Premiér Petr Fiala slaví šedesátiny. A protože v lednu to bylo deset let, kdy se stal předsedou Občanské demokratické strany, je vcelku dobrá příležitost ohlédnout se za tím, co se za těch deset let s Petrem Fialou stalo.

Patřil jsem k těm, kdo na začátku vůbec nevěřili tomu, že by právě tento profesor politologie z Brna mohl zvednout padlou ODS ze dna. Když se mu nakonec podařilo vyhrát volby a porazit Babiše, pogratuloval jsem mu a přiznal chybný odhad. Nebyl to zázrak, ale něco jako vítězství v protipohybu, dalo by se zpětně říct.

Obnova pravicového patosu

Po milostné aféře premiéra Petra Nečase, která položila politický pravý střed a přinesla nástup hnutí Andreje Babiše, se zdálo, že definitivně přichází jiná protestní politika, která už nebude spoléhat na tradiční ideologické mantinely, jejichž potřebu Petr Fiala naopak vždy zdůrazňuje.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek a mezititulky jsou redakční.

„Nesouhlasím, že rozdělení na pravici a levici už neexistuje. Vždycky bude existovat, protože se budou politické strany a politici vždy dělit na ty, kteří chtějí více státního řízení, více administrativních postupů a více přerozdělování, a na ty, kteří chtějí více svobody a víc věří lidem, spontánním aktivitám a individualitám. V každé zemi je to trošku jinak, v každé zemi jsou jiné podmínky, ale v každé zemi se dá politická scéna rozdělit na pravici a levici,“ píše premiér v knize Petr Fiala od A do Z.

Při pohledu na současnou politiku vlády ale není vůbec jasné, na které straně jeho kabinet stojí. Jako obvykle se oba principy míchají dohromady a možná se i doplňují, v moderní politice se to skoro jinak nedělá. „Musím taky dodat, že u mě neplatí, že v mládí je člověk levičák a pak teprve pravičák,“ svěřuje se dál premiér. „Od doby, kdy jsem vnímal svět politiky, jsem byl vždycky napravo, a o tomhle jsem nikdy nepochyboval.“

V tomto smyslu patří jubilující Petr Fiala k lidem, kteří jsou dnes vlastně „politickým anachronismem“, jenž až nečekaně dlouho odolává bezohledné práci času. Staré ideologie už přece nikoho nezajímají, rozhodují praktické kroky a postoje ke konkrétním tématům, dnes už spíše civilizační a kulturní postoje než ideologické recepty a rámce.

Obnova pravicového patosu (méně už étosu, tedy praktického postupu) byla také důvodem, proč se k Fialovi přiklonilo tolik voličů.

A přece Petr Fiala díky zrcadlu Andreje Babiše, které nemá s žádným systémem idejí nic společného, svoji ideologickou linii udržel. Ne ve všem, ale v mnoha základních charakteristikách definujících ODS nakonec ano. Proti Babišovi totiž Fiala vypadá jako někdo, komu o něco jde, kdo někde stojí a chce něco víc než jen moc.

Obnova pravicového patosu (méně už étosu, tedy praktického postupu) byla také důvodem, proč se k Fialovi přiklonilo tolik voličů. Nostalgie po skutečně pravicové politice je v Česku od konce 90. let mnohem silnější než ostalgické stesky po starém pohodlném životě za komunistů. Fiala si pravicové voliče zavázal už tím, že před volbami pomohl k průlomovému snížení daní, které Česko nepamatuje.

Zrušení superhrubé mzdy, která přidala rodinám desítky tisíc korun ročně a státnímu rozpočtu ubrala sto miliard, se mu sice povedlo za spolupráce s arcinepřítelem Babišem, ale – jak říká dnešní premiér – „je-li kdy nějaká příležitost ke snížení daní, má se to udělat, ať se děje, co se děje“.

Když se hřímá v opozici

Fiala vyvolal naděje, že pravicová politika se vrací, což dnes na sociálních sítích popírají skoro všichni „praví pravičáci“, kteří premiérovi vyčítají právě to, že na své ideologické základy zapomněl. Když dnes tito lidé čtou staré Fialovy citáty, musí se smát.

Vyhranění pravicoví voliči pláčou nad tím, že vysoce deficitní rozpočet se nesrovnával škrty, nýbrž zvyšováním daní a slibovaná kompetence ODS v ekonomické oblasti se jaksi nedostavila.

„Můžete se spolehnout, že snížíme daně a zvýšíme příjmy. Můžete se spolehnout, že z ekonomického růstu budou bohatnout všichni a spravedlivě. Můžete se spolehnout, že skoncujeme se zbytečnou byrokracií, můžete se spolehnout, že zmodernizujeme stát i ekonomiku a že zachováme silné Česko v silné Evropě,“ hřímal opoziční lídr Fiala před sedmi lety.

Vyhranění pravicoví voliči pláčou i nad tím, že vysoce deficitní rozpočet se nesrovnával škrty, nýbrž zvyšováním daní, například, a slibovaná tradiční kompetence ODS v ekonomické oblasti, kterou premiér před volbami vychvaloval, se jaksi nedostavila. A to jak z hlediska opozice, tak z pohledu těch, kdo Fialu jako nositele návratu pravicového myšlení k moci s radostí volili.

Petr Fiala za deset let prošel velkou proměnou ve vztahu k mnoha tématům, konzervativní zůstává snad jen ve své víře a ve velmi rigidním způsobu oblékání (je schopen i na Ještěd vyrazit v saku a košili). Nejvíce je jeho politická proměna patrná ve vztahu k Evropské unii. Společenství, které ještě před osmi lety připadalo dnešnímu předsedovi vlády neschopné, brzdící a zbytečné, je najednou budoucností České republiky v Evropě a ve světě.

Z euroskeptika se stal eurorealista, ba mírný euronadšenec. Jako by praktický a velmi konkrétní vhled do toků evropské moci premiéra přesvědčil o tom, že tato struktura je ve světě rozpadajícího se starého řádu životaschopná, rozhodně jiná, než když se díval na věc zvenku a neviděl, co, jak a proč se děje uvnitř.

V neděli šedesátiletý politik a politolog si jako už tolikrát uvědomil, že je něco jiného o politice teoretizovat a přemýšlet a zaujatě psát a něco zcela jiného politiku dělat, rozhodovat s konkrétními praktickými důsledky. Českým premiérům se takové prozření přihází často právě v zahraničí, v Evropě, to když zjistí, že politika je tam chápána a provozována v širších souvislostech a rozvrzích, než jaké chceme a potřebujeme vidět v české politice.

Pro politika Fialu je typický jistý vynucený pragmatismus. Pokud se zkušeností – tedy souborem chyb, které udělal, protože, jak říká Oscar Wilde, co jiného je zkušenost – posune k jinému názoru na věc, posune se a dokáže změnit postoj.

V jedné věci se ale neposouvá: v přesvědčení, že vládní politika se sice dělá pro všechny, protože jako předseda vlády má odpovědnost za celou republiku, v užším politickém smyslu ji však provádí pro své velmi jasně vyhraněné voliče, neboť ti ostatní už stejně budou volit někoho jiného.

Vypadá to jako pragmatické smíření s realitou, lze to ale také vnímat jako naprostou rezignaci na politiku ve smyslu přesvědčování většiny o tom, kam a proč vede správná cesta do budoucnosti. Politika jako přesvědčování přesvědčených je příliš bojácná sázka na jistotu.

Hodil by se politolog Fiala

Z ideologického pravicového politika se v posledních letech stal velký ochránce západních hodnot. Když Petr Fiala v roce 1990 četl slavnou Fukuyamovu esej o konci dějin, mohlo se mu jako většině lidí tehdy zdát, že demokracie a volný trh mají opravdu navždy vyhráno a že to nikdo nikdy už nebude zpochybňovat.

Premiér jako by od války na Ukrajině pochopil, že žijeme v době „rizikové demokracie“, kterou podrývá kde co, zejména pak staré resentimenty a geopolitické civilizační napětí. Od Fukuyamy k Huntingtonovi, dalo by se říct, tedy od konce dějin ke střetu civilizací, kam patří islámský terorismus nebo kolonialista Putin.

Demagogickými a populistickými cestami se naleptávají staré jistoty minulého světa, ale jediné, co vyděšení demokraté dělají, jsou výzvy k obraně minulého.

Ale hlavně ke zvláštní teorii hodnot, která říká, že existují jakési neměnné jistoty, hotové božské dobro, které musíme důsledně a tvrdě bránit, protože jinak o ně přijdeme a s nimi i o svobodu.

„Nevěřím v žádný relativismus. Je dobro a je zlo. Jsou dobré a zlé věci, dobré a zlé činy. Někdy se to může těžko rozpoznávat, ale vodítka máme. Dobro má pro mě objektivní hodnotu a objektivní rozměr odvozený od Boha. A člověk má směřovat k dobru, k dobrému a snažit se podporovat dobro ve světě. O to ve skutečnosti jde,“ vyznává se politik v knížce Petr Fiala od A do Z.

Premiér jako západní politik zjevně nepochopil, že hodnoty a shoda na nich se ve společnosti musí neustále vyjednávat (Bůh to za nás neudělá a je otázka, zda je vůbec objektivní), že je to nikdy nekončící práce. Svět se neustále mění, což nutně neznamená, že hodnoty se nutně mění s ním. Musíme však zjistit, zda a jak fungují v nové konstelaci, neznamená to nic menšího než zas a znovu najít jejich „pravdivost“.

Právě to se děje dnes na celém světě. Demagogickými a populistickými cestami se naleptávají staré jistoty minulého světa, ale jediné, co vyděšení demokraté dělají, jsou výzvy k obraně minulého.

Nezkoušíme staré v novém, protože se bojíme vůbec zpochybnit, že by staré, tak jak ho bereme, už nemělo vnitřní sílu a že by už nikoho neoslovovalo. Tady by byl potřeba Fiala-politolog, někdo, kdo zkoumá a kdo se ptá, ne Fiala-politik, který už ty správné odpovědi drží v ruce a rozdává je jako růžence kolem sebe.

To je možná největší proměna oslavence Petra Fialy za posledních deset let na vrcholu politiky. Souvisí to samozřejmě s premiérskou odpovědností, ale možná i s vnitřním konzervativním jádrem, které se ve funkci vládního lídra vyjevilo velmi rychle také v podobě specifické mediální sebeinscenace, která na sociálních sítích dráždí davy voličů odleva doprava.

Snad o tomto veselém mediálním obrazu řekne Petr Fiala jednou ve svých pamětech více…