Vypadá to směšně, když se ve věku umělé inteligence a globální vesnice vracíme k primitivním nacionalismům předminulého století. Nakonec se zdá, že nic jiného a silnějšího k identifikaci asi nemáme. Opravdu?

Filozof a sociální antropolog Ernest Gellner – který v 90. letech minulého století přednášel v Praze, kde také jako kluk chodil do školy a nakonec tu v roce 1995 zemřel – razil tezi, že národ je produktem nacionalismu, nikoli naopak. Je to poněkud vulgární interpretace jeho slavné knihy Nacionalismus, pro potřeby veřejné debaty je však ideální.

Naznačuje totiž, že národ není nic přirozeného, nic, s čím bychom se narodili a v sobě objevovali a na základě této síly potom sdíleli.

Je to přesně naopak, teprve na základě příběhů o tomto společném teprve něco takového jako národ vymýšlíme a budujeme, pokud se tedy najde dost horlivých nadšenců, kteří to dostatečně dlouho udržují jako smysluplný příběh pro masy a nejbližší budoucnost.

Nacionalisté nebrání národ, protože ten je jako etnické společenství spíše produktem nacionalistické snahy, ale brání nacionální vyprávění, která národ vytvářejí. Brání identifikační národní příběhy.

Kdo ovládá sílu totemu

Dokud se nacionalismus nesnaží, o národě ani nevíme, vzepětí tohoto hnutí pak často objeví národní kořeny i v někom, kdo by se o něco tak nehmatatelného nikdy nezajímal.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

(titulek a mezititulky jsou redakční, autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti)

A dokonce i v lidech, kteří se jinak cítí jako světoobčané a využívají výhod globalizace, dokáže vypjatý nacionalismus pohnout národním cítěním, které bylo kdesi v hloubi zapomenuto a potlačeno přirozenou zkušeností obyvatele globální vsi.

Nacionalisté tedy nebrání národ, protože ten je jako etnické společenství spíše produktem nacionalistické snahy, ale brání nacionální vyprávění, která národ vytvářejí. Brání identifikační národní příběhy, které se stávají více či méně posvátnými totemy, kolem nichž se tančí dobově možná odlišné, ale v podstatě stále stejné tance.

I využití je dobově odlišné, energie koncentrovaná v totemových prostorách je ale pořád stejná. Kdo ovládá liturgii, ovládá sílu totemu!

Obnovovaná národní vyprávění nacionalistů globální doby se dají vyložit jako obranné mechanismy, jako reakce na hrozby pozdně moderní doby, k nimž se nejen kvůli agresivnímu Rusku a jeho výpadům na Ukrajině znovu přiřadila i válka (kromě krachu klimatu, hladu, migrace atd.).

Národní vyprávění se využívají jako tišící prostředky, které dávají naději, že v našem omezeném národním prostředí opět dokážeme zajistit své poklidné přežívání navzdory tomu, že svět se hroutí do záhuby. Stačí málo: upevňovat národní stereotypy (onu mytologickou liturgii), které jsou opravdu naše, což je náš národní, přesněji nacionální zájem.

Při projíždění Evropou člověk snadno zjistí, jak neuvěřitelně stejné, homogenní prostředí obýváme, jak moc kulturně propojeni dnes jsme. Národní odlišnosti pak působí jako zvykový folklor na úrovni gastronomické zvláštnosti.

Pracuje se tu na etnické, nikoli na politické definici národa, protože ta by velela provádět pravý opak. Přemýšlet v kontextu globální vsi, která nás živí politicky, ekonomicky, technologicky i kulturně, nikoli v rámci omezených hranic starých nacionalistických vyprávění. Neztratíme ale takovým způsobem to, čím jsme? Neznamená přílišná globální stejnost ztrátu sebe sama, naší specifické národní existence?

Nacionalismus s potleskem

Prázdniny jsou ideálním časem pro takové přemýšlení. Při projíždění Evropou totiž člověk snadno zjistí, jak neuvěřitelně stejné, homogenní prostředí obýváme, jak moc kulturně propojeni dnes jsme. Národní odlišnosti pak působí jako zvykový folklor na úrovni gastronomické zvláštnosti.

Koření a ingredience jsou různé, ale základ společenského koláče je vlastně všude stejný. Proklamovaná jednota v rozmanitosti se na letních cestách projevuje jako prostý fakt!

Je národ více národem, tedy propojenou společenskou či civilizační entitou, díky mobilu, internetu nebo autu, anebo více tím, že si dává svíčkovou, musaku nebo burek?

Jistěže že tím prvním, i když nás esteticky přitahuje to druhé, které je pak snadné nacionalisticky udržet jako národní krásu. Není to však bytostná biodiverzita, jak by se mohlo zdát, odlišnost esencí, nýbrž jen pestrost tvarů a zbarvení, za něž se nakonec bojuje jako za identifikační národní prvky. Ta naše vepřová, co na tom, že milujeme dávno i (možná mnohem víc) kebab.

Gellnerova teze o nacionalismu, který vytváří národ, by si jistě zasloužila větší rozvedení. Kromě touhy k dalšímu a hlubšímu akademickému porozumění podněcuje k důležité praktické otázce, zda lze nacionalismus praktikovat v globálním světě bez destruktivních souvislostí navždy válčících národů?

Jinými slovy: jak v jedné vesnici zajistit, aby se kvůli boršči a gyrosu nezabíjeli ti, co mají jen vývary a zeleninu. Je-li návrat nacionalismu, jak řečeno, vlastně přirozeně pochopitelná obrana před životem v globálním rozměru, je největším úkolem nacionalistů pozdní doby právě toto: vynalézt národ, který bez násilí na druhých a na jejich úkor nejen přežije, ale bude také dál prosperovat v jednom společném planetárním kempu.

Takový nacionalismus by se nakonec dal i podpořit, a možná by mu zatleskal i Ernest Gellner. Tleskal bych velmi rád s ním…