922 v berlínském deníku Vossische Zeitung, a o dva dny později také ve vídeňských novinách Neue Freie Presse. Hned poté založil Panevropskou unii, stále se jejím prvním prezidentem a napsal knihu Panevropa.
Důrazně varoval před další válkou a před nebezpečím, že Evropa bude po válce rozdělena umělou hranicí na „sovětskou kolonii a americký protektorát“. Mezi první členy Panevropské unie patřili například Albert Einstein, Thomas Mann, Edvard Beneš, Otto von Habsburg, Charles de Gaulle, Aristide Briand, Konrad Adenauer, Franz Josef Strauss, či Georges Pompidou.
V roce 1933 byla Panevropská unie nacistickým Německem zakázána a knihy Richarda Coudenhove-Kalergiho byly dokonce páleny. Když v roce 1938 obsadili nacisté Rakousko, odešel Richard s manželkou do Švýcarska a později do USA. Tam šest let vyučoval na Newyorské univerzitě, kde byl jmenován profesorem moderních dějin. Po válce se pak manželé přestěhovali zpět do Evropy a začali ihned mobilizovat parlamenty svobodné části kontinentu k evropskému sjednocení. Výsledkem bylo založení Rady Evropy ve Štrasburku v roce 1949.
S matkou se Richard po válce už nesetkal, zemřela na jaře roku 1941 ve Vídni. Zato se ale podíval ještě dvakrát do Japonska. V roce 1967 mu byla v jeho rodné zemi dokonce udělena Kajimova cena míru. Richardovy myšlenky zaujaly totiž i prezidenta světově proslulé společnosti Kajima Corporation Morinosuke Kajimu, který snil o Pan-Asii a později vydal celé Richardovo dílo v japonštině.
Richard Coudenhove-Kalergi se oženil ještě potřetí, zůstal ale bezdětný a zemřel v roce 1972. Je pohřben v Grubenu ve švýcarských Alpách a na jeho nenápadném hrobě je francouzský epitaf „Pionnier des États-Unis d’Europe“ (Průkopník Spojených států evropských).
Panevropský piknik
Panevropská unie svého zakladatele přežila. Po Richardově smrti se stal prezidentem Otto von Habsburg, poslední korunní princ Rakousko-Uherska, a byl jím až do roku 2004. Otto von Habsburg byl také v letech 1979-1999 poslancem Evropského parlamentu za bavorskou CSU. Hned v roce 1979 nechal v Evropském parlamentu zřídit prázdnou židli pro země na druhé straně železné opony.
V létě 1989 byl spoluiniciátorem Panevropského pikniku, který umožnil více než šesti stovkám východoněmeckých občanů přejít do Rakouska. Panevropská unie už v 80. letech navázala kontakty s církevními institucemi a organizacemi jako Solidarita v Polsku, Charta 77 v Československu a dalšími v Maďarsku, v bývalé Jugoslávii i v pobaltských zemích a podporovala tamější opoziční hnutí.
Vytvořily se podskupiny Panevropské unie, které v zemích východního bloku napomáhaly zhroucení komunistického systému. Panevropská unie Čechy a Morava (Paneuropa-Union Böhmen und Mähren) byla založena ještě před revolucí jejím předsedou, politologem Rudolfem Kučerou.
Hnutí má v současné době 28 národních organizací. Zastoupení má i na Ukrajině, chybí naopak v Holandsku, Dánsku, Portugalsku, Rumunsku či Litvě. „Dnes jsou členy Panevropské unie lidé všech věkových skupin a sociálních vrstev, kteří se zasazují o politicky, hospodářsky a vojensky sjednocenou Evropu jako společenství práva, míru svobody a křesťanských hodnot,“ uvádí Panevropská unie na svém webu.
Fiala: Byl to návrat do Evropy
Za zmínku stojí, že začátkem 90. let se v Panevropské unii angažoval i současný šéf ODS a budoucí premiér Petr Fiala.
„S Panevropskou unií jsem se seznámil ještě před listopadem 1989 díky jejím kontaktům s brněnskou podzemní univerzitou a jejímu aktivnímu zájmu o tehdejší východoevropské země ovládané komunistickými diktaturami. Panevropskou unii jsem chápal jako jednu z cest, jak naplnit klíčové heslo Listopadu 89 – návrat do Evropy,“ říká pro HlídacíPes.org.
„Postupně jsem ale viděl i některé tendence, které mně nebyly tak blízké, jako byla třeba inklinace k monarchismu, byť ne oficiálně deklarovaná, a některé další věci, pro které jsem postupně svou činnost ukončil. Mezitím se otevřely nové možnosti integrace České republiky do Evropské unie, a tím se pro mě tato aktivita ‚vyčerpala‘,“ uzavírá Fiala.
V současné Panevropské unii také působí někteří aktivní politici, například jedinou ženou českém výboru hnutí je Nina Nováková, nyní poslankyně Parlamentu za KDU-ČSL. Prezidentem mezinárodní Panevropské unie je od prosince 2004 francouzský politik a právník Alain Terrenoire, rovněž bývalý poslanec Evropského parlamentu. Výkonnou viceprezidentkou mezinárodního výboru je lékařka a slovenská konzervativní politička Anna Záborská, od roku 2020 poslankyně slovenského parlamentu za uskupení OĽaNO.
Německá frakce má názorově blízko k bavorské CSU a k organizaci odsunutých sudetských Němců (Vertriebenenverband). V mezinárodním výboru Panevropské unie působí i Bernd Posselt, mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Posselt bude hostem i na schůzi českého panevropského výboru na začátku prosince.
Příští rok by se měl také prvních větších oprav dočkat poběžovický zámek, kde Richard Coudenhove-Kalergi vyrůstal, hlavně zámecká střecha a schody. V současné době je objekt stále z větší části v havarijním stavu. Sté výročí Kalergiho Panevropské unie bude slavit i město Poběžovice, do jehož majetku zámek patří.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Když Krkonoše připomínaly polomrtvou ještěrku bez ocásku a přežily svou smrt
„Underground pro mě znamená žít mimo struktury,“ říká fotograf Jan Ságl
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
35 komentářů
Myslím, že obyvatelé Böhmen und Mähren tyto průhledné vábničky našich bývalých spoluobčanů a jejich zdejších nohsledů s díky odmítnou – stejně, jako to nakonec udělal pan Fiala . . .
Kdyby jen Böhmen und Mähren . Ono se totiž ve spojitosti s Panevropskou unií, nevzpomíná tak často jméno pana Kalergiho ale mnohem známější zmíněný Otto von Habsburg, který by jistě rád ztracenou vládu svého rodu v Evropě obnovil, alespoň na této bázi,
Ono totiž, pro historickou připomínku, a jak se dá dočíst „..Po roce 1930 existovaly v Rakousku silné snahy zejména z řad konzervativců a royalistů, o dosazení Otty Habsburského na trůn obnovené konstituční monarchie, jako rakouského panovníka“.
Což se tedy nehodilo nikomu, ani Hitlerovi který chtěl tenkrát Rakousko obsadit a podřídit sobě, ovšem ani vládě tehdy demokratického Rakouska,, která o návrat o monarchii pod vládou Habsburků nestála rovněž. Tak snad později jako Pan Evropa?
Leč ani to se nepodařilo a ta cesta jak se politicky vyvíjela společná Evropa (od EHS k EU) vedla jinudy, a Otto von Habsburk , jak ostatně v článku zmíněno se stal pouhým „poslancem Evropského parlamentu za bavorskou CSU ?? Tedy za Německo? Jsou to ale paradoxy.
Jak ostatně připomněl výše v článku pan Fiala, není to zrovna pro nás ta nejlepší cesta
„Panevropu“ budoval i Hitler, byť tomu říkal jinak.
Je to jakási akce pochybných elit, jejichž veě odezněl pádem řady monarchií po první světové válce, a které by rády viděly obrácení kola dějin zpět.
Naštěstí věk vašich socialistických republik již také odezněl.
Neodezněl, máme se socialismem přinejmenším koketující EU. Té vládnou socanské živly, které po porážce stalinistické revoluce v roce 1968 provedly „pochod institucemi“.
Chápu, že vy jako příznivec socialismů všech barev vrníte blahem.
Kdybych fandil socialismu, nezvonil bych před 22 lety klíčema. Naopak, jsem znechucen z toho, jak se nám to samé, co jsme tehdy vykopali a doufali, že navždy, vrací přes Brusel zpět, mnohdy v ještě horší podobě.
To jste možná zvonil dobře, ale ve špatné době 🙂
Díky za opravu. Letí to. Je to pravdu 32 let.
Jak to rikal v uvodu Cernych baronu ten feudal komunistickemu politrukovi: Burzoazie je nasim spolecnym nepritelem…
…třídním nepřítelem 🙂
To, že měl aristokrat a komunista stejného nepřítele, ještě neznamená, že aristokrat=komunista.
Vy byste asi nepoznal vtip či satiru, ani kdyby vás mlátila klaunským nosem na gumičce přes hlavu 🙂
Humor váš a petraph mne opravdu nějak míjí 🙂
Honzo,
je to citát z naprosto klasické až kultovní knihy M. Švandrlíka „Černí baroni“. A stejnojmenného filmu, kde je ta hláška taky. Běžte se postavit do kouta a hodně se styďte.
To já vím, odkud je ta hláška. Knížku (resp. ten strojopis) jsme četli ve škole pod lavicí.
Čili nemíjí vás humor můj nebo petraph. Patrně vás minula vojna se svými PŠM a dalšími debilitami. A míjíte se s knížkou, kde je to velmi nádherně a explicitně popsáno.
Pokud je tomu tak, pak se ovšem nedivím, že „žerete“ některé v současnosti hlásané nesmysly, na které staří harcovníci prostě nenaletí, protože je důvěrně znají, byť v trochu jiném provedení.
Raději ani nechci vědět, kdo jsou „staří harcovníci“.
Staří harcovníci jsou ti, kteří to, co popisuje autor Černých baronů, zažili (byť třeba v mírnější podobě) na vlastní kůži. Což je velice silně imunizovalo vůči všemu tomu, co v této knize zastupují socialističtí důstojníci a a obecně „Strana“, zatímco dnes je to zastupováno „liberálně demokratickými“ silami a bruselským úřednictvem (včetně jeho tuzemských nohsledů).
Tak ono to může být všechno takové složitější… Možná bychom tu mohli připomenout francouzského generála Huberta Lyauteye, který se v první fázi 20.století v rozhodující míře podílel na parcelaci marockého státu mezi Francii a (z menší části) Španělsko. Možná by bylo dobré vysvětlit, že dost důležitým mezníkem v tom procesu bylo zřízení francouzského a španělského protektorátu v Maroku v roce 1912, přičemž už předtím Francouzi i Španělé zabředli, a vlastně až na desítky let, do konfliktu s berberskými kmeny, vedoucími proti nim odboj v těch horských oblastech Maroka.
A nejspíš i pod vlivem téhle reality jsou právě tomuhle Lyauteyovi, když v létě 1914 vypukla v Evropě první světová válka (která ho mimochodem nakonec vynesla do křesla ministra války Francouzské republiky), alespoň připisována slova:
„Válka mezi Evropany? Ale to je šílenství, to by se mělo hned zastavit.“
On nebyl sám, o tenhle sen se pokoušeli jak němečtí „křesťanští panovníci“ snad celé tisíciletí, dostat Evropu pod kontrolu „německé sváté říše“, pak taky z jihu mohamedáni, ještě déle, pak taky jistej Napoleon, a v minulém století se s těmi zájemci doslova rozthl pytel..
evropu chtel rudym terorem „sjednotit“ i stalin
nastesti mu to amici alespon v zapadni evrope nedovolili
ale zeme, ktere byly „sjednoceny“ s rudou risi zla, ze z nasledku rudeho teroru budou vzpamatovavat jeste dalsi pul stoleti
Paradoxně po řádění Němců byl ten stalinismus docela úleva. Viz ono porovnání, že Němci nám tu během 6 let povraždili cca 1/3 milionu lidí, zatímco sověti za 21 let okupace přibližně 1/3 tisíce.
jen přiblblý naivka nebo tendenční přítel rudého teroru ( slušně řečeno) může napsat že stalinismus byl úleva, kádrování obětí a překrucování dějin se tomu bolševickému marasmu vždycky hodilo, mezi nacismem a komunismem je jediný rozdíl v tom že ten první má svůj Norimberk za sebou…
Počty obětí jsou docela validní a těžko oddiskutovatelný ukazatel.
Výš píšu o obětech sovětské okupace a normalizace. Obětí před rokem 1968 byly u nás taky řádově nějaké stovky, nicméně i když to vše sečtete, pořád je to prkotina proti tomu německému nacismu.
Jistě, něco jiného je SSSR a Čína, tam těch obětí bylo víc, než kolik jich zůstalo po nacistech.
Pak ale nesmíte zapomenout ani na islám, např. genocida Arménů v Turecku se co do počtu obětí skoro vyrovná holokaustu a co do brutality ho patrně předčí (např. aleje ukřižovaných žen), milionové masakry ve Východní Asii i Africe atd.
Hezky jste to to zase rozmělnil, tak jako „správně, po bolševicku“, ale k věci, ten váš komunistický úchyl Džugašvili zamordoval miliony lidí, jestli někdo napíše že stalinismus byl úleva, pardon ale pak to nemá v pořádku v hlavě, tj. celý, čest všem obětem toho komunistického asijského despoty….
Srovnejte počty mrtvých za okupace 1938 . 1945 a za režimu 1948 -1968. A pak mluvte.
Že to v jiných zemích bylo jinak, jsem výš psal.
Abych to ještě zdůraznil:
Pro nás znamenalo osvobození od nacistů záchranu před totální genocidou a počty obětí, zlikvidovaných následně protivníky nacistů, se pohybují někde pod 3 procenty počtu obětí nacismu.
Můžeme jen spekulovat, kolik obětí by nastalo, kdyby nacisté SSSR porazili. Je nicméně docela pravděpodobné, že počty obětí nacistů a stalinistů by byly v podobné relaci jako u nás.
jak někteří pochopili a přestali nenávidět jsme viděli na Balkáně v několik válkách a rovněž ve vztahu k Rusku a dlším zemím…je to jen kec,, protože dnes je Evropa plna mzášti… a EU se na tom podepsala velmi výrazně.
EU je paskvil kde jsou namíchaná jablka s hruškami. |Ale je pravda ,. že v jednotě je síla. Sjednocená Evropa by smícháním různých ras mohla vytvořit i nového člověka odolného různým virům. Než nás vyhubí Covid s nekonečným očkováním. Možná Covid chyběl panu Kalgerimu.
Covid by naopak mohl vyvolat krizi, v jejímž důsledku by šla EU (konečně) do kopru.
Velmi nebezpečné. Stejně jako jakákoliv, byť dobře míněná, utopická idea. Komunismus budiž mementem.
Špatná práce autorky. Poprvé se oženil v roce 2015.
Že o tom tak uvažuji a konfrontuji s jinými prameny, ono šlo a jde vlastně pouze o jakési hnutí intelektuálů, které na vliv osudu Evropy přes těch 100 let nemělo přímý vliv, to důležité se rozhodovalo jinde. Od Versailles přes Norimberk, Mnichov, Jaltu, až k Bruseli.
V čem je to ale zajímavé, že výuku jiného hnutí evropských (slovanských) intelektuálů, panslavismu, dnes vyšetřuje naše BIska a označuje jí ve svých zprávách jako podezřelou a protistátní činnosti. Ale panevropismus bylo to „dobré“ hnutí? A proč, protože v něm byli ti „správní“ západní intelektuálové???
Obávám se, že v mnoha konkrétních případech platí spíš „Pochop a začneš nenávidět.“.