Petr Pithart: Zmatení pojmů. Kdo je progresivista a k čemu je dobrý liberál
KOMENTÁŘ. Jsou slova liberální, liberalismus a to, co se za nimi skrývá, dobře, nebo špatně? Znamená liberální svobodomyslný, přející svobodu sobě i jiným, nebo je to progresivista, něco jako levičák, který je přesvědčen, že jen on zná pravdu a chce ji vnutit všem? Nebo je to naopak individualista, sobec? Potíže nejsou s liberalismem, ale se zmateným používáním slov.
Začněme posvátným heslářem francouzské revoluce: ideálem liberála je svobodný, autonomní jednotlivec, v politické realitě svobodný občan (volnost). Jestli je úplně rovný mezi rovnými (rovnost) a jestli se cítí být bratrem všech bratrů (bratrství), to už není jeho starost.
Liberálové soudí, že jde především o to, aby, obrazně řečeno, spíš než lidé „vládla“ pravidla. Aby série procedur umožnila žít vedle sebe v míru nejroztodivnějším lidem, kteří si každý myslí a chtějí něco jiného. Aby menšiny byly chráněny před vždy hrozící tyranií většiny.
Liberál si váží institucí, nejsou-li chápány jako „úřad“, jak to vidí většinový občan, ale jako strážci osvědčených pravidel.
Pravidla jsou to, co vždycky klade nějaké meze, zápovědi, zákazy. Nejstručněji řečeno: liberál se stará o prostředky, nikoli o cíle.
Stav světa bez zákonů
Zmatení nastává proto, že odedávna existuje dvojí, vlastně trojí liberalismus a že zdaleka ne ve všem jsou si podobné. Slovo svoboda se tak ocitá v nejrůznějších souvislostech.
Je liberalismus politický a liberalismus ekonomický. A existuje také libertariánství. V prvním smyslu bychom měli být všichni liberálové, pokud uznáváme demokratické volby, právní stát (dělbu a vzájemnou kontrolu tří mocí ve státě). To vše v mezích ústavy a ústavnosti.
Ústavnost je něco jiného než ústava. Do liter nelze vždy všechno napsat, a je nutno spoléhat na implicitní shodu: ústavnost jsou u nás „podstatné náležitosti demokratického právního státu, u kterých je změna nepřípustná“.
Usilování o takovou rovnost dokáže společnost rozhlodat na rozkmitané atomy, což by vedlo k naprostému chaosu, k anomii, stavu, kdy se žije „bez zákonů“, kdy se neví, co vlastně platí, a co ne.
Mimochodem Britové moudře ústavu vůbec nesepsali, protože usoudili, že sázka na tichou dohodu o tom, jaká pravidla pro vládnutí platí, je méně riskantní, než ta pravidla sepsat a pak se přít o význam jednoho každého slova v textu psané ústavy.
A dodnes jim to vychází: vlády se střídají v rozumně dlouhých intervalech; vidíme dnes v přímém přenosu, že vláda stačí předat vítězné opozici žezlo vládnutí během několika dnů. A to i se všemi ceremoniemi a obřadnostmi, které mají Britové ve zvyku a zřejmě je i potřebují, aby se jimi závaznost nepsaných pravidel symbolicky stvrdila.
KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG
V liberalismu jde spíše než o nějaké konkrétní směrnice o tom, co dělat, spíše o to, jak to dělat, jak to prosazovat. A hlavně, jak to nedělat.
To by podle mého mělo být vytknuto před závorku jakékoli politické orientace: politickými liberály můžeme pak být v tomto smyslu jako konzervativci, socialisté, zelení, ba i feministky, jako lidé levice i jako lidé pravice (ovšem nikoli té extrémní). I proto dává smysl zdánlivě protikladné spojení liberální konzervativec či liberální sociální demokrat.
Nejsou to tedy političtí liberálové, kdo prosazuje absolutní rovnost pro úplně všechny, i pro další a další, menší a menší vynalézané menšiny. To je naopak doména těch, jimž se dnes říká progresivisté. Přičemž se má za to, že to je nový druh levičáků. Usilování o takovou rovnost dokáže společnost rozhlodat na rozkmitané atomy, což by vedlo k naprostému chaosu, k anomii, stavu, kdy se žije „bez zákonů“, kdy se neví, co vlastně platí, a co ne.
Zoufalá sháňka po originalitě
Pokud jde ale o liberalismus ekonomický, tam už jde o něco jiného. Ekonomičtí liberálové plédují pro absolutní nedotknutelnost soukromého vlastnictví, co nejvolnější, nejsvobodnější trh, co nejmenší stát, tedy co nejméně regulací, dotací.
