Ukrajinští uprchlíci v roce 2022 za hranicemi ve východním Polsku. Foto: Profimedia

Petr Pithart: Xenofobie zarostlá v duši českého národa a čím si Západ kope hrob

Napsal/a Petr Pithart 21. května 2024
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. V politice jde vlastně pořád o totéž: zodpovědní politici přesvědčují voliče, aby mysleli i na pozítřek, nejen na zítřek. Ti nezodpovědní, říkejme jim, dejme tomu, populisté, voličům sugerují, že žádný popozítřek neexistuje, že je jen zítřek. A teď už jde jen o to hlavní: jestli jsou voliči soudní, nebo nejsou.

Jde o to, na koho lid více dá. Přiznejme si, že že v posledních letech je to čím dál tím větší nervák: 51 % nebo 49 %? Či 49 % a 51 %? Vyhrává i prohrává se často o pár desítek tisíc hlasů.

Vysvětlit to lze jakousi zbytkovou moudrostí nemalé části voličů. Právě že jen zbytkovou. Velká část voličstva rozdílům mezi programy stran nerozumí, protože se o politiku nezajímá. Nebo politikům, všem, a priori nevěří.

Snědý mladý muž

Úvahy mnohdy vypadají asi takto: Ty volby jsou už zejtra, prý jsou důležitý, tak bysme tam měli jít. Tak já nevim: kdo že to v průzkumech vyhrává? Hodíme to teda těm druhejm, ať ti, co vyhrajou, nevyhrajou moc…

Moudrá úvaha to věru není. Důsledkem je, že je často jen náhoda, kam se hlasy těch nezajímajících se překulí…

Obávám se, že všechny volby, co jsou na dohled, budou „vo strachu“, řečeno nepěkným anglicismem. O zítřejším strachu, o strachu, co bude zítra.

Troufám si tvrdit, že všechny příští volby budou o imigraci. O tom, jak to udělat, abychom „jich“ k nám mohli pustit co nejméně? A o tom, kdo to prosadí a zajistí?

Hlásí se hlavně ti, kdo vsázejí na to, čeho se většinoví voliči nejvíce bojí: na pověstného snědého mladého muže, který se na kraji našeho sídliště pokouší znásilnit mladou ženu. A bojí se ho samozřejmě víc než party mladých ožralých našinců, kteří se na kraji našeho sídliště pokoušejí znásilnit mladou ženu.

Obávám se tedy, že všechny volby, co jsou na dohled, budou „vo strachu“, řečeno nepěkným anglicismem. O zítřejším strachu, o strachu, co bude zítra. On se koneckonců nějaký ten snědý mladý muž skutečně někde najde. Možná, že ne na kraji našeho sídliště, ale na kraji nějakého sídliště v Německu.

Jenže co náš strach pozítří? Za pět, deset let? Evropa v tvorbě bohatství už dnes notoricky zaostává, není o tom sporu. A v rámci Evropy zaostáváme my. Chybí pracovní síly. Nejen ty kvalifikované. To vše při vcelku malé nezaměstnanosti a trvale klesající porodnosti.

Obavy z cizího prvku

Evropa si nechala (podobně jako USA) spoustu citlivých výrobků (čipy, léky) vyrábět v zemích, kde jsou pracovní síly levnější. My Češi, Moravané a Slezané jsme si ale celý průmysl (to je tam, kde vzniká nějaký výrobek) ponechali, vždycky jsme ho měli víc než jiní; to jsou ty bez ironie zlaté české ručičky.

Když ne zlaté, tedy určitě šikovné. To může být do budoucnosti výhoda. Kde ale vzít do toho průmyslu kvalifikované dělníky? Teď, když ty země, do kterých Evropa i Amerika vyvezla práci, začínají svého postavení zneužívat? Když už teď zatím jinak zatím bohatší Západ vydírají?

Náš vcelku zachovalý průmysl, co já si pamatuji, volá už dlouho po uvolnění imigrace. Mělo by jít primárně o kvalifikované pracovní síly, ne o uvolnění azylových řízení, ale o funkční síta, která na vnějších hranicích EU propustí kvalifikované nebo potenciálně kvalifikované (minimálně ty, kteří se dorozumějí) imigranty.

Nejen tato vláda, ale i ty předcházející, se jakémukoli uvolnění brání. Bojí se dnešního hlasu vystrašeného lidu více než pozvolného upadání při tvorbě národního bohatství.

My Češi se vlastně odevždy obáváme každého cizího prvku. Tady v té naší kotlině uprostřed věnce hor sice nejsme národ rasistů, ale xenofobové jsme určitě. Takoví bezděční. On ten „věnec hor“ je už spíše jen – lavor. Psychologický lavor, přes který nevidíme; svět kolem nás příliš nezajímá.

A tak budeme patrně mezi posledními, kteří začnou uvolňovat migraci kvalifikovaných „mladých snědých mužů“.

Celý problém migrace se u nás zplošťuje na strach z násilníků. A z toho plyne i velice přísné posuzování politicky či jinak pronásledovaných.

Zarostlé v duši národa

Ani západní Evropa nemá ta vhodná síta (ale už ví, že je musí hledat), aby v masách ekonomických migrantů rozpoznala ty, které potřebovala už včera. Bylo by je třeba hledat a lákat je k imigraci už i tam, kde dnes žijí. Naučit se, jak je integrovat. My, naše vlády, o tom jen mluví.

Celý problém migrace se u nás zplošťuje na strach z násilníků. A z toho plyne i velice přísné posuzování politicky či jinak pronásledovaných. Prohlédněme si statistiky udělování azylů: jsme bezpečně na posledním či předposledním místě v Evropě. Za námi jsou už jen Orbánovi Maďaři.

Ne, že bych si myslel, že právě mezi pronásledovanými budou ti, které potřebuje náš průmysl. Vůbec ne! Ale ta přivřená vrátka pro pronásledované je jen další nepřímý důkaz naší programové uzavřenosti před jakýmkoli „cizím prvkem“. Když už skoro nepouštíme ani ty?

Čestnou výjimkou budiž přijetí ukrajinských válečných uprchlíků i snahy o jejich zapojení do společnosti a dětí do škol.

Přesto je tu ta naše xenofobie, ke které se málokdo chce přiznat. Máme ji mimořádně zarostlou v duši národa. Ostatně „cizím prvkem“ byli pro nás opakovaně i naši lidé, reemigranti! Vždycky.

Když se po 2. světové válce vraceli potomci Českých bratrů – protestantů, tkalců ze Slezska a severního Polska, byl zklamáni přivítáním: vždyť tady je už obsazeno… Leda by se něco našlo ve vybrakovaných Sudetech…

Totéž bylo s návratem volyňských Čechů. Ti se vraceli nadvakrát. První tvořili zprvu jádro našich vojenských jednotek v SSSR (oni a Židé). Jako naše osvoboditele jsme je taky rozstrkali do poloprázdného pohraniční. Pokud je komunistický režim rovnou nepozavíral.

A když se po převratu 1989 vraceli ti další z nich, kterým hrozilo ozáření z Černobylu, usadili jsme je mimo jiné do bizarní pustiny, do osmipatrových paneláků na vidrholci v západních Čechách, do jakéhosi experimentu „mizení rozdílu mezi městem a venkovem“; jmenuje se ta obec Rovná, jeďte se tam někdy podívat!

Museli si tam ti na Volyni úspěšní zemědělci pronajímat kolem těch paneláků záhonky, aby si mohli aspoň vypěstovat petržel.

Nezvyklý úkol, civilizační manévr

I s naší emigrací, exilem to po roce 1989 bylo chladné přivítání. Václav Havel je vítal, udělal si z předních z nich poradní sbor. Když ale přišlo na jejich bývalý a pak zabavený majetek, narazili všichni emigranti na tvrdý odpor. A to i když jejich byt obsadili normalizační konjunkturalisté, nejednou funkcionáři represivních složek státu. Spory se pak vlekly léta.

Vzpomeňme si, jak se Václav Klaus v čele ODS do poslední chvíle bránil, aby se restituce nevztahovaly na emigranty – exulanty, na naše lidi, kteří ilegálně, samozřejmě, jak jinak, „opustili republiku“.

Když chcete vrátit zabavený dům, tak se pěkně vraťte domů! A chceme po vás taky zkoušku z českého jazyka! Veřejné mínění stálo tehdy vesměs na Klausově straně. Panoval pocit, že oni si tam užívali a nás v tom nechali…

I naši už byli cizí, když „načichli“ cizinou. Jak rozdílně se ke své emigraci, „Polonii“, chovali Poláci! Mimochodem: restituce se pak ukázaly jako nejrychlejší o nejspravedlivější forma privatizace.

Blíží se čas, kdy místo obav z emigrantů, nás, v bohatém světe, ovládnou obavy, jestli jich nepřichází málo.

A co teprve když nepůjde o našince, ale o cizince! O ty z nich, kteří už něco umějí a chtějí tu jako kvalifikovaní profesionálové pracovat.

Nejsme vůbec připraveni je hledat v zemích jejich původu, usnadnit jim příchod do země, prověřit jejich kvalifikaci, umožnit jim ověřit ji a zdokonaloval ji. Nejde jen o zubaře, o kterých veřejnoprávní televize často natáčí reportáže – zubaře přece potřebují ledaskde.

Slovo „vítač“ je dnes v politice přinejlepším diskvalifikující. Dobrá, použijme třeba „hledač“. Ale tuto roli musí dnes pro průmyslové podniky, pro zdravotnická zařízení atd. atd. umožnit stát a zbavit se své dnes vysloveně „hlídačské“ role.

Půjde o těžký, dnes naprosto nezvyklý úkol. Řekl bych přímo o civilizační manévr. Jako když se v ústí řeky otáčí veliký tanker. Protože se blíží čas, kdy místo obav z emigrantů, nás, v bohatém světe, ovládnou obavy, jestli jich nepřichází málo.

Dnes si takové obavy ani neumíme a nechceme představovat, jenže ten čas už je tady, jen my si jej neuvědomujeme.

Velký čínský průšvih

Pokud to nezvládneme, náš svět přestane být bohatý a bezpečný a stane se závislý a politicky vydíratelný. Vydán na pospas těm částem světa, do kterého jsme postupně odstěhovali nejen těžkou práci jak odpadky z bytu, ale posléze i tu fajnovější práci, abychom co možná vůbec nepracovali, nebo jen v kancelářích, bavili se a užívali si – služeb.

Příjmy z nich tvoří dnes čím dál tím větší část HDP. Jak, kde si ale na ně vyděláme, když o naše zaostalé výrobky bude ve vyspělém světě čím dál tím menší zájem? No zřejmě asi ve službách…

Je to bludný kruh: mnoho potřebného k životu si nakonec budeme muset dovážet. A podle toho být na dodavatele hodní. Budeme muset přijmout jeho režim, ale zůstane nám snad ta zábava; když nám ji povolí.

Kdy to pochopí náš volič, který se o politiku nezajímá a když, tak jen trochu, a pak volí „menší zlo“ a ještě si myslí, že tím splnil svoji občanskou povinnost a má „odškrtnuto“. Netuší, že si říká o veliký průšvih, který mu až časem teprve otevře oči. Bude to veliký nejen „čínský“ průšvih.

Civilizace se ve vedení planety střídají. Mohou na tom vůbec ještě něco změnit nějaké volby? Dnes ještě mohou. Jedny takové máme u nás za tři týdny.

Pop-up mobil Mobile (207451)
ReklamaSMR mobil článek Mobile (207411)
ReklamaSMR mobil článek 2 Mobile (207416)
ReklamaSMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
ReklamaSMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
ReklamaSMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

ReklamaSkyscraper 2 Desktop (211796-4)