Petr Havel: Proč v Trnové teče z kohoutků drahá voda, která se nedá pít

Obec Trnová nedaleko od Prahy na sebe letos už podruhé přilákala pozornost médií. Nejprve vyšlo najevo, že vodné a stočné je zde dvojnásobně vyšší než průměr v celé republice. Nedávno zase hygienici zakázali tamní vodu nejen pít, ale i z ní připravovat jídlo či používat k mytí.

Odhlédneme-li od emocí, není přitom žádná z uvedených informací zase tak velkým překvapením.

Platí to zejména o vysoké ceně vody. Ta je především důsledkem řešení, které zvolilo vedení obce – totiž vybudovat vodohospodářskou infrastrukturu (vodovod, kanalizaci a čistírnu odpadních vod) jen pro malé území za použití finančních prostředků soukromého investora.

Špatná volba

Tento model by měl být přitom varovným příkladem pro všechny, kteří usilují o atomizaci velkých vodohospodářských společností, neboť se domnívají, že vlastní správou sítí zabrání odlivu finančních prostředků do zahraničí a ještě se ušetří. Odběratele vody získávají obvykle sliby, že ceny vodného a stočného v takovém případě neporostou.

 Čtěte také: Jak je drahá česká voda. Platíte víc než sousedé?

Důsledkem atomizace však může být pravý opak. Je jistě na zváženou, jak velká má být oblast působnosti správců vodohospodářských sítí a revidovat je možné i dlouhodobé smlouvy, které mají města, obce či jejich svazky uzavřeny s velkými vodohospodářskými společnostmi.

Aspoň deset tisíc odběratelů

Na druhou stranu je ale zřejmé – a přiznávají to i odpůrci velkých vodohospodářských uskupení -, že k údržbě a obnově vodohospodářské infrastruktury (sítí) je bezpodmínečně nutné spravovat oblast zásobující vodou minimálně 10 000 obyvatel, spíše však více. Jinak nelze z poplatků za vodu získat dost peněz k obnově potrubí a důsledkem je pak rostoucí riziko havárií vodovodních sítí. Zásobovat vodou pár set obyvatel a domnívat se, že je možné z poplatků za vodu investovat do vodohospodářské infrastruktury, je naivní.

Samozřejmě jsou obce a města, která jsou majiteli a zároveň provozovateli vodovodních a kanalizačních sítí a tamní obyvatelé neplatí za vodu vysoké poplatky. Toho je možné dosáhnout v zásadě třemi způsoby, z nichž ani jeden nelze označit za nakládání s majetkem s péčí řádného hospodáře. Prvním z nich je do obnovy vůbec neinvestovat a v případě havárií spoléhat na pomoc státu, kraje, nebo na čerpání nějaké rozpočtové rezervy.

Druhým způsobem je investovat, ale cenu vody dotovat z jiných příjmů obce nebo města s tím, že politicky výhodnější je nízká cena vody, zatímco třeba rozvoj kultury není nutné tolik podporovat.

Třetím způsobem je těžit z investic někoho jiného, kdo dal „trubky do kupy“, takže potřeba investic do nich je minimální. Což je ovšem jistý druh parazitování.

Vodohospodářský princip solidarity

Opakem toho je solidarita, která je teoreticky tím větší, čím je více obyvatel obhospodařováno jednou vodohospodářskou společností. Na tomto principu vydělávají většinou obyvatelé vesnic a malých měst, pokud jsou ve stejném svazku s většími městy, jejichž obyvatelé díky vysoké koncentraci na malém území ve svých poplatcích dotují ceny vodného, případně stočného právě v malých obcích.

V podmínkách České republiky je možná koncentrace vyšší než v zahraničí, uvedený princip solidarity ale funguje všude na světě stejně.

Kvalita vody je dána především odborností zaměstnanců vodohospodářských společností. To v praxi znamená volbu správných technologií, což bylo zřejmě v Trnové částečně také zanedbáno. Ukazuje na to mimo jiné i vyjádření představitele provozovatele tamních sítí, společnosti Reinwasser, která připouští úpravy používaných desinfekčních činidel a zřejmě i úpravy používané technologii.

Za co se opravuje potrubí?

Lze přitom spekulovat, že právě na použitých technologiích se šetřilo, aby ceny vodného a stočného nebyly v Trnové ještě vyšší. Do nákladů na ceny vody je totiž nutné započítat i odpisy investic, které tvoří zásadní nákladovou položku.

Právě to je přitom zásadním kamenem úrazu při tvorbě cen vody. Do ní se většinou započítávají pouze provozní náklady, ne však náklady na investice. Ty ovšem řada lidí opomíjí, což vyplývá mimo jiné i z dopisu trnovské občanky Libuše Hronkové na příslušný krajský úřad, v němž požaduje kromě stížností na neprůhlednou strukturu vlastníků vodohospodářského majetku v Trnové, aby „specializovaný finanční úřad v Praze prověřil neoprávněné navýšení cen vody ve formě zahrnutých investic“.

Kolik skutečně stojí voda?

Ve skutečnosti by ale měly být do tvorby cen vody zahrnuté investice všude, nejen v Trnové. Teprve pak by se totiž ukázala na základě srovnatelných údajů v celé České republice skutečná cena vody, která není dotována z jiných finančních prostředků.

Bylo by to zcela logické, neboť investice do obnovy stárnoucích sítí i výstavby nových sítí se generují zejména z cen vodného a stočného. Zatím to spíše vypadá, že takto srovnatelná data nebudou k dispozici ani poté, co byl vytvořen speciální orgán, která má bdít nad regulací cen vodného a stočného.

Oproti dosavadnímu stavu je to sice pokrok, protože bude sledována stejná struktura vydávaných provozních nákladů, investiční náklady ale do regulačních podmínek zahrnuty nebudou. To v praxi znamená, že porovnávání cen vodného a stočného v různých regionech České republiky od různých vlastníků a provozovatelů vodohospodářských sítí bude i nadále porovnáváním jablek s hruškami.