Nejlepší lék na všechno je pro ně privatizace, neboť stát podniká vždycky hůř než soukromý vlastník. A nízké daně pro nejbohatší. To jsou dogmata ekonomických liberálů. Jistě, mají svůj kus pravdy; jde však o míru.
Dává smysl, že ekonomický liberalismus se zrodil ve Skotsku poloviny 18. století, v první „manufaktuře Evropy“.
Jeho průkopníkem byl Adam Smith s jeho neviditelnou rukou trhu. Tato ruka mohla tehdy pracovat efektivně a do jisté míry i spravedlivě proto, že jí vládli lidé hluboce věřící, pro které Desatero bylo závazným vodítkem v životě i v podnikání.
A také proto, že podniky tehdy řídili jejich vlastníci, nikoli akcionáři. Stát mohl tehdy být jen „nočním hlídačem“. To, podle mého, dnes už nemůže platit.
A také nejsme všichni ekonomičtí neoliberálové, kteří u nás prosadili kupónovou privatizaci s kontrabandem řady zlodějských privatizačních fondů. Tvrdili, že trh si svá pravidla nejlépe určí sám, jaksi dodatečně. A ať jich je co nejméně.
Tím se otevřel prostor pro korupci, klientelismus, vládu oligarchů. Pro plutokracii, vládu bohatých. Tento druh liberalismu se může tedy zvrhnout až v sociální darwinismus.
Přece jen má liberalismus alespoň jednu a hned zásadní ideu: aby politika, se všemi krizemi a nedokonalostmi, mohla pokračovat právě jako politika.
A už vůbec nejsme všichni liberálové jako libertariáni: těm je svatá svoboda jako programová osobní nevázanost k čemukoli, na čemkoli, imperativ vyvázat se ze všech myslitelných závazků, uspokojit neuspokojitelné, totiž dosáhnout úplné svobody, což by bylo lze jen mimo společnost. Svoboda libertariánů hraničí se zvůlí.
Náš liberalismus však nemá substanci. Stěží jí může být dosti neurčitá idea omezené vlády čili ochrany menšin před vládou většiny. To je ideál sice srozumitelný, ale ve společenské praxi pro většinu lidí – voličů příliš abstraktní. Zejména když menšin poslední dobou, v čase identitární paniky (míním tím zoufalou sháňku po nějaké originální identitě, která by zakládala právo na ochranu jako menšiny), jak už řečeno, přibývá.
Bránit lid proti lidu
Politické strany liberálů, těch čistě politických liberálů, nikde nikdy nevyhrály volby. Nejspíše o tom ani nesní. Německá úctyhodná středopravicová FDP (Svobodní demokraté) budiž příkladem: dotáhli to jednou na čtrnáct procent, ale většinou zůstávají pod desíti. Volí je obvykle tradičně střední vrstva, intelektuálové. Občas se dostanou do vlád a někdy se jim podaří vládní většinu vůbec umožnit.
Voliče nikdo nikdy masově nestrhne na ideál dodržování pravidel, vlády práva. Za takové přísliby si dezorientovaný většinový volič nic nekoupí.
Přesto je existence takových stran a straniček zkušebním kamenem demokracie už pouhým faktem, že existují. U nás ovšem čistě liberální strana nikdy neexistovala, byli alespoň mnozí liberálové uvnitř i vně polických stran.
Přece jen má liberalismus alespoň jednu a hned zásadní ideu: aby politika, se všemi krizemi a nedokonalostmi, mohla pokračovat právě jako politika. A to rozhodně není málo: aby země neupadala do anomie a chaosu. Aby ji nevystřídaly všeliké způsoby ovládání lidí založené na magnetismu vůdců, na síle emocí, a nikoli na dohadování se podle sdílených pravidel.
Liberalismus tak vlastně brání lidi proti lidu. Lidem se mává jako s tím největším praporem, nemá však smysl pro práva menšin a chová se někdy jako dav. Mnozí lidé se do davu nevejdou a potřebují ochranu. Tu jim poskytují liberálové – když jsou ve společnosti slyšet.
Autor je spolupracovník HlídacíPes.org, právník a bývalý politik. V letech 1990 až 1992 byl předsedou české vlády v rámci federace, poté dvojnásobným předsedou a dlouholetým místopředsedou Senátu Parlamentu České republiky.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
SPD a kontakty s extremisty z AfD: Strana mlčí, vlivný člen hrozí „zúčtováním“
Hustý jogurt, sekaná s masem a čisté svědomí vězně jáchymovského pekla
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
26 komentářů
Petr Pithart je především bývalý člen KSČ. Etalon morálky nikoliv.
Otázkou zůstává, kdy byl někdo v Československu, nebo ČR etalonem morálky. Hádám, Alois Rašín, Jan Patočka, Václav Havel a pár neznámých, bezejmenných.
I každý, kdo šel do roku 1989 hodit volební lístek komunistům, „aby měl klid“, byl bez morálky a nemá dnes právo někoho kritizovat. Byl dobrovolným komunistickým podporovatelem.
Fungovalo to tak, že i kdyby v nějakém obvodě hodili všichni voliči znehodnocené lístky, stejně by v daném obvodě volilo 99,5 procent občanů „mír a socialismus“. Takže hloupé řeči o morálce a podpoře komunistů si laskavě nechte pro sebe.
Takto se prostě reálně a s nějakými výsledky proti režimu pracovat nedalo. Byla to také mravenčí a trpělivá práce mnoha a mnoha lidí (vč. komunistů), která nakonec vyústila do toho listopadu 1989.
Absence konkrétní kritiky znamená, že to autor napsal dost dobře. Článek je teda spot on, díky za potvrzení !
A co jste vy, že si dovolujete být takto nevychovaný a drzý?
Naprostý souhlas a děkuji.Sama bych to neuměla takto napsat,ráda jsem si to přečetla.
no dobře,tak liberál je to a libertarián zase ono.Jenže ten hlavní problém se jmenuje
„liberální demokracie“.Pod touto nálepkou se nám vnucuje cosi co anihiluje všechno to,zač jsme demokracii měli a převrací ji ve svůj protiklad.Děje se tak potměšile,zrádně a na náš úkor.Je to cizí a nepřátelské .O tom ať Pithart mluví ! O tom ať vypovídá,protože on tam byl,když se to proti nám chystalo !
ovšem nikoliv diktát menšin a absurdní přizpůsobování menšinám ve všem, které z tohoto institucionalizovaného liberálního hnutí dělá karikaturu společnosti… :))
Dobře napsáno. 👍
Srozumitelné čtení, které dává člověku čas na srovnání myšlenek.
a)
„Nejsou to tedy političtí liberálové, kdo prosazuje absolutní rovnost pro úplně všechny, i pro další a další, menší a menší vynalézané menšiny. To je naopak doména těch, jimž se dnes říká progresivisté.“
.. takže „rovnost“ jen pro někoho? Ale Francouzská revoluce říkala nejen Liberté, ale i Egalité
b)
“ U nás ovšem čistě liberální strana nikdy neexistovala,“
.. ale existovala .. Mandlerova ČSDI, později Liberálně demokratická strana
Osobně vidím rozdíl v politickém liberalismu a konzervatismu v přístupu ke svobodě své vlastní i těch druhých. Příklad uvedu na tématu zákazu potratů, který před pár dny polští konzervativci opět odmítli zrušit či zmírnit. Asi se shodneme, že potraty nejsou nic dobrého, ale zatímco liberál ponechává člověku, ženě svobodnou volbu, konzervativec se mu snaží nadiktovat svůj vlastní nezřídka náboženský přístup, který touží povýšit na absolutní pravdu. Jinak řečeno, liberalismus tradiční, náboženskou, konzervativní volbu, založenou na víře konzervativcům umožňuje (pro potrat se rozhodnout mohou, ale nemusí), oproti tomu však konzervatismus tomu druhému v té světské, založené na vědeckém, lékařském přístupu brání (potrat neumožňuje). Paradox je pak ten, že tuto touhu po kontrole druhých sami konzervativci promítaj do jakýchsi pomýlených paranoidních obrazů diktatury menšin apod. Viz Piťhovo pomatené kázání na téma diktatury homosexualismu apod. Téma potratů je pak jen jedno z mnoha, kdy konzervativci touží druhému sebrat svobodnou volbu a nadiktovat mu tu vlastní. Není za tím nic jiného, než jen touha po absolutní moci. Tuhle prostě liberál ze své podstaty nemá (neuznává), rozhodovat za druhé není jeho parketa. Z toho hlediska se musím smát, protože při „setkání“ s konzervativci si člověk musí svou vlastní svobodu chránit a na druhou stranu zase při setkání s těmi, kteří po vedení touží (ovečkami), jim jejich svobodu vracet a odmítat v duchu: „nebudu vám říkat, co máte dělat a nedělat a jak se rozhodovat“, tzn. odmítat jim dělat „vedoucího“. Liberál stojí pomyslně někde uprostřed. Nechce si nechat diktovat, ale ani ovládat druhé. Ostatně, to je dle mého opravdová svoboda. Konzervatismus má oproti tomu své pány i poslušné ovce.
svoboda je způsob života členů vítězné strany a poražení musí být jimi potláčeni aby se nepokusili vítěznou stranu v dalších volbách svrhnout.Pokud se jim to však podaří,pak si zase oni přivlastní svobodu a vyvodí důsledky. Postupně tak narůstá provinění i mstivost na obou stranách ,programy a ideály mizí a politická scéna postupně hrubne.
Jak se co jmenuje je dáno tím,jak dobře umí politik svou špatnost slovy skrývat.
Skvěle shrnuto👍👍
Ještě menší doplnění: Další krásný příklad projekce touhy po absolutní moci ze strany konzervativců je, když mnozí z nich hystericky křičí, jak jim jakési progresivní menšiny brání v tradiční rodině, ačkoliv je to pro každého, kdo má IQ nad 80, očividná pitomost. Na druhou stranu jsou to ale naopak sami konzervativci, kteří skutečně touží po moci nad druhými a upíraj různým menšinám právo na plnohodnotnou emancipovanou existenci, resp. jejich práva. Ať už to byli v průběhu času např. ženy, homosexuálové apod. Liberál tohle vidění prostě neuznává, protože chápe, že emancipace jedněch, rozhodně neznamená útisk či diktaturu pro druhé. Hysterické nářky konzervativců tak mnohdy nejsou ničím jiným, než jen pláčem nad ztrátou tradiční výlučné pozice či dokonce nad ztrátou svévole rozhodovat o druhých.
Děkuji, panu Pihartovi za jeho teoretické vysvětlení, jenže škoda že z toho nedokázal dovodit to podstatné.
Ono je to totiž tak, že ekonomický liberalismus ( v tom pozitivním smyslu) potřebuje silný právní stát
Což věděli, i historičtí vládci, že pokud chtěli aby v jejich zemi šlapala ekonomika, rozvíjel se obchod, jezdili tam cizí kupci, museli zajistit bezpečnost, Bezpečnost na cestách, bezpečnost na trzích, museli dosadit spravedlivé soudce, kteří by řešili spory, museli mít i autoritativní a silně strážné , museli zajistit že za porušování zákonů budou úměrné tresty. K čemuž jedna věc – monarchistický systém zajistoval právě tu stabilitu práva, ty zákony se neměnily každé 4 roky jako za demokracie.
Zatímco, pokud pan Pithart popisuje ono zmíněné období u nás, je zřejmé že tato silná role výkonu práva nefungovala i když fungovat měla. Kam to dospělo, bylo zřejmě, nejen že potom silné ekonomické subjekty dokázaly okrádat, ať stát či jeho občany – ale dokonce si při řešeních sporů mezi sebou museli najmout vlastní bezpečnostní jednotky (agentury), nejen na ochranu, ale i prosazování svých zájmů.
Svatá pravda !
Pravda vychází z hlavně pušky !
Další z mnoha pokusů mnoha levicových politiků, jak obhájit manipulování pojmů, jejich totální ideologickou dekonstrukci a nahrazení původního obsahu obsahem novým, progresivně žádoucím a popírajícím obsah původní. Co na tom, že původním autorům+vlastníkům tento pojem ukradli a znehodnotili marxisti prosazující Cancel Culture, ideopolicii, všemocný neomarxistický stát?
Text nepřekvapí u autora pojmů „česko-slovenský dvojdomek“ nebo „slyším trávu růst“.
Jestli bych si dovolil, pan Pithart se navíc mýlí v tvrzení že „.. Britové moudře ústavu vůbec nesepsali, protože usoudili, že sázka na tichou dohodu o tom, jaká pravidla pro vládnutí platí,… jak dále rozvádí.
Ve skutečnosti – ale i dnešní britští ústavní znalci /ano, i ty tam mají) vysvětlují že je to proto, že mají své ústavní předpisy rozděleny do několika samostatných dokumentů –
Ovšem ten hlavní důvod je jiný. Totiž, že základ toho co dnes považujeme za ústavní zákon (vymezující ustavni práva) byl sepsán v Anglii už před tisíci lety, totiž historicky známá Magna Carta. Je to náhoda, že právě nyní byl zveřejněn i s vysvětlivkami jejich překlad do češtiny zde https://www.osel.cz/13563-magna-carta.html.
