Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Rudolf Holý. Foto: se souhlasem Paměti národa
,

Po atentátu na Heydricha hledal nový úkryt pro parašutisty. Našel ho, ale gestapo přišlo dřív

Rudolf Jan Holý, známý pod přezdívkou Admirál, byl dlouholetým předsedou Českého Yacht klubu. Ještě dávno předtím se však stal přímým svědkem událostí 18. června 1942 u kostela svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici po atentátu na Reinharda Heydricha. Pro parašutisty skrývající se v kryptě také vyhlédl nový úkryt. Následující den však kostel obklíčilo gestapo.

Rudolf Jan Holý se narodil 22. září 1921 v Ústí nad Labem-Střekově. Jeho tatínka, češtináře profesora Rudolfa Holého, zaměstnala v reklamním oddělení  firma Johanna Schichta, která provozovala několik továren na mýdlo a jedlé tuky. Reklamní oddělení rozvíjel jak svými nápady, tak novými technikami (například filmem či vydáváním českých pohádek a obrazů z české historie), které se nebál v reklamě využít.

Dětství provoněné mýdlem

V rodině se traduje jeho úspěch se sloganem „Ať se mládí vydovádí“ (tak přeložil německý originál „Wie sagen Sie tchechisch: Lasst sie tollen, wie sie wollen“), který Reklamní klub v Praze tehdy označil za nejlepší slogan roku. Byl také autorem sloganu „Čistota, půl zdraví“. Oba tyto slogany zlidověly.

Maminka Katuše, rozená Slabová, pečovala o domácnost a tři děti – malého Rudolfa, o dva roky mladší Věru a o ještě další rok mladší Alenu. Rudolf Holý vzpomínal na své dětství s povděkem ke svým rodičům jako na nádherné období provoněné mýdlem s jelenem.

Rudolf Holý v dětství. Foto: Se souhlasem Petra Zemánka

Poklidný život na Střekově začala narušovat nacistická propaganda. „Zpočátku byly potyčky spíše mezi tím novým smýšlením henleinovským a německými sociálními demokraty,“ vzpomínal Holý. Teprve později začaly mládežnické bojůvky napadat i Čechy. Tehdejší nastupující hnutí mládež přitahovalo tím, že ji organizovalo, dávalo jí uniformu, opasek a nůž, zkrátka pro mladé tak líbivé atributy důležitosti a moci. Zdánlivým řešením sociálních otázek získávalo henleinovské smýšlení převahu.

Rudolf Holý byl v té době členem Skautu a ještě v květnu 1937 se zúčastnil srazu župy Přemysla Oráče na Radejčíně. Doba však začínala být zlá, což se odráželo i ve skautských aktivitách. Zúčastnil se polních cvičení pořádaných pod dohledem záložních důstojníků a později absolvoval zkoušku „Střelce“ v litoměřických kasárnách s ostrou střelbou. Skaut sehrával svou roli i při mobilizacích v roce 1938.

„Například jsme dostali za úkol vyhledat a zmapovat prameny v lesích a v okolních kopcích, aby bylo zachyceno pro případ obrany, kde je možné získat vodu. Tím se zabýval třeba i náš oddíl,“ popisoval Holý. Skauti pomáhali také během mobilizace při hlídání podminovaného mostu nebo při zásobování vojenských pevnůstek.

Dospívající Rudolf Holý byl studentem českého Reformního reálného gymnázia v Ústí nad Labem. Když měl nastoupit do kvinty s výukou latiny, rozhodl se, že školu změní. Toužil po elektrotechnice, ovšem jediná průmyslovka byla německá. Přešel tedy na českou Obchodní akademii v Teplicích. Rok nato však přišla okupace a vyhoštění ze Sudet.

Skauti chystali Prahu na válku

Tatínkovi sice v Schichtově firmě nabízeli, aby zůstal, vývoj událostí však nenasvědčoval tomu, že by se Čechům v kraji dobře dařilo a že by děti měly možnost navštěvovat české školy. Rozhodl se tedy i s rodinou odejít. Dcery nejprve odeslali ke známým do Mělníka a syna do Prahy, kde začal navštěvovat Československou obchodní akademii v Resslově ulici, do které po zavření vysokých škol nastoupilo několik profesorů z Vysoké školy obchodní.

Později přijela do Prahy celá rodina a nastěhovala se do Dejvic. Z okna bytu měl Rudolf Holý výhled na srub. Šlo o Jandovu vilu, ve které sídlil skautský oddíl. Hned se do něj přihlásil a stal se členem spojovacího oddílu, který vedl vyšší důstojník z generálního štábu:


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


„Praha se chystala na válku, takže zaváděla stanice civilní obrany a podobné zabezpečovací věci. Jejich obsazení telefony a ústřednami, to dodávala armáda, avšak drátování, propojování a údržbu u těch ústředen dělal náš skautský oddíl.“

„Jenomže to trvalo dost krátkou dobu, pak přišli Němci a protektorát. A ta skupina, která se zabývala rádii a s kterými jsem tak trošku začínal komunikovat, protože se mi začínalo rádio líbit – myslím hlavně to krátkovlnný… tak oni začali vyrábět protistátní vysílačky. V tu dobu nás přestěhovali z Dejvic na Karlov, do míst, kde je dnes Policejní muzeum. (…) Já tam nehrál žádnou velkou úlohu, protože jsem tomu nerozuměl, o elektrice jsem věděl minimum. Ale využívali mě k tomu, že jsem nakupoval po obchodech součástky tak, aby to nebylo nápadný. Pak najednou čtu v novinách tři jména z těch, co tam byli, že byli popraveni. Tak jsem sebral všecky součástky, co jsem ještě nepředal a které jsem měl, a když jsem šel do zaměstnání přes Stromovku, tak jsem to v těch jezírkách utopil,“ popisoval Holý.

Věděl o parašutistech

Škola v Resslově ulici, kterou navštěvoval, ho přivedla do blízkosti pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Tamní bohoslužby a staroslověnský jazyk, s nímž se seznámil již dříve prohlížením otcovy knihovny, vzbudily jeho zvědavost. Působila na něj blízkostí Orientu, o který se zajímal. Začal tedy docházet na schůzky mládeže, jež vedl kaplan Vladimír Petřek:

„Vladimír Petřek do chrámu přivedl parašutisty, ukrýval je tam a pečoval o ně. To byl člověk velice inteligentní a vzdělaný, dělal vedoucího pravoslavné mládeže. Na schůzkách se diskutovalo a on vždycky proti sobě postavil dva tábory. A mně se to tenkrát nějak zalíbilo, takže jsem se s doktorem Petřekem sblížil.“

Rudolf Holý se také seznámil s tehdejší hlavou pravoslavné církve u nás – biskupem Gorazdem, který mu navrhl, jestli by se nechtěl více zapojit do činnosti církve nebo jestli by nechtěl uvažovat o zaměstnání v církvi a stát se duchovním. V té době takovou potřebu Rudolf Holý nepociťoval, ale zaujala ho možnost získat Gorazdovým prostřednictvím teologické a hlavně filozofické vzdělání.

Rudolf se patrně těšil důvěře kaplana Petřeka, neboť ten se mu zmínil o ukrytých parašutistech – že ví, kde jsou, že je potřeba se o ně postarat a že se hledá nové místo, kam by je mohli přemístit. Rudolf Holý v té době pracoval jako účetní u firmy Vita v Holešovicích a chodil do zaměstnání pěšky napříč Stromovkou. Jako vhodný úkryt vyhlédl jednu opuštěnou budovu staré pražské čistírny odpadních vod pana Lindleyho (dnešní Muzeum Stará Čistírna) a 17.6. 1942  ji pro úkryt navrhl Petřekovi:

„Jenomže on říkal: ‚Už není třeba, zítra mají nové umístění.‘ Ale ten následující den, co jsme o tom spolu mluvili, došlo k útoku gestapa na kostel. Škoda, mohlo to dopadnout jinak. Smutný byl případ kostelníkovy dcery Milušky Ornestové, která v té době pobývala mimo Prahu a věřila tomu, že to Němci pochopí a šla se dobrovolně přihlásit, a to přesto, že byla varována. Zastřelili ji.“

V tajné církvi pod trestem smrti

Rudolf Holý s manželkou Libuší. Foto: se souhlasem Petra Zemánka

Kaplan Petřek byl spolu s tamním farářem a biskupem Gorazdem zatčen, mučen a nakonec popraven (celkem bylo popraveno 13 členů pravoslavného sboru kostela). Jeho statečnosti a mlčenlivosti vděčí Rudolf Holý za život svůj i své rodiny. Jako osudové viděl také to, že se na besedách vedených kaplanem se seznámil se svou budoucí ženou Libuší Entnerovou. Byla mu blízká jak názorově, tak údělem své rodiny – její otec byl za převádění studentů přes hranice odsouzen do Mauthausenu, kde také zemřel. Ještě před koncem války se vzali.

Rudolf Holý zůstal ve spojení s pravoslavnou církví po celou válku, i poté, co popravili biskupa Gorazda a kaplana Petřeka. Církev byla sice nacisty rozpuštěna, zakázána, zdecimována, tajně však působila dál. Ačkoli mu hrozil trest smrti, pomáhal Rudolf při tajných bohoslužbách a obřadech, které pro opuštěné věřící v Praze vykonával kněz Vsevolod Kolomacký.

Po válce se dokonce dal do služeb pravoslavné církve. S příslibem jejího nového vedení, že bude moci dálkově studovat filozofii, přijal v roce 1946 jmenování farářem v Táboře. Tamní malou náboženskou obec znovu „postavil na nohy“, získal pro ni kapli a později od města darem pozemek u rybníku Jordán na stavbu byzantského chrámu. Když získal praxi a postavení, povolali ho na počátku padesátých let zpět do Prahy.

Totální nasazení

Jako ročník 1921 byl Rudolf Holý v květnu 1943 nasazen jako pomocný dělník u Deutsche Lufthansa v Praze-Ruzyni. Pracoval v oddělení technické kontroly a pro svou dobrou znalost němčiny byl využíván především jako překladatel technických nálezů a jako tlumočník. Dvakrát byl převezen do Německa na zaškolení. Poprvé v roce 1944 do Berlína, kde poznal kobercové nálety.

„Bombardování začínalo obvykle právě na těch letištích a pak pokračovalo kobercovým náletem do středu města. (…) My jsme za normálních okolností nesměli ani letiště opouštět. Museli jsme tam zůstávat. Nanejvýš někdy bylo povoleno schovat se v krytu. Ale vím, že jednou nám povolili vyběhnout ven do takového lesíka a že jsem si říkal: No tak ono je skoro jistější to letiště než ten lesík, protože střepiny těch šrapnelů – některé jsem si přivezl do Prahy – jsou nebezpečnější v tom volném prostoru, to prolítne tím stromem jako nic.“

Podruhé se Rudolf ocitl ve Zwickau, v dílnách Lufthansy na opravu podvozků stíhaček. Bylo to v roce 1945 a domů se dostal až na samém konci války. Vzpomínal na rozbombardované Drážďany a další města, na kostrbatou cestu vlakem domů.

Pěšky bojující Prahou

„Tehdy tam jezdily vlaky jenom směrem na frontu. Vozily střelivo nebo zásobování. Ty vagony už neměly okna, dveře, to bylo všechno vystřílený z letadel. A zpátky jezdily prázdný. Tak s takovejma jsme jeli vždycky od města k městu. (…) Ta města byla vybombardována, tudíž i ta nádraží a koleje. Takže vlaky pendlovaly vždycky jenom mezi městy. Přes město jsme museli pěšky, což bylo pěkně drastický, vidět ta rozbitá města… a tak jsme se dostali až do Drážďan. Byť Drážďany byly vybombardovaný, tak nádraží fungovalo, a z Drážďan jsme jeli už normálně rychlíkem do Prahy.“

Do Prahy Rudolf Holý dorazil právě v den vypuknutí Pražského povstání. Bydlel v té době s manželkou v Náprstkově ulici, a tak revoluci strávil v ulicích Starého Města. Vzpomíná také na cesty za rodiči do Dejvic, které v těchto dnech podnikl.

