Političtí vězni 50. let František Suchý, Mária Matejčíková a František Lízna a vězeň koncentračního tábora a partyzán Otto Šimko převezmou 17. listopadu Ceny Paměti národa.

Ty již osmým rokem předává společnost Post Bellum, letošní slavnostní předání proběhne v Národním divadle od 20. hodin a přenáší jej živě Česká televize a Český rozhlas Plus.

Když se Františka Lízny zeptáte, od jaké chvíle svého života se cítí být antikomunistou, nejprve řekne, že od svých 12 let, kdy probíhal proces s Rudolfem Slánským a jeho otec poslouchal jeho průběh v rozhlase. Postupně se dostane k tomu, že byl „antikomunistou už snad v lůně své matky“.

Vzpomínky pamětníka natočil pro projekt Paměť národa v březnu 2016 v Šumperku Vít Lucuk, vyprávění zpracovala Eva Kubátová 

Lízna sám sebe popisuje (minimálně v útlém dětství) jako „darebáka“, ale z jeho vyprávění čiší spíše odvěká touha vyhranit se proti nevyhovujícímu systému. „Nebyl jsem v Pionýru, prostě to nepřipadalo v úvahu. Míval jsem dvojky a trojky z chování, odmítal jsem totiž zdravit ‚čest práci‘. K maturitě jsem pak nešel ve svazácké košili, ale v civilním oblečení, i když jsem tím riskoval,“ vypráví.

Pošlapaná rudá vlajka

Lízna (vlevo) se spolužáky před kněžským svěcením. Měřice, 1979. Zdroj: Paměť národa

Antikomunismus jistě částečně zdědil po svém otci, který kvůli odmítnutí přihlášky do komunistické strany a častým debatám s kněžími skončil po roce 1948 na nucených pracích v Oslavanech.

Důsledky pocítila celá rodina – zabavili jim auto a museli se přestěhovat z Jevíčka do Velké Routky, kde jim byla přidělena takzvaná vila Sibiř. Ta především za zimních měsíců plně dostávala svému jménu.

Později se Líznovi přestěhovali do Velkých Opatovic, odkud František nadále dojížděl do jedenáctiletky v Jevíčku. František chtěl pak dále studovat, ale vzali ho jen v Moravské Třebové do učení na tiskaře.

„Později jsem se zamiloval do jedné dívky a chtěl jsem ji na prvního máje políbit. Když jsem k nim ale přišel, všichni plakali. Ptal jsem se, co se stalo, a řekla mi, že jejího otce zavřeli jako kulaka. Tak strašně mě to rozčílilo, že jsem cestou domů strhl rudou vlajku na náměstí a v polích ji rozcupoval na cáry. O den později přijela policie a zatkla mě. Otec se mě zděšeně ptal, jestli jsem to skutečně udělal, a já řekl ano,“ vypráví.

V květnu 1960 byl za to odsouzen na sedm měsíců v dolech na Jáchymovsku. „Byl to začátek mé kariéry kriminálníka,“ vzpomíná dnes František Lízna.

Po propuštění z vězení šel mezi lety 1962–1964 na vojnu, kde se za neuposlechnutí rozkazu opět dostal do problémů, takže zbytek vojny strávil pasením prasat a ovcí.

Po vojně se Františku Líznovi nedařilo najít práci, nakonec tedy přijal jedinou možnost – tvrdou dřinu v cukrovaru v Uherském Hradišti. Neměl však pouze pracovní pohnutky – viděl totiž, jak celníci zapečeťují vagony naložené pytli s cukrem, