Václav Havel a Václav Klaus se měli doplňovat a ne soupeřit. Ale oni si asi nemohli pomoci, byly to silné osobnosti. Prostě dva alfa samci. Ti dva uhranuli českou společnost, která tak pukla na dvě části hned na počátku své nové existence. Byla to smůla, zatracená smůla, tvrdí další z výrazných aktérů polistopadové politiky Petr Pithart. A v textu pro HlídacíPes.org analyzuje, v čem bylo jablko sváru. 

Prezident a předseda vlády, Václav Havel a Václav Klaus, byli v „devadesátkách“ daleko nejsilnější figury politické scény České republiky. Nebyli to spojenci; to bylo dáno Ústavou, která definovala jejich role, nic nenormálního. Oni ale představovali dva zcela odlišné světy snad ve všech parametrech.

Česká republika je parlamentní republikou ale s prvky poloprezidentské republiky, tedy se silnějším prezidentem, než by odpovídalo učebnicové definici ústavního práva. Havel, stejně jako před válkou prezident Masaryk, by si byl přál americký prezidentský systém, zatímco Klaus by nejradši britský systém Westminsterské demokracie, kde „vítěz bere vše“ (ten ovšem už Velké Británii v čisté podobě neexistuje, protože už neexistují jen dvě velké politické strany).

Nejen napětí, ale i nepřátelství

Oba pánové si přáli vlastně totéž, jenomže pro odlišné funkce: aby byl prezident, resp. premiér, obdařen většími pravomocemi. Na tom není nic divného, takové přetahované se dějí i leckde jinde a je to v pořádku, pokud oba politici zůstávají v mezích ústavnosti. To Havel i Klaus nakonec zůstávali, i když je k tomu musel někdy přidržet Ústavní soud. Tedy zejména Klause, když „opoziční smlouvou“ chtěl změnit beze změny Ústavy volební systém směrem k tomu britskému.

A tak Klausovou hrdinkou byla Margaret Thatcherová, zatímco Havlovým vzorem, měl-li jaké, byli tehdejší američtí prezidenti Bush senior a Clinton.

Petr Pithart odhaluje zákulisí událostí po listopadu 1989 též v nové knize HlídacíPes.org.

Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.

Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.

Oba státníci, Havel i Klaus, byli i povahově zcela odlišní. Byli to tedy političtí nepřátelé? Byli, ale k jejich chvále třeba říct, že oba kohouti se ovládali: snažili se své zcela odlišné koncepty politiky prosazovat klidně, bez zvýšeného hlasu.

Ale často právě za tím sebeovládáním bylo možné odtušit silné napětí. Kdo tedy viděl do zákulisí Hradu a „Strakovky“, totiž úřadu předsednictva vlády, ten byl svědkem něčeho většího než napětí: ano, bylo to občas i osobní nepřátelství. „Dva kohouti na jednom – dejme tomu – smetišti“. Moderní řečí: dva „alfa samci“.

To ale zakládalo něco fundamentálnějšího, než co by se dalo řešit ústavní cestou. Byl to spor o samu podstatu demokratické politiky. Pro Klause to byla svobodná soutěž politických stran, pro Havla co možná silná občanská společnost (civil society).

V prvním plánu tohoto sporu třeba dát za pravdu Klausovi. V druhém už ne: tato soutěž může být společnosti užitečná jedině za předpokladu, že Klausovy politické strany působí ve státě, ve kterém svobodně působí co možná rozvinutá občanská společnost. Pro jejich spor se ustálily pojmy „politická politika“ versus „nepolitická politika“.

Inspirace Havlíčkem a Masarykem

Spor obou Václavů se stal a zůstal poněkud nesrozumitelný pro toho, kdo neznal historickou tradici osobitého, paradoxního pojmu „nepolitická politika“. Poprvé tento pojem použil Karel Havlíček Borovský pár let před revolucí 1848: když nemůžeme být účastni mocenské politiky (v boji o počet mandátů), dělejme zatím politiku nepolitickou (ve smyslu ne-mocenskou) – zakládejme všemožné české spolky: kulturní, vzdělávací, čtenářské, svépomocné, různé ty matice školské, městské besedy…

Abychom byli připraveni, až to bude možné, účastnit se opravdové politiky, mocenské, totiž v bojích o hlasy voličů.

Havlíčkova výzva nebyla oslyšena. Spolkaření se stalo velmi populární a mluvilo se o české až posedlosti spolkařením. Ale už se nedočkal časů, kdy bylo možné účastnit se voleb do české Zemské rady a do Říšské rady (voleb ovšem nikoli všeobecných, nýbrž jen pro bohatší vrstvy), a kdy postupně vznikaly zárodky politických stran a pak, v osmdesátých letech, plnohodnotné politické strany.

Tehdy jakoby přebírá štafetu Masaryk a opět mluví o nepolitické politice jako o „práci drobné“. Politické strany nestačí, nebudeme-li dostatečně vzdělaní, organizačně zdatní… Jeho jistý distanc, nedůvěra k politickému stranictví plynula i z jeho nešikovnosti: hledal, kde by se cítil politicky doma, ale stále to nenacházel, a tak se nakonec nechal zvolit do Říšské rady za sociální demokraty na Valašsku. Do exilu pak odejel jako poslanec za stranu, která měla jediného poslance, a to jeho.

Dalo by se říct, že jeho nedůvěra k politickým stranám plynula z nedůvěry tehdejších poltických stran k němu. Masaryk byl totiž  velice silná osobnost, ale politicky i nábožensky osobnost, jak to říct, neskladná. Havel musel mít Masaryka politicky za svého příbuzného.

Klausův nástup

Havel neměl důvěru v tradiční parlamentarismus, speciálně v politické strany. Zcela otevřeně to vyslovil v eseji Moc bezmocných z roku 1978, který se stal záhy ikonickým.

Po převratu setrval na svých postojích. Na prvním sněmu OF v půli prosince 1989 řekl, že Občanské fórum by se nemělo stát politickou stranou, ale zůstat hnutím. Zároveň mne navrhl do funkce představitele tohoto hnutí. Zřejmě nevěděl, že já mám odevždy jinou představu.

Psal jsem o tom už v létě 1968 v Literárních novinách. Že demokratické poměry ve státě zaručuje jedině svobodná soutěž politických stran. Tehdy Havel psal o potřebě opoziční strany, ale jen jedné, jako korigující vládnoucí stranu komunistickou. To ovšem nebyla soutěž politických stran.

Teď jsem se svou představou narazil. Už na druhém sněmu OF na začátku ledna 1990 se ukázalo, že většina delegátů sdílí myšlenku hnutí; když jsem řekl, že se blíží volby a my se musíme stát řádnou stranou, sál začal bučet. Ve funkci představitele jsem zůstal jen do začátku února 1990.

V prvních svodných volbách v červnu 1990 OF drtivě zvítězilo, získalo přes 50 %. Ale už na podzim téhož roku na prvním sněmu byl zvolen předsedou Václav Klaus. A na jaře 1991 prosadil rozdělení hnutí a založil Občanskou demokratickou stranu. Menší část OF, řekněme ta havlovská, se pojmenovala jako Občanské hnutí.

Spor graduje

Spor mezi Havlem a Klausem začal gradovat. Klaus prosazoval demokracii jako soutěž standardních politických stran. Havel plédoval pro silnou občanskou společnost. Malér byl v tom, že oba prosazovali svůj koncept demokracie na úkor konceptu druhého.

Nikoli ale symetricky. Klaus, který měl pravdu, pokud šlo o nezastupitelnost standardních politických stran, potíral potřebnost občanské společnosti: neustále opakoval, že když chce někdo něco prosadit, ať si založí politickou stranu. Jinak ale všechny ty „nevládky“, „neziskovky“ žijící navíc také ze státních prostředků, nemají žádný mandát k tomu něco prosazovat. Vlastně tady nemají co dělat.

Mohutně přeháněl; žily a žijí především z obětavosti občanů, kteří nechtěli vstupovat do politiky, ale chtěli se angažovat v konkrétních věcech obecného zájmu. V „nepolitické politice“.

Havel se v prvních letech po převratu domácí politikou zabýval méně, než by měl; snad nejenom podle mého mínění. Věnoval se politice zahraniční, kde byl velmi úspěšný. Například Visegrád, v prvních letech, do vstupu do NATO a EU, velmi užitečný projekt, byl jeho dílem; Klaus ho sabotoval od počátku.

Také ve zprvu obolavělých, přecitlivělých vztazích s Německem Havel významně přispěl k jejich normalizaci; Klaus naopak ze strachu ze sudetských  Němců, postaru z „revanšismu“, těžil do konce své politické kariéry.

Zatracená smůla

„Nepolitická politika “ a „politická politika“ by se ideálně měly doplňovat. Strany a straníci usilují o moc, resp. o podíl na moci, občanští aktivisté o vliv. Ale v podání Václava Havla a Václava Klause se tak nedělo. Havlova seberozvinutější občanská společnost by neobstála v politických krizích.

Představoval si ideální společnost jako hustou síť všelijakých spolků, samosprávy a nadací a hnutí: takže když se vyskytne nějaký problém, lidé se ad hoc sejdou, zvolí si svého představitele, sepíší petici, obrátí se na příslušná místa a problém se vyřeší. Nebo také nevyřeší… A tak pořád a pořad, znovu a znovu. Kritici tohoto pojetí správy věcí veřejných ji nazývali posměšně „adhokracií“. Ale ta neměla na to plnit roli kontroly moci.

Tu dokáže plnit ničím neomezená pluralita politických stran. Jejich opět ničím neomezená soutěž ve volbách. Ano, to je pak ten ošklivý boj o moc, který se Havlovi příčil. Komu ne, ale jinak to nejde.

Česká společnost v devadesátých letech byla tak napínána svárem dvou koncepcí politiky, který Klaus a Havel ke škodě všech dramaticky zosobňovali. Ti dva se měli doplňovat a ne rivalizovat. Ale oni si asi nemohli pomoci, byly to silné osobnosti.

Prostě dva alfa samci.

Byl to „český průšvih“? Ti dva uhranuli českou společnost, která tak pukla hned na počátku své nové existence. Byla to smůla, zatracená smůla.