„Asi třikrát jsem navštívil rodiče v Dejvicích, což dneska považuju za hroznou blbost, protože jsem šel samozřejmě Myší dírou u Hradu a pěšky celou dobu, protože nic nejezdilo. Všude byli samí odstřelovači, kteří se trefovali, do čeho mohli. Šel jsem blízko dejvického nádraží směrem k sovětskému vyslanectví – tam v těch zahradách byli zakopaní Němci s kulomety, protože tam měli všechno obsazený. Takže tamtudy jsem se musel protáhnout, aby mě nikdo neviděl, abych se dostal k rodičům. (…) Viděl jsem třeba tažení na rozhlas, ale nebyl jsem tam. Protože na Starém Městě bylo dostatek jiné činnosti. Třeba se ozývalo, že tam je odstřelovač, tak se prohledávaly půdy a podobně.“

Než Lenina, to raději bez titulu

Po nástupu komunismu Rudolfa Holého zastrašovali a nutili ke spolupráci s režimem, a tak se rozhodl církev opustit. Najít jiné zaměstnání ale nebylo snadné. Přihlásil se tedy do Uhelných dolů Zdeňka Nejedlého u Kladna na práci odbíhače. Znamenalo to však dojíždění a často i zmeškání návratu do Prahy, když vedení dolu prodloužilo směnu z důvodu nesplnění plánu. To nebyly příliš vhodné podmínky pro rodinný život. Hledal proto dál:

„Kdykoliv jsem zaměstnání našel, přišla špatná reference od vnitra. A tak nakonec, když hrozil nástup na ‚stavbu inteligence‘ – stavbu mostu přes Vltavu – podařilo se mi získat zaměstnání v malé továrně ve Vysočanech.“

Nastoupil tam jako pomocný dělník. Tak jako již mnohokrát předtím i později v jeho životě, pomohla Rudolfu Holému šťastná náhoda. Když fabrice pomohl opravit zkaženou inventuru předávané výroby, vedení splnilo jeho přání, přeložilo ho do oddělení operativního plánování a povolilo mu studium na ČVUT.

Školu dálkově vystudoval a psal články, kterých si všimli ve strojírenském výzkumném ústavu TOVUS. Z fabriky si jej vyžádali. Tím nastala pro Rudolfa nová etapa odborné, stálé a snad i klidnější práce v ústavu, ve kterém od roku 1961 zůstal až do důchodu:

„Nemožnost prokázat svoje schopnosti obhájením vědecké práce – z politických důvodů – mne nikdy nebolela, protože by to bylo nutně spojeno se znaky tehdejšího režimu – pochlebováním vládnoucí straně a neúčelnými citacemi marxismu-leninismu. Bez titulu CSc. jsem nesměl přednášet na vysokých školách, ale pražská ČVUT a plzeňská technika mne přesto zvaly a výjimku připouštěly.“

Po změně režimu si Rudolf Holý založil vlastní společnost pro poradenství v oblasti řízení podniků a vyzkoušel si podnikání. Nikoli neúspěšně a s povděkem tuto příležitost využil, získal i zahraniční akreditaci, nicméně přece jen doba jej zastihla už ve věku zaslouženého odpočinku.

Jachta – návrat na řeku a moře

V době, kdy pracoval v ústavu, začal se více věnovat svým sportovním zájmům a vrátil se na řeku. Nejprve na kánoi, ale brzy se zakoukal do plachet. V roce 1967 se Rudolf Holý stal členem Českého Yacht Klubu pod Vyšehradem, majitelem olympijské joly a začal se postupně učit plachtění. Účastnil se klubových závodů a později jako pomocník lodního konstruktéra stavěl klubové lodě. Postavil si také svou vlastní námořní loď a dal ji jméno Diana. V klubu byl mnohaletým předsedou a do svého odchodu i kronikářem. Sedával v kanceláři zakladatele Yacht klubu jim obdivovaného Josefa Rösslera-Ořovského.

Rudolf Holý se svou plachetnicí a vnukem. Foto: Se souhlasem Petra Zemánka

Klubovým životem naplňoval pouto k technické práci, volnému pohybu i po cestách do zahraničí, navíc v prostředí v mnohém blízkém skautským hodnotám, na kterých vyrostl. K vodě, ať už slané, či sladké, se váže mnoho jeho zážitků a historek, ve kterých se pochopitelně odráží i politická situace a tehdejší možnosti.

