Pokus o penzijní reformu jsme mysleli dobře, bohužel to skončilo jako vždycky, mohla by si říct ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová i další ministři Sobotkovi vlády podle známého bonmotu bývalého ruského premiéra Viktora Černomyrdina. Takové hodnocení zní ovšemještě  příznivé, zásah do penzijního systému dopadl ještě hůře než obvykle.

Jediné, co vláda hodlá udělat, jsou úpravy pojistného. Odvod pro ty, kdo nevychovávají žádné děti,  se zvýší z 28 procent hrubé mzdy na 29 %. Těm, kdo má dvě děti, se pojistné naopak o jeden a půl procenta sníží. Změna má platit od příštího roku.

Logika takového kroku působí srozumitelně. Důchody přece platí lidé v aktivním věku, a ti z občanů Česka, kteří budoucí daňové poplatníky vychovávají, mají právo na slevu. Jinak nebude dost peněz, jak neproduktivní důchodce platit. Vládní záměr by se ovšem mohl hodnotit i z jiného pohledu.

Proč vůbec platit státu pojistné

Penze jsou deklarovány jako pojistný systém. Pokud do něho přispívám, mám nárok na pojistné plnění. Stát sice peníze, které jsem si u něho uložil, mezitím používá, až ale zestárnu, tak mi je musí vyplatit.

Tento ideální stav možná v některých zemích platí, třeba v Rakousku, kde se důchody opravdu blíží předcházející mzdě. V Česku je ovšem více než pojistný princip do systému zabudováno přerozdělování. Kdo bere průměrnou mzdu, ten musí počítat s tím, že dostane zhruba polovinu své původní čisté mzdy. Kdo vydělával víc, ten na tom v důchodu bude ještě hůře.

Každý tedy ví, že se na důchodové pojištění úplně spoléhat nemůže. Teď se pojistný princip ještě oslabí, protože se začne víc přerozdělovat ještě jiným směrem, tedy k rodinám s dětmi. Vláda chystanou úpravou oslabuje důvěryhodnost penzijního systému a ochotu do něho platit. Pokud lidé budou moct, budou se snažit peníze použít nějak rozumněji.

Model, který nefunguje

Vládní politici mají i další argument: díky přerozdělení se bude aspoň rodit víc dětí. To je však tvrzení, které nejde prokázat. Zdejší daňový a sociální systém už nyní zvýhodňuje rodiny s dětmi víc než je zvykem ve většině zemí Evropy s výjimkou Irska, Lucemburska a Slovinska.

Bezdětný zaměstnanec s průměrnou mzdou odvádí státu na daních z příjmu a pojistném 43,6 procent svých mzdových nákladů, což je osmá nejvyšší sazba z jednadvaceti zemí Evropské unie, které jsou členy OECD. Pokud má ovšem ženu v domácnosti a dvě děti, platí už jen 26,8 procent, pátou nejnižší taxu. Úprava pojistného změní poměry jen mírně.

Tento rozdíl ve zdanění rodin nemá prokazatelný efekt. Nejmenší rozdíly v neprospěch bezdětných – okolo pěti procent – jsou ve Francii, Švédsku, Finsku, Velké Británii a Nizozemsku, pěti ze sedmi zemí s nejvyšší porodností v Evropě.

Pokud může státní politika porodnosti nějak pomoci, pak tím po, že se pokud možno vůbec nezvýší zdanění rodiny poté, co (obvykle) žena začne po rodičovské dovolené znovu pracovat. Je to osvědčený model – takto jsou daně a sociální podpora nastaveny ve všech pěti výše zmíněných zemích. Nefunguje to ale v případě, kdy pracovní trh ženám nenabízí dostatek vhodné práce na zkrácenou pracovní dobu.

Pokud se do práce vrací česká žena, míra zdanění pro rodinu vyroste skoro o deset procent, tedy jako v Německu, které má s porodností také velký problém. V Evropě nemá obdobu ani česká praxe, kdy matky díky relativně štědrým dávkám i kvůli vysoce zdaněným mzdám zůstávají s dětmi doma až čtyři a více let. Tím se obvykle definitivně vyřadí z pracovního trhu, a proto založení rodiny důkladně zvažují.

Na nic lepšího nemáme

Vypadá to, jako by Česko bylo příliš chudá země na to, aby nabídla ženám dobře placené místo s kratší nebo volnější pracovní dobou. Musíme je tedy dotovat dávkami a daňovými slevami, abychom je donutili k mateřství; na účet těch, kdo právě děti nemají. Takový je hlubší „smysl“ tuzemské dlouhodobé vládní politiky, k níž se hlásí i Sobotkův kabinet. Chudí zůstaneme, teď jde jen o to, abychom nevymřeli.

Vládní penzijní plány přinesou jen kosmetickou úpravu, která způsobí značné byrokratické těžkosti. Tím se její efekt vyčerpá, pokud nezabere jako předvolební tahák. Nespravedlivý důchodový systém se nezmění ani trochu.