Vláda v listopadu schválila návrh poslanců Martina Kolovratníka, Jana Birkeho, Zbyňka Stanjury, Františka Laudáta a dalších, který má urychlit vyvlastňování pozemků vhodných pro výstavbu silnic či energetickou infrastrukturu. Proti úmyslu uzákonit snadnější vyvlastňování již protestoval Svaz vlastníků půdy. Agrární analytik Petr Havel v textu pro HlídacíPes.org píše o hrozící „degradaci pojmu vlastnictví“.  

Jedním z charakteristických rysů a veřejných tajemství je v současné české společnosti jak z předlistopadových, tak i polistopadových dob přetrvávají absence právního povědomí napříč všemi politickými i sociálními skupinami. Takový stav samozřejmě vyhovuje každému, kdo je v ten který čas u moci, neboť může svého postavení zneužít k takovým právním krokům, které jsou až za rámec Základní listiny základních práv a svobod (která je součástí naší Ústavy), aniž by riskoval konflikt s občany a svými voliči. Bohužel jsou to právě občané a voliči, kteří na takové kroky doplatí.

Stavař Ťok zahradníkem

Jako například na vyvlastňování ve veřejném zájmu. To je totiž základním záměrem novely vyvlastňovacího zákona 184/2006 Sb., která má zavést takzvaný „neodkladný účinek“ zápisu vyvlastněného pozemku na list nového vlastníka v katastru nemovitostí, přičemž oním novým vlastníkem se stane v lepším případě stát, v horším případě stavební firma, která bude na příslušném, původně privátním pozemku, provádět nějakou stavbu „ve veřejném zájmu“.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o neodkladném účinku by měl v rámci vyvlastňovacího procesu učinit s konečnou platností státní úředník, je třeba nazvat takový proces správným jménem: Jde o novodobý proces znárodňování, licoměrně schovaný pod nijak nespecifikovaným „veřejným zájmem“.

Nejviditelnějším zastáncem urychleného vyvlastňování je přitom stávající ministr dopravy Dan Ťok, nestraník v barvách ANO, především ale někdejší představitel stavební společnosti Skanska, což hodně vypovídá o respektu tohoto muže k právům vlastníků. Ťok svůj postoj odůvodňuje především potřebou nutné výstavby dálnic, což je zřejmě skutečně žádoucí, jde však o to, za jakou cenu budou postaveny.

Pakliže by to mělo být za cenu porušení Základní listiny práv a svobod, článku 11, odstavce 4 (dále jen „Listina“), podle kterého musí být každé vyvlastnění s neodkladným účinkem schváleno samostatným zákonem, ukazuje to na neznalost základních právních předpisů v nejvyšších patrech stávající politické reprezentace. Kromě toho, že takový krok vysílá negativní signál o právním prostředí v ČR do zahraničí včetně zahraničních investorů, které právě stávající vládní garnitura do naší země láká.

Signálem je však takový krok i pro veškeré vlastníky půdy v ČR (včetně subjektů spřízněných s ANO), neboť degraduje samotný pojem vlastnictví a úsilí předchozích generací, které vynaložily k získání půdy (byť již třeba jejich stávající potomci někdejší vztah k takovému majetku pozbyli). Jestli přitom něco naše země a především naše krajina potřebuje, pak je to právě renesance spojení vlastníka s půdou a respekt k němu, což je jedna ze základních podmínek při snižování rizik klimatických změn. To je evidentně předkladatelům urychleného vyvlastňování jedno, jedno to ale nebude jejich dětem.

Alternativa vyvlastnění? Pronájem

Základní problém je především v samotném pojmu „veřejný zájem“. Veřejný zájem samozřejmě existuje a vždy existoval, ne však jako „bianco šek“ na všechny aktivity, které si stát a státní úředník usmyslí, ale lze jej uplatňovat ve zcela konkrétních případech a nesmí být naplněn jednotlivým úřední m rozhodnutím. Veřejný zájem není lobistickým, ale politickým rozhodnutím, a proto také zmiňuje „Listina“ nutnost potvrzení veřejného zájmu zákonem.

Buďme však realisté – při existenci zhruba tří milionů atomizovaných drobných vlastníků půdy v naší zemi a při vědomí, že mnohé z těchto pozemků skutečně „leží v cestě“ nějaké silnici, dálnici, průmyslovému areálu či jiné průmyslové stavbě (které ale nepochybně jen v opravdu málo případech reprezentují „veřejný zájem“), bychom při ortodoxním naplnění „Listiny“ neschvalovali nic jiného, než vyvlastňovací zákony. V praxi by tak zřejmě stačil akt rozhodnutí vlády, případně parlamentu, každopádně ale akt, který stojí na kolektivním, ne individuálním rozhodnutí.

Kromě toho, některé pozemky ani není nutné ve veřejném zájmu za každou cenu vyvlastňovat. Lze si je i pronajmout, v takovém případě by ale příslušelo vlastníkovi pozemku nějaké nájemné, které by jistě nebylo nijak závratné a především by bylo aktem dohody vlastníka a nájemce, tedy žádným tvrdým a administrativně urychleným vyvlastněním.

O takové možnosti, a je vhodné tento postoj pochválit, uvažuje například ministerstvo životního prostředí u pozemků, které by mohly být v budoucnosti vyčleněny například na přírodě blízká opatření, což je mimochodem mnohem důležitější veřejný zájem, než drtivá většina plánovaných průmyslových center i páteřních komunikací.

Samozřejmě jsou jednání, zejména s některými vlastníky o pronájmu jejich pozemků, složitá. Je ale nutné připomenout, že složitost jednání v minulosti vycházelo, a situace se spíš zhoršuje, z evidentně arogantního přístupu státu k vlastníkům, kdy představitelé státu jednali zejména z pozice síly a na základě výhrůžek, tedy rozhodně ne na bázi rovnocenného partnerství s vlastníkem.

Existují samozřejmě neznámí nebo nedohledatelní vlastníci, kteří nekomunikují a nereagují na výzvy k jednání. Ani v tomto případě není nutné příslušné pozemky vyvlastňovat, ale pouze je zatížit nějakým věcným břemenem a nekomunikující vlastníky o tom informovat. Možná by je právě takový akt z nečinnosti probudil…