Jeden takový zážitek přišel nedlouho poté, co Rudolf Holý do klubu vstoupil. V roce 1968 byl se svým synem na klubové výpravě v Berlíně, v loděnici Fraternitas:

„A zrovna došlo k přepadení Československa sovětskou armádou. Načež tam nastoupili tři kádrováci ze tří berlínských podniků – já vím, že jeden byl z nějakého stavebního podniku, ty další nevím. Prohlásili, že jsme tam internovaní a že máme počkat na další rozkazy. Domů že se vrátit nesmíme. Ti místní Němci, tzn. členové klubu Fraternitas, se o nás fantasticky starali. (…) Vím, že jsem chtěl získat nějaké informace nebo prosadit na našem velvyslanectví v Berlíně náš okamžitý návrat, tam jsem se ale vůbec nedostal. Protože vyslanectví, ač výsostné území, bylo obsazeno německou policií, mělo vytlučená okna, zřejmě někoho prohodili oknem nebo co. Prostě zabrali vyslanectví a nikoho tam nepustili. Celý týden jsme tam setrvali.“

„.Pak jsme se vrátili domů, a sice tak, že nám přistavili autobus, naložili nás, spočítali, odvezli asi kilometr, možná dva před naše hranice. Tam nás z autobusu vysadili, autobus odjel a nechali nás tam stát. Pěšky jsme došli na hranice, kde už nás čekali naši pohraničníci. Němečtí tam vůbec nebyli, ty jsem neviděl. Ti naši měli všichni červenobílé stužky, stejně dané, jako to měli legionáři. Vítali nás a dali nám všechny informace, k dispozici telefon atd., cokoli, abychom se mohli spojit s rodinou.“

22 tisíc námořních mil

První námořní zkušeností Rudolfa Holého byl pobyt na školní plachetnici v Polsku v roce 1972. Byla to zkušenost nejen s plavbou, ale i s prací na lodi, kterou obsluhovala dvaadvacetičlenná posádka rozdělená do čtyř hlídek, a také zkušenost s hierarchií na palubě, kdy se kapitán s posádkou stýkal pouze prostřednictvím důstojníků hlídek. Při zastávce ve švédském přístavu směla prý na pevninu vystoupit pouze polská část posádky, Češi neměli víza: „I sem zasáhlo bdělé oko českých úřadů, které se obávaly nákazy českých občanů kapitalismem.“

Rudolf Holý na moři. Foto: Se souhlasem Petra Zemánka

Následující plavby na moři podnikl na lodích svých klubových kamarádů. Nebylo vždy jednoduché vycestovat, problém bylo třeba i jen získat námořní mapy nebo předpověď počasí. Dnes už si podobné obtíže nedovedeme představit a dostupnost takových informací je pro nás samozřejmostí.

„Mapy, zejména námořní mapy, u nás v republice byly nedostupný. A zahraniční, jako třeba anglický – jakpak se dostat do Anglie a přivézt mapy? Takže někdo něco sem tam sehnal nějakým podloudným způsobem. Většinu map jsme sehnali z Bulharska. A i tam ti, co nám je opatřovali, trnuli, kdy se to na ně prozradí, protože taková mapa byla vlastně totéž jako vojenský tajemství.“

Velkou námořní událostí byla pro pamětníka již zmiňovaná dálková plavba dvanácti českých lodí od delty Dunaje v Rumunsku do Istanbulu, kterou pro Svaz jachtingu organizoval a na níž si také své přízvisko „Admirál“ vysloužil. Následovaly další plavby. Na různých mořích, na vypůjčených lodích či na lodích přátel, ale také na své vlastní, vlastníma rukama postavené Dianě naplul Rudolf Holý více než dvaadvacet tisíc námořních mil.

Množství vlajek zdobících pamětníkovu klubovou mansardu ukazuje rozmanitou řádku zemí, které po moři navštívil. Při jedné plavbě pátral úspěšně v Bretani po plavbách českého malíře Jaroslava Čermáka, který pašoval na své jachtě zboží do Británie. Jaroslava Čermáka měl rád, a dokonce jednou sehnal černohorský ženský kroj, oblékl do něj svou manželku Libuši a nechal ji vyfotit podle Čermákova obrazu „Černohorka“. Velkou radostí pro něj byly i plavby, které podnikl se svým synem a vnukem. Sedm třígeneračních plaveb. Na tu čtyřgenerační již nedošlo. Rudolf Jan Holý skonal 6. října 2019 v Domově Sue Ryder v Michli.


Autor Petr Zemánek je kastelánem hradů Točník a Žebrák a učitelem na pražském Gymnáziu Jana Keplera. Text vychází z osobních setkání autora s Rudolfem Holým a z jeho vzpomínek na nahrávkách pořízených studenty a projektem Paměť národa.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno