Slovenská předvolební kampaň připomíná velkou reality show, v níž se lídři předhánějí v nafukování voličského strachu. Nic nového pod sluncem, neurčitou masu nespokojených tvaruje ve voličskou sílu až společná emoce a společný nepřítel, přesto má pořád šanci i tradiční programová politika. Možná až překvapivě velkou.

Že dva týdny před volbami povede volební průzkumy Robert Fico a jeho Smer, čekali všichni, že mu bude těsně na záda dýchat Michal Šimečka se svým Progresivním Slovenskem, nečekal asi nikdo.

Volby nakonec budou napínavé až do posledního součtu, Fico může vyhrát, ale nemusí sestavovat vládu.

Touha po podvolení

Ficův návrat na politické výsluní je sám o sobě absurdní a nelogický (jenže s politikou je to často jako s fotbalem – nemá logiku). Bývalý premiér nese odpovědnost za korupční prostředí, které vygenerovalo i bezohledné vrahy novinářů, přesto mu věří skoro pětina občanů.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

(titulek a mezititulky jsou redakční, autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti)

Většinou těch, které Fico láká jako sociální demokrat, tedy sociálně citlivý politik, který chce lidem, těm slabším, pomáhat. Během své vlády říkal a sliboval totéž, přitom ale lidem s nižšími a nejnižšími příjmy moc nepomohl. Dokonce by se dalo říct, že výsledkem jeho „citlivé“ sociální pozice byla další stagnace rozvoje těchto vrstev obyvatelstva.

I na Slovensku tak vzniká trumpovský paradox: chudší lidé volí někoho, kdo jim v minulosti nijak nepomohl, spíše naopak, a dělají to opět jenom proto, že mají pocit, že právě tento hlas mluví za ně nejvíc, je nejhlasitější, je nejvíc slyšet.

Fico nestojí nikde, proto může být všude, stal se podobnou marketingovou měňavkou jako Andrej Babiš. Je mu jedno, jak se dostane k moci, co bude pak, se uvidí podle toho, jak se bude vyvíjet situace, jiný program než moc tu není.

Fico slibuje ochranu tradičního života, tedy konzervaci, přičemž ti nejchudší trpí naopak nedostatkem modernity. Malým ekonomickým, vzdělanostním a sociálním rozvojem.

Přesto nadšeně volí někoho, jehož zájmem je svůj elektorát udržovat u sebe a ovládat ho skrze politické iluze, nikoli jim pomoci k emancipaci a osobnímu růstu.

Nikoli sebevědomí, nýbrž podřízení, to je cesta Ficovy kampaně, přičemž to největší překvapené pro leckoho může být, kolik lidí po takovém podvolení touží a jak snadno odevzdávají svoji symbolickou svobodu do volebních uren.

Šimečkovo Progresivní Slovensko je sice na straně modernity a jejího prohlubování, k ještě širšímu publiku se ale nemůže dostat kvůli vzdělanostním bariérám a předsudkům, které ve společnosti udržují iluzionisté jako Fico.

Je zcela neuvěřitelné, že se tématem předvolebních debat mohly stát podivné kulturní války, které nemají nic společného se základními politicko-ekonomickými otázkami, které v parlamentních volbách většinou rozhodují.

Už ne ekonomika, nýbrž LGBT či manželství pro všechny, hlupáku? Liberální síly si bohužel nechávají unést základ politického boje na úkor témat, která nedokážou být univerzální a nejsou centrální.

Politická měňavka typu Babiš

Podobně absurdní je příklon Fica k Rusku. Sám ještě před šesti lety podporoval působení Slovenska v jádru EU, po boku Německa a Francie, vyslovil se nedávno i pro podporu Ukrajiny, jen na veřejnosti dnes vede účelově úplně jinou rozpravu, proti níž se liberální část slovenských demokratů jen obtížně brání.

Fico nestojí nikde, proto může být všude, stal se podobnou marketingovou měňavkou jako Andrej Babiš. Je mu jedno, jak se dostane k moci, co bude pak, se uvidí podle toho, jak se bude vyvíjet situace, jiný program než moc tu není.

Slovensko vykazuje v průzkumech ohromnou rozdrobenost, podobně jako Česko. Na slovenské scéně je ale více seskupení s podporou přes deset procent, která významně ovlivní povolební jednání.

Volby rozhodují voliči, to jistě platí, Slovensko ale půjde po volbách tam, kam budou chtít jít menší povolební poražení, kterým první dva na pásce budou nabízet podíl na moci.

Stále ještě to může být proud otevřené evropské modernizace společnosti, s lehkou příměsí místního nacionalistického konzervatismu. Horší varianta by byla, kdyby tomu bylo naopak.

Fico je pružný pragmatik, ne bytostný nacionalista, spíše na peníze a vliv než na vychovávání a provázení davu. I to může být jistá naděje, bude-li nejhůř a menší spolu Fica nepřetlačí. I absurdní návrat nakonec nemusí tolik bolet.