Na tom doku mentu je naopak pozoruhodné, kolik se do něj vešlo právních podrobností, které jsou dnes řešeny tisíci jiných dalších, nestále měněných zákonů.
Jenomže – ono je v té historické stabilitě něco,co uż ani evropské národy (natož Češi) pochopit nemohou. Takže si to prosím připomeňme.
V 17.století, na základě rozporů mezi králem (držitelem výkonné moci) a parlamentem (moci zákonodárné), vyvolává Oliver Cromwell, zástupce parlamentu občanskou válku proti králi Karlu I. Během ní se mu podaří i krále vojensky porazit, dát ho popravit, vyhlásit republiku a sebe nechat parlamentem prohlásit za Lorda protektora. (až sem nic pozoruhodného, i to se v historii stávalo).
Ale to „pozoruhodné se stalo až po jeho smrti, v poměrně krátké době byla obnovena opět monarchie – a na trůn krále se vrací syn popraveného krále, Karel II, a i ty ústavní zákony se vrátily k předešlému stavu.
Což je tedy a připomeňme, pro historicky zcela nestabilní Evropu něco naprosto nepochopitelného. Tam prakticky co (vyhraná) občanská válka , to nový režim, nová ústava, a i když byl později třeba poražen, zpátky ž se nikdo nevracel, jednodušší bylo když si noví vítězové zase sepsali všechno, včetně ústavních zákonů fungl nové a jak se jim hodilo.
Nakonec, pro připomínku ani naši politici po sametu 1989 neobnovili ústavu z doby Masaryka a první republiky, ale dali si sepsat úplně novou..
1
Jenže Karel II už nemohl vládnout tak, jako jeho otec, protože mj. za Cromwella došlo k nárůstu vzdělanosti a hospodářskému vzestupu tříd, které za Karla I byly záměrně drženy při zemi. A celé to nakonec vedlo k monarchii, v níž král kraluje, ale nevládne. Což je i současný stav GB.
Tak nevím, jakým termínem označit ty, kteří zvýhodňují nějaké menšiny (migranti, homosexuálové, muslimové, Romové .. ), liberálové, progresivisté?
Tito liberálové pak neví, co říct, pokud příslušník této menšiny spáchá nějaký zločin. V jejich pojetí nelze říct, že migranti mají vyšší zločinnost nebo že existuje rasismus černých vůči bílým. Menšina nedělá nikdy špatného a pokud už to nelze popřít, tak se jejich jednání omlouvá tím, že třeba šlo o islamistu, ne o muslima. Přitom je jasné, že jde o stejné hnutí potlačující lidská práva jako komunismus nebo německý nacismus. Podle islámu se Bůh vyvolil muže nad ženami a rovnoprávnost mužů a žen tak není možná.
K progresivistům/liberálům/levičákům mám nedůvěru, o svobodu jim nejde.
Liberalismus je v současné době totalitní ideologie, srovnatelná s fašismem a bolševismem (jejichž některé prvky přebírá a prakticky jen z nich se skládá). Dovoluji si upozornit, že v historickém centru Brna leží náměstí Svobody, které svůj název prakticky neměnilo, zatímco ulice k němu od vlakového nádraží se nejdříve jmenovala po Františku Josefovi I, potom po Masarykovi, potom po Hitlerovi, potom po Masarykovi, pak to byla „Třída vítězství“ a teď je zase pojmenovaná po Masarykovi. Protože jak nacisté tak i bolševici byli vlastně liberálové a svobodu (per hubam) ctili a podporovali.
jo, s tim zajištěním bezpečnosti se to liberálům s těmi muslimy na západě Evropy a ve Švédsku fakt povedlo, – koukejte, netleskám !
Naprosto správně. Jsem rád, že autor článku (aniž si to zřejmě sám uvědomil) sám nepřímo potvrdil, že pojem „politický liberalismus“ je již v dnešní době obsahově zcela vyprázdněn (všichni jsme liberálové, jsme-li demokraty a příznivci právního státu, resp. nejsme-li extrémisty toužícími zavést diktaturu), z čeho lze logicky dovodit, že jeho zastánci jsou rovněž obsahově (myšlenkově) zcela vyprázdněni a tedy i neschopni řešit jakékoliv společenské problémy dneška.
Pan dvojdomek se míjí s realitou, jako se s ní ostatně míjel vždy, a i proto byl odejit z politiky.