Demonstrace na podporu Izraele na Staroměstském náměstí, 1. listopadu 2023 Foto: Anna Boháčová / MAFRA / Profimedia

Petr Pithart: My a Izrael, vždy na jejich straně. Anomálie s hlubokými kořeny

Napsal/a Petr Pithart 29. května 2024
FacebookTwitterPocketE-mail

ESEJ. Proč jsme my Češi tak „tvrdohlavě“ proizraelští? Nebo snad prožidovští? Zrovna my, kteří se specifiky v zahraniční politice zrovna nevyznačujeme? To je téma na celou knihu. Nabízím svoji stručnější verzi. Uvítám samozřejmě jiné, třeba i kontroverzní.

Patřili jsme kdysi k jedinému státnímu celku v Evropě, ze kterého nebyli Židé ve středověku vyhnáni. Ani když později císařovna Marie Terezie Židy z jednotlivých zemí Koruny české nechala vysídlit (v roce 1744) za to, že prý pomáhali Prusům; za tři roky si to rozmyslela, a Židé se mohli vrátit.

Pogromy na Židy byly ale i u nás, byly všude a netroufám si porovnávat, kde jich bylo víc nebo kde byly krutější; v různých dobách byly pogromy různě hrůzné v různých oblastech Evropy.

Pogromy často souvisely s fantastickými lidovými předsudky a s pověrami. Například o tom, že Židé potřebují do těsta svátečních macesů přilévat krev mladých panen…

Tím už jsme skokem u „hilsneriády“: i v nejstručnějším životopise TGM nemůže chybět jeho hrdinská pře s národem a s tehdejší justicí. Byl to patrně – vedle „založení státu“ – jeho největší, nejstatečnější životní výkon.

Masaryk se v Hovorech s Karlem Čapkem přitom přiznal, že s antisemitismem se sám i ve zralém věku dokázal vyrovnat „jen rozumem, citem však ne“. A to proto, že zážitky z dětství, kdy byl vychováván bigotně založenou katolickou matkou, byly příliš silné. Věřil, ještě i jako student, všem těm předsudkům, proti nimž pak v „hilsneriádě“ bojoval.

Vystřízlivění národa v této věci přicházelo jen postupně a trvalo dlouho, ale bylo to vystřízlivění: když i on (Masaryk) v to věřil, a teď se přiznává…

Soudím, že bylo spojeno s určitou implicitní katarzí: jako že jsme se za ty nesmysly začali posléze tiše stydět.

Masarykova vesnice i les

A v pamětech („Světová revoluce“) beze všech ohledů Masaryk přiznává, že „to se mně pak vyplatilo…“, rozuměj hilsneriáda: Židé (zejména v Americe) mu pak za ni pomáhali. Míněno nejen penězi na provoz exilu, ale i při náboru krajanů – dobrovolníků do amerického expedičního sboru, který vítězství států Dohody mohutně přispěl. Pomáhali i politickými přímluvami.

Také o deset let později v „Hovorech s TGM“ Karlu Čapkovi říká: Já pomohl Židům, a oni pak pomohli mně. Světový tisk byl zčásti řízen nebo financován od Židů, znali mě a psali o mně o mých politických cílech „alespoň slušně“.

Takže tady se rýsuje něco jako skoro přímá linka: „hilsneriáda nesla teď ovoce… “. Židé mu pomohli – založit náš stát! Tak to holt chodí – něco za něco. Masarykova upřímnost mně tady imponuje… Až šokuje.

Jeho osobní příběh je všeobecně znám a je zcela uvěřitelný. To, že se nepovyšoval nad těmi, kteří „lidový antisemitismus“ sdíleli, myslím sehrálo rozhodující roli v postupném oprošťování české společnosti od toho nejprimitivnějšího antisemitismu.

Mezi válkami se u nás vydělují dvě velké skupiny Židů: asimilanti, programově se počešťující a pracující pro československý stát, a sionisté, plánující vrátit se do krajiny pod horou Sion.

Masaryk se o obě hnutí aktivně zajímal, měl mezi jejich příslušníky řadu osobních přátel – i když on si sionismus představoval i bez odchodu do „země otců“, což bylo zvláštní. A asimilantům prý příliš nerozuměl. Vcelku se za první československé republiky žilo Židům dobře. Antisemitismus byl zanedbatelný.

Masaryk se před třetí prezidentskou volbou chtěl vyhnout rozdrážděné domácí politické scéně a vymyslel si velkou poznávací expedici: do Egypta a do britského mandátního území: tehdy to ještě byla spíše Palestina než Izrael.

Ale židovské osady už tam byly (od roku 1898) – mezi nimi i první kibucy. Masarykova zvídavost byla nepochybně nepředstíraná. Později byl na severu země v údolí Jezreel v kibucu Sarid založen „Masarykův les“ (v Izraeli jsou lesy veliká vzácnost a tenhle je rozprostřen na 25 hektarech) a jeden kibuc, vlastně opevněná stavba imigrantů z Čech a Litvy, opět na severu země.

Je po něm pojmenována i Masarykova ves – Kfar Masaryk. Jako uctění jeho boje proti antisemitismu.

Dánové, Bulhaři a Češi

Masaryk byl první státník na světě, který území budoucího státu Izrael navštívil. A to i když tam jel na oko inkognito, jen jako „profesor Marsden“ a i když o nějakém budoucím státu Izrael nemohl mít žádnou jistotu.

I tuto návštěvu Židé Masarykovi nikdy nezapomněli, a tak jsme se s ním, se sympatie k němu, svezli i my: Češi a Moravani a Slezané, zkrátka ti, co mají (měli) tak skvělého prezidenta.

V+W ještě stačí zazpívat o malém Davidovi, a už je tu Goliáš, Hitler. Tu píseň o tom, jak „byl jsi velkej, já měl kuráž. A jakej byl Goliáš?“ zná snad každý.

Tím kurážným Davidem jsme přece chtěli být my, protože nám přece Hitler plivnul do očí! Šutry jsme měli, i prak, ale nezatočili jsme s ním…

Nastalé zklamání z tohoto snu, zklamání ze zrady těch velkých mocností, i ze sebezrady, je pořád, myslím si, trvajícím leitmotivem našeho obdivu k lidem i ke státu Izrael. Vždyť my jsme chtěli být přece jako vy, my bychom takoví i byli, nebýt té zrady… Obdiv se tu mísí se závistí, zajisté přejícné, slyším tu však i notu ublíženeckou…

Pak ale rychle přicházejí krušné časy: nacismus, Hitler razí otevřený, rasový antisemitismus. A my Češi? Čím dál, tím víc jsme ve vládě a úřadech „slušně salutovali“.

Každé srovnávání je nějak vadné. Pravda ale je, že třeba takoví Dánové a Bulhaři si díky svým státníkům vedli mnohem lépe než my: „druhá republika“, těch hanebných 166 dní, kdy vláda jde vstříc Norimberským zákonům a stavovské organizace lékařů a právníků spěchají přibouchnout před židovskými kolegy dveře. Třikrát hanba, přizdisráči!

Co kdyby k okupaci zbytku státu došlo později? Kam až by veřejný život u nás došel? Nebyl 15. březen 1939 vlastně svým způsobem „vysvobozením“ z hanby, které šla vláda i společnost vstříc? Jako posléze Tisova vláda na Slovensku.

Ale zase: my měli extra hrdinu, generála Eliáše, předsedu vlády a přitom člověka odboje. V Evropě na nacisty obsazených územích jediný popravený premiér!

Také mne napadá otázka, která našince možná naštve: proč děti z židovských rodin posílal od nás do Velké Británie Brit? Nicolas Winton. Proč to nebyl někdo z nás? Proč to byl nenápadný britský bankéř?

Ale beru to asi i trochu zpátky: bylo třeba těm dětem najít rodiny v Británii. Ale zase: našinec mu mohl pomáhat tady…

Ostuda s Památníkem ticha

A pak je tu světoznámý fenomén – Terezín. Ne vyhlazovací tábor, ani ne čistě koncentrační, ale „sběrný“ pro české a středoevropské Židy. Z Terezína vedla ve skutečnosti jen jedna jediná trať: do táborů s plynovými komorami a s krematorii, což se ovšem nesmělo vědět. A tak byl také tábor „ukazovací“.

„Parádní“ ghetto jako šidítko, výkladní skříň pro svět. Ovšem jen pro takový svět, který chce chlácholit své špatné svědomí, divadýlko pro naivní, či spíše pro pokrytce, kteří nechtěli vidět: Mezinárodní výbor Červeného kříže udělá v červnu 1944 návštěvu v táboře, který, ejhle, spravuje samospráva, kde děti chodí do školy, hraje se fotbal, provozuje divadlo…

Zpráva o návštěvě končí: „…životní podmínky uspokojivé“. Zase: hanba pro jinak bohulibý Červený kříž! Vždycky, všude se najdou snaživci.

Nezbytná odbočka: „Památník ticha“ na bývalém pražském nádraží Bubny, jako zamýšleném „místu paměti“, jako připomínka transportů, které odtud zdejší Židy odvážely do Terezína, zůstává už léta jen památníkem proponovaným: peníze na „obestavbu“ malé nádražní budovy zamrzají už léta na Ministerstvu kultury. Je to do nebe volající ostuda českého státu.

Po konci 2. světové války československá delegace hlasuje v OSN pro vznik židovského, ale také arabského státu na území britského mandátu.

A přichází naše slavná, všeobecně známá epizoda: přes existenci světově platného embarga na vývoz zbraní do této oblasti dodáme čerstvě zrozenému státu Izrael zbraně (stíhačky, střelné zbraně…), které mu fatálně chybí.

Protože s dnem vyhlášení nového státu začne první válka všech arabských sousedů proti státu Židů, které prý patří zahnat do moře. Tato válka prochází mnoha modifikacemi, ale v zásadě trvá dodnes.

Pro izraelské Židy je vzpomínka na českou pomoc součástí celonárodního mýtu: před šestašedesáti lety mně jeden starý dojatý Žid v Jeruzalémě vzrušeným hlasem řekl, co nikdy nezapomenu: „Vy to asi úplně nechápete, ani to nemůžete chápat, ale brněnská puška P 18, to byla vůbec první puška, kterou kdy ve svých dějinách držel Žid v ruce.“

A první izraelský premiér Ben Gurion pak prohlásil, že bez českých zbrojovek by se stát Izrael zachovat nedal. Vždyť když nad Tel Avivem kroužilo egyptské bombardovací letadlo, Izrael neměl jedinou stíhačku!

Vzpoura na sjezdu spisovatelů

Pozadí a motivy tohoto českého parádního majstrštyku jsou ale triviálnější a temnější. Především nebýt Stalinovy mýlky (domníval se příliš dlouho, že Izrael bude státem socialistickým, že bude patřit do jeho lágru…) a také bez těžkých prachů, které nám Izrael za dodávky stíhaček a střelných zbraní zaplatil, bez toho všeho by se československá jakoby drzá frajeřina (proti celému světu!) nekonala.

Ale šikovnost a odvaha našich techniků a odvaha letců tím nikterak zpochybněna není. Ta odvaha byla nepochybně spontánní. Jsme na ni právem hrdi. My jediní jsme jim pomohli!

A to je další stavební kámen do pevnosti české sympatie k Izraeli. Umožnil nám ukázat proti celému světu, že když máme příležitost, konáme chytře i statečně.

Teď už přichází i moje osobní zkušenost: v létě 1967 se konal slavný IV. sjezd československých spisovatelů. Vedly se na něm silně protikomunistické a protistátní řeči. Také o tom, že je ostudné, že jsme na rozkaz Moskvy po šestidenní válce (léto 1967) přerušili diplomatické vztahy s Izraelem. Proti tomu protestovali Arnošt Lustig a Jan Procházka.

To byl prvý přímý útok už ne na vládnoucí ideologii, ale na zahraniční politiku státu! Za trest spisovatelům sebralo Ministerstvo kultury jejich Literární noviny, už tehdy mimořádně vlivný týdeník. A já jako čerstvý redaktor na půl úvazku vyklízel s Vaculíkem, Liehmem a s dalšími redakci v Betlémské 1: Do tří dnů všecko pryč, nesmí tu zůstat ani květináč!

Byla to okázalá krádež za bílého dne, ale i jeden ze spouštěcích mechanismů, které za půl roku v úhrnu vedly k „Pražskému jaru“.

A v létě 1968 jsem se skupinou mladých publicistů, spisovatelů a studentských vůdců odletěli do Izraele vyřídit tam, že se servilním aktem státu mnoho našich lidí nesouhlasí. Zastihla nás tam v Kibucu Shomrat srpnová okupace, ale to už je zase jiný příběh.

Vyšinutci ve světové politice

Skok, a pak už je tu přednostní státní návštěva Izraele prezidenta Václava Havla v dubnu 1990. Náš čerstvě jmenovaný velvyslanec Miloš Pojar, můj spolužák od druhé třídy, vše organizoval z hotelu – ambasáda byla ještě zabedněná.

Na sklonku života napsal knihu Masaryk a židovství; vyšla v nakladatelství Academia až po jeho smrti – napsal jsem k ní rozsáhlou předmluvu: o Milošovi.

O od té doby, kdy si můžeme určovat zahraniční politiku sami, jsme na straně Izraele. Všechny vlády, dokonce i Miloš Zeman. Ne slepě a ne ve všem, ale když se v OSN hlasuje, jsme vždy na straně Izraele.

Naše vláda mívala dvakrát za rok společná zasedání s vládou izraelskou (podobně jako je měla i s vládou Slovenské republiky, teď je česká strana vypověděla). Budou taková společná zasedání s vládou v Tel Avivu pokračovat? Doufám, že budou.

Jak se to tak všechno s námi a s Izraelci nepravděpodobně vyvrbilo, jsem se pokusil po svém vysvětlit. Myslím si, že i dnes, kdy v Gaze umírají tisíce palestinských civilistů, jsme většinou na straně Izraele.

Hýčkáme si tu ve světě českou skoro „anomálii“. Vždyť o moc víc toho ve světě osobitě českého nemáme.

Ale je možné, že se ty sympatie začínají drolit, protože premiér Netanjahu (jednal jsme s ním jako předseda Senátu: je to velmi arogantní chlapík i ve formálním rozhovoru) vede nejspíše válku tak bezohledně (a nevypadá to, že úspěšně), aby zachránil sám sebe.

Měl stát už dávno před soudem! A tak je možné, že kvůli jeho vcelku banální – zatím jen údajné – korupci, dělá politiku s ultrakonzervativními radikály, kterým je osud Palestinců šumafuk. A s kterými by si jinak možná nezadal. Příliš často dnes jednotlivci – vyšinutci určují i velkou světovou politiku.

Skončí tak ten sen o tom, že aspoň v něčem si my Češi stojíme za svým? Třeba i proti všem nebo proti většině? Skončí naše sympatie s Izraelem? Možná, že skončí. Věřím však, že neskončí, vždyť ani Netanjahu nemůže vládnout pořád.

S Židy, jsem o tom přesvědčen, naše neokázalé sympatie neskončí nikdy. Tomáš Garrigue Masaryk by se jinak na nás v lánském hrobě moc hněval. Až by květiny na jeho hrobě uvadly.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)