KOMENTÁŘ. Jsou slova liberální, liberalismus a to, co se za nimi skrývá, dobře, nebo špatně? Znamená liberální svobodomyslný, přející svobodu sobě i jiným, nebo je to progresivista, něco jako levičák, který je přesvědčen, že jen on zná pravdu a chce ji vnutit všem? Nebo je to naopak individualista, sobec? Potíže nejsou s liberalismem, ale se zmateným používáním slov.

Začněme posvátným heslářem francouzské revoluce: ideálem liberála je svobodný, autonomní jednotlivec, v politické realitě svobodný občan (volnost). Jestli je úplně rovný mezi rovnými (rovnost) a jestli se cítí být bratrem všech bratrů (bratrství), to už není jeho starost.

Liberálové soudí, že jde především o to, aby, obrazně řečeno, spíš než lidé „vládla“ pravidla. Aby série procedur umožnila žít vedle sebe v míru nejroztodivnějším lidem, kteří si každý myslí a chtějí něco jiného. Aby menšiny byly chráněny před vždy hrozící tyranií většiny.

Liberál si váží institucí, nejsou-li chápány jako „úřad“, jak to vidí většinový občan, ale jako strážci osvědčených pravidel.

Pravidla jsou to, co vždycky klade nějaké meze, zápovědi, zákazy. Nejstručněji řečeno: liberál se stará o prostředky, nikoli o cíle.

Stav světa bez zákonů

Zmatení nastává proto, že odedávna existuje dvojí, vlastně trojí liberalismus a že zdaleka ne ve všem jsou si podobné. Slovo svoboda se tak ocitá v nejrůznějších souvislostech.

Je liberalismus politický a liberalismus ekonomický. A existuje také libertariánství. V prvním smyslu bychom měli být všichni liberálové, pokud uznáváme demokratické volby, právní stát (dělbu a vzájemnou kontrolu tří mocí ve státě). To vše v mezích ústavy a ústavnosti.

Ústavnost je něco jiného než ústava. Do liter nelze vždy všechno napsat, a je nutno spoléhat na implicitní shodu: ústavnost jsou u nás „podstatné náležitosti demokratického právního státu, u kterých je změna nepřípustná“.

Usilování o takovou rovnost dokáže společnost rozhlodat na rozkmitané atomy, což by vedlo k naprostému chaosu, k anomii, stavu, kdy se žije „bez zákonů“, kdy se neví, co vlastně platí, a co ne.

Mimochodem Britové moudře ústavu vůbec nesepsali, protože usoudili, že sázka na tichou dohodu o tom, jaká pravidla pro vládnutí platí, je méně riskantní, než ta pravidla sepsat a pak se přít o význam jednoho každého slova v textu psané ústavy.

A dodnes jim to vychází: vlády se střídají v rozumně dlouhých intervalech; vidíme dnes v přímém přenosu, že vláda stačí předat vítězné opozici žezlo vládnutí během několika dnů. A to i se všemi ceremoniemi a obřadnostmi, které mají Britové ve zvyku a zřejmě je i potřebují, aby se jimi závaznost nepsaných pravidel symbolicky stvrdila.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

V liberalismu jde spíše než o nějaké konkrétní směrnice o tom, co dělat, spíše o to, jak to dělat, jak to prosazovat. A hlavně, jak to nedělat.

To by podle mého mělo být vytknuto před závorku jakékoli politické orientace: politickými liberály můžeme pak být v tomto smyslu jako konzervativci, socialisté, zelení, ba i feministky, jako lidé levice i jako lidé pravice (ovšem nikoli té extrémní). I proto dává smysl zdánlivě protikladné spojení liberální konzervativec či liberální sociální demokrat.

Nejsou to tedy političtí liberálové, kdo prosazuje absolutní rovnost pro úplně všechny, i pro další a další, menší a menší vynalézané menšiny. To je naopak doména těch, jimž se dnes říká progresivisté. Přičemž se má za to, že to je nový druh levičáků. Usilování o takovou rovnost dokáže společnost rozhlodat na rozkmitané atomy, což by vedlo k naprostému chaosu, k anomii, stavu, kdy se žije „bez zákonů“, kdy se neví, co vlastně platí, a co ne.

Zoufalá sháňka po originalitě

Pokud jde ale o liberalismus ekonomický, tam už jde o něco jiného. Ekonomičtí liberálové plédují pro absolutní nedotknutelnost soukromého vlastnictví, co nejvolnější, nejsvobodnější trh, co nejmenší stát, tedy co nejméně regulací, dotací.

Nejlepší lék na všechno je pro ně privatizace, neboť stát podniká vždycky hůř než soukromý vlastník. A nízké daně pro nejbohatší. To jsou dogmata ekonomických liberálů. Jistě, mají svůj kus pravdy; jde však o míru.

Dává smysl, že ekonomický liberalismus se zrodil ve Skotsku poloviny 18. století, v první „manufaktuře Evropy“.

Jeho průkopníkem byl Adam Smith s jeho neviditelnou rukou trhu. Tato ruka mohla tehdy pracovat efektivně a do jisté míry i spravedlivě proto, že jí vládli lidé hluboce věřící, pro které Desatero bylo závazným vodítkem v životě i v podnikání.

A také proto, že podniky tehdy řídili jejich vlastníci, nikoli akcionáři. Stát mohl tehdy být jen „nočním hlídačem“. To, podle mého, dnes už nemůže platit.

A také nejsme všichni ekonomičtí neoliberálové, kteří u nás prosadili kupónovou privatizaci s kontrabandem řady zlodějských privatizačních fondů. Tvrdili, že trh si svá pravidla nejlépe určí sám, jaksi dodatečně. A ať jich je co nejméně.

Tím se otevřel prostor pro korupci, klientelismus, vládu oligarchů. Pro plutokracii, vládu bohatých. Tento druh liberalismu se může tedy zvrhnout až v sociální darwinismus.

Přece jen má liberalismus alespoň jednu a hned zásadní ideu: aby politika, se všemi krizemi a nedokonalostmi, mohla pokračovat právě jako politika.

A už vůbec nejsme všichni liberálové jako libertariáni: těm je svatá svoboda jako programová osobní nevázanost k čemukoli, na čemkoli, imperativ vyvázat se ze všech myslitelných závazků, uspokojit neuspokojitelné, totiž dosáhnout úplné svobody, což by bylo lze jen mimo společnost. Svoboda libertariánů hraničí se zvůlí.

Náš liberalismus však nemá substanci. Stěží jí může být dosti neurčitá idea omezené vlády čili ochrany menšin před vládou většiny. To je ideál sice srozumitelný, ale ve společenské praxi pro většinu lidí – voličů příliš abstraktní. Zejména když menšin poslední dobou, v čase identitární paniky (míním tím zoufalou sháňku po nějaké originální identitě, která by zakládala právo na ochranu jako menšiny), jak už řečeno, přibývá.

Bránit lid proti lidu

Politické strany liberálů, těch čistě politických liberálů, nikde nikdy nevyhrály volby. Nejspíše o tom ani nesní. Německá úctyhodná středopravicová FDP (Svobodní demokraté) budiž příkladem: dotáhli to jednou na čtrnáct procent, ale většinou zůstávají pod desíti. Volí je obvykle tradičně střední vrstva, intelektuálové. Občas se dostanou do vlád a někdy se jim podaří vládní většinu vůbec umožnit.

Voliče nikdo nikdy masově nestrhne na ideál dodržování pravidel, vlády práva. Za takové přísliby si dezorientovaný většinový volič nic nekoupí.

Přesto je existence takových stran a straniček zkušebním kamenem demokracie už pouhým faktem, že existují. U nás ovšem čistě liberální strana nikdy neexistovala, byli alespoň mnozí liberálové uvnitř i vně polických stran.

Přece jen má liberalismus alespoň jednu a hned zásadní ideu: aby politika, se všemi krizemi a nedokonalostmi, mohla pokračovat právě jako politika. A to rozhodně není málo: aby země neupadala do anomie a chaosu. Aby ji nevystřídaly všeliké způsoby ovládání lidí založené na magnetismu vůdců, na síle emocí, a nikoli na dohadování se podle sdílených pravidel.

Liberalismus tak vlastně brání lidi proti lidu. Lidem se mává jako s tím největším praporem, nemá však smysl pro práva menšin a chová se někdy jako dav. Mnozí lidé se do davu nevejdou a potřebují ochranu. Tu jim poskytují liberálové – když jsou ve společnosti slyšet.

Autor je spolupracovník HlídacíPes.org, právník a bývalý politik. V letech 1990 až 1992 byl předsedou české vlády v rámci federace, poté dvojnásobným předsedou a dlouholetým místopředsedou Senátu Parlamentu České republiky.