Moderní lidé si zvykli na to, že jejich systémy a technologické nástroje dokážou zvládnout jakákoliv nebezpečí. Jsou pak v šoku, když se ukáže, že to někdy nefunguje. Například když ani všemocná věda nedokáže zabránit šíření covidu nebo když všemi prostředky vyzbrojená policie nestihne zastavit vraha na Filozofické fakultě.

Je těžké se smířit s tím, že systém nepočítá s náhodou, že ji neumíme zapracovat do rutinních postupů a že vyšetřovaní není dostatečně rychlé a policisté nezastaví zločince, který vzdor veškeré snaze nakonec zabíjí. Příbuzní obětí střelby na FF UK budou již navždy přesvědčeni o tom, že policejní systém fungoval špatně, že policie udělala chybu a že jejich blízcí mohli žít. Stačilo se přece podívat do kamery na vrátnici, stačilo včas vyklidit fakultu… Jak jednoduché, viděli jsme to přece všichni ve filmu!

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Mezititulky jsou redakční.

Od počátku si do vyšetřování zpětně promítáme závěrečný masakr, s nímž se mělo počítat. Mělo to přece dopadnout dobře, jako v těch báječných televizních detektivkách, kdy se vraha podaří zastavit a všichni obdivují, jak chytře a analyticky propracovaně policie funguje.

Jenže detektivky, ty relativně dobré a nikoli falešně iluzivní, nabízejí jiný obraz policejní práce. Je plná omylů a špatných verzí, které se nakonec rozpletou s větším či menším úspěchem. Pod časovým tlakem roste i nebezpečí chyby, což se zřejmě stalo i při honbě na budoucího střelce z filozofické fakulty. Otázkou ale je, zda je to omyl vyšetřovatelů, špatná volba nebo chyba systému, který nelze ze systému zcela eliminovat. Ne, to není fatalismus, spíše přízemní reálný a praktický pohled na věc.

Jen hořkost z neúspěchu

Například v posledním díle druhé sezóny detektivní série Stíny v mlze režiséra Radima Špačka policie pracuje na ochraně jedné ohrožené ženy, kterou zároveň využije jako volavku na vraha. Přitom zcela pomine hledání druhé ženy, která je sice úplně stejně ohrožena, ale zůstane, bůhví proč, ve stínu. Zachránit se ji už nepodaří, ačkoliv vrah, který po dokonané vraždě spáchá sebevraždu, je nakonec už skoro dopaden.

Chyba? Pomýlení? Slepá skvrna? Je to na odvolání šéfa policie, velitele zásahu, rezignaci ministra vnitra? O ničem takovém detektivka nemluví, zůstává jen hořkost z neúspěchu, depresivní smutek policejní práce, který jistě dodnes leží i na těch, kdo nezabránili střelbě na FF UK.

Všichni už dnes víme, jak bychom to my dělali správně, co a jak rychle by se mělo udělat. Příbuzní obětí, ale i novináři, kteří se převlékli za svědomí společnosti, zajímá už jen jméno toho, kdo lov na vraha tak strašlivě zpackal. Jako bychom pro klid vlastní duše potřebovali ukázat prstem a říct – ten, ten za to může! Vina musí mít jméno a obličej, aniž bychom uvažovali, kde a jaká je vlastně vina v tomto případě.

Že obecnější odpovědnost nese ministr, šéf policie i velitel kriminálky, se zdá být samozřejmé. Odstoupí-li všichni, bude do budoucna jasno, jak vše udělat lépe a pečlivěji? Poběží kriminalisticky stroj konečně dobře, tedy přesně tak, jak všichni ve slepé modernistické víře očekáváme, tedy – dokonale?!

Jak rozfoukat mlhu

Očekávat se to nedá. Tak jako neexistuje dokonalý zločin, neexistuje pravděpodobně ani dokonalé vyšetřování. Z tohoto faktu bychom měli vycházet i při hodnocení z dnešního pohledu příliš pomalého a děravého hledání střelce na FF. Hledáme „stíny v mlze“, říká detektiv ve stejnojmenném seriálu ČT. Nic přesnějšího k celé bolestivé a smutné události se skoro ani říct nedá. Možná budeme vědět, jak lépe na tyto stíny svítit, jak rozfoukat mlhu, jak vyvolat kontrast, aby se zjevila realita, jistotu úspěchu však nebudeme mít nikdy.

Systém ale nějak reagovat musí a jediná cesta, kterou zná, je brát každé ohrožení jako smrtelné a osudové. Jak se to například stalo nedávno na Václavském náměstí v Praze, kde se objevila dvě opuštěná zavazadla. Policie kvůli tomu zastavila provoz metra a tramvají, vyklidila prostor, a pak zjistila, že nebezpečí nehrozí.

Systém, který lze jen těžko zlepšit dalšími přesnými předpisy a metodickými popisy vyšetřovacích postupů, bude nyní preventivně přecitlivělý. Je a bude to jediný skutečně viditelný výsledek snahy o zdokonalování kriminalistického systému, z něhož se snažíme vypudit náhodu. Stíny v mlze zůstávají, a my se jich vzdor naději, že ihned uvidíme jasné kontury a detaily figur, budeme bát daleko více než předtím.