Po stopách akce Kámen. Divadlo v pohraničí ukazuje, jaké to bylo, když sklapla past StB

Na hranicích Česka s Bavorskem je v létě možné projít cestu někdejších obětí takzvané akce Kámen. Při ní StB na přelomu 40. a 50. let lákala do pasti v pohraničí lidi prchající na Západ. Fingovaný přechod hranice v režii tajné komunistické policie byl na německé straně až dosud zcela neznámou kapitolou. Teď akci Kámen Čechům i Němcům přibližuje bavorské divadlo Ovigo prostřednictvím komentovaných hraných vycházek.

Osudy obětí Akce Kámen se začaly dostávat do povědomí Čechů až po pádu železné opony a otevření archivů StB. Na bavorské straně hranice o této akci nevěděl až dosud téměř nikdo.

Průlomem byla dvojjazyčná výstava, kterou před třemi lety v pohraničí uvedla spisovatelka Václava Jandečková, autorka dvou knih o Akci Kámen. Tak se o této temné součásti české historie dozvěděl i Florian Wein, režisér divadla Ovigo z bavorského Oberviechtachu.

„Když o Akci Kámen mluvíme s lidmi tady v Bavorsku, nemohou tomu často uvěřit. Zní to skutečně jako kdybychom popisovali scény z nějakého fiktivního filmu,“ říká Wein v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Jak vznikl nápad vytvořit komentovanou vycházku na téma Akce Kámen?

Velmi nás tyto historické události zaujaly, a zároveň nás šokovalo, co se tady v pohraničí dělo, a že nikdo z nás o tom nikdy nic neslyšel. Dověděli jsme se později, že už existuje na toto téma představení jednoho herce ve Státním divadle v Drážďanech. Nejprve jsme přemýšleli o tom, že bychom ho převzali. Ale v té době jsme už měli zkušenosti s tzv. Cestami časem, komentovanými vycházkami do přírody s divadelními scénkami, které vrací diváky do historie. A říkali jsme si, že by bylo dobré zasadit tyto příběhy do prostředí, ve kterém se kdysi skutečně odehrávaly. Domluvili jsme se s Václavou Jandečkovou a ona pro nás upravila svoji knihu Falešné hranice do této podoby.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Takže vycházky vedou přímo místy, kudy byli tehdy uprchlíci převáděni, a kde padali do pasti StB?

Ano, máme nyní čtyři trasy a na třech z nich procházíme skutečně místy, kde se tyto události odehrávaly. Je to poblíž obcí Bärnau, Selb, a Waldsassen. Zařadili jsme ještě čtvrtou trasu u obce Stadlern, kde pravděpodobně také byla falešná hranice, ale nevíme přesně v kterých místech. Jednotlivé akce Kámen, které Václava Jandečková zmapovala, se odehrávaly v pohraničí od oblasti Aše po Domažlicko. Podle Václavy Jandečkové muselo existovat těchto míst více, je možné, že další budou teprve odhalena. My jsme si zvolili tyto trasy mimo jiné proto, že působíme jako soubor v okrese Schwandorf a chtěli jsme hrát zde.

Dostat se do učebnic dějepisu

Členové souboru Ovigo jsou většinou mladší lidé kolem třicítky. Jak vnímáte tyto informace vy a jaké jsou reakce starších lidí, kteří tu dobu zažili z druhé strany hranice?

Naše generace zná skutečně už jen otevřené hranice a neumíme si představit, jaké to dřív bylo. Ale zrovna v projektu Falešných hranic účinkují i starší lidé, kteří tu dobu studené války zažili. Ti vždycky říkají, že žili na konci světa, že už se to nesmí nikdy stát. Obzvlášť oni vnímají jako důležité, že o této době hrajeme. Pravda je, že dosud jsme se nesetkali s nikým z bavorské strany, kdo by o Akci Kámen věděl. Dovídají se o těchto událostech až teď prostřednictvím našich vycházek, nebo díky zmíněné výstavě a samotné knize Václavy Jandečkové, která vyšla už také v němčině.

Učila se vaše generace ve škole něco o bývalém východním bloku, o komunismu? 

Ano, ve školách je to velké téma, především v souvislosti s bývalou NDR, ale s tím souvisí vždy i okolní země a vliv Ruska. Téma navazuje ve školních osnovách samozřejmě na druhou světovou válku. Ale o tom, co se dělo v pohraničí, o Akci Kámen, se samozřejmě nikdo z nás neučil. A víme od Václavy Jandečkové, že ani v Česku. Jeden z jejích velkých cílů je právě dostat tyto informace i do učebnic dějepisu.

Vaše vycházky jsou dvojjazyčné, účinkují v nich čeští i němečtí herci. Jaký byl zájem z obou stran o zapojení do takového projektu?

Udělat to jako dvojjazyčný projekt bylo pro nás zásadní, je to část české historie. Navíc to hrajeme v pohraničí, kde se vše skutečně odehrávalo, chtěli jsme proto opravdu zapojit i české herce. Je to samozřejmě organizačně i finančně poměrně náročný projekt, ale získali jsme na něj dotaci od Česko-německého fondu budoucnosti. Zájem ze strany účinkujících byl dostatečný na to, abychom vycházky dokázali uskutečnit ve všech 45 vypsaných termínech. Zpočátku to pro nás byla opravdu výzva, jestli seženeme herce. Nebyla to samozřejmost ani na německé straně, ne každého takový projekt zaujme, někteří chtějí například hrát jen na jevišti a nejraději jen komedie. Ale podařilo se to.

Jaké jsou ohlasy ze strany veřejnosti? Plánujete vycházky zopakovat i v příštím roce?

Na nezájem veřejnosti si stěžovat nemůžeme, prakticky všechny vycházky jsou už téměř vyprodané, přidávali jsme už i dva termíny pro organizované skupiny. Asi 20 procent diváků jsou Češi, s tím jsme spokojeni. Možná mohl být trochu větší zájem ze strany škol, ale je léto, třeba to ještě přijde. Právě kvůli velkému zájmu veřejnosti chceme několik vycházek naplánovat i na příští rok, ale už jich nebude určitě tolik jako letos. Je ale možné, že přidáme ještě pátou trasu u Mähringu, kde se také nacházela falešná hranice.

Pochopí to každý. Češi i Němci

Jak to probíhá technicky, aby textu rozuměli čeští i němečtí návštěvníci?

Pro komentované části, tedy text, kterým průvodce doprovází hrané scény, mohou návštěvníci využít audioprůvodce s překladem. Hrané scény překládané nejsou, ale zvolili jsme takový způsob, aby všichni pochopili, o čem je řeč. Klíčová slova nebo věty jsou opakované postavami v obou jazycích. Inspirovali jsme se například česko-německým představením Jan Hus, které hrála smíšená skupina divadelníků v Bärnau a na Tachovsku.

Jaká je historie divadla Ovigo, mají u vás takové divadelní vycházky už dlouhou tradici?

Původní divadelní soubor, na který Ovigo v roce 2012 navázalo, založil už v 70. letech učitel umění Wolfgang Pöhlmann na gymnáziu v Oberviechtachu. Když odešel v roce 2014 do důchodu, převzal jsem vedení souboru já. Dříve uváděl soubor, tehdy školní, jedno klasické představení ročně. Po roce 2014 jsme začali zkoušet i nové formáty jako právě divadelní vycházky – Cesty časem, nebo interaktivní krimi-večeře, hrajeme i různá představení pro děti. V roce 2015 jsme získali Bavorskou cenu pro amatérské divadelní subory a v roce 2018 Cenu budoucnosti okresu Schwandorf. Jsme otevření všemu a všem, Ovigo má dnes 242 členů…

Řídit tak velký soubor s tolika aktivitami je už asi práce na plný úvazek?

Ano, bylo by to už opravdu skoro na plný úvazek, ale zatím to stále dělám jako čestnou funkci a musím myslet i na to, abych se zároveň nějak uživil. Jsem na volné noze, pracuji částečně v dabingu pro filmový průmysl i pro soukromé firmy, mám doma i malé nahrávací studio. Píšu také propagační texty na weby a do různých publikací. Ale pravda je, že teď budeme muset popřemýšlet, jestli jsou nějaké možnosti, jak by mě mohl spolek případně zaměstnat alespoň na částečný úvazek, abych se tomu mohl skutečně věnovat v tomto rozsahu i nadále. Taková expanze souboru nebyla plánovaná, tak se to zkrátka stalo…

Jak dlouho jste vy osobně u divadla?

Co se týká mých zkušeností s divadlem, začal jsem v roce 2010 jako amatérský herec. Pracoval jsem tehdy v rádiu a do souboru mě přizvala kamarádka s tím, že shání mužské herce. Brzy jsem zjistil, že mě to ohromně baví, a že u toho chci zůstat. Absolvoval jsem později několik kurzů pro amatérské herce, ale nejvíc mi dala práce se zkušenými režiséry. Ať už v roli herce, nebo asistenta režie. Tím jsem se toho naučil nejvíc.

Jak Ovigo financuje svůj provoz – kulisy, kostýmy atd.? Dostáváte nějaké pravidelné dotace?

V podstatě financujeme všechno z vlastní činnosti, tedy ze vstupného. Pravidelné dotace nedostáváme, jen občas nárazově menší částky od okresu Schwandorf. Dotace na Falešné hranice je největší, jakou jsme dosud získali. Ale prostředky z této dotace budou také vynaloženy na náklady spojené s projektem, takže to není financování pro soubor jako takový. Ale naší největší starostí nejsou ani tak dotace, hlavně bychom potřebovali sehnat prostor, kde bychom mohli mít celoročně uskladněné kulisy a kostýmy. Máme nyní pronajatý prostor v podzemní garáži od obce Pfreimd, kde platíme sice jen symbolickou částku, ale vše musíme jednou ročně vystěhovat ven, protože v prostoru se koná tradiční velká akce. A to je při objemu našeho fundusu už celkem problém. Takže vyřešit toto je nyní naším největším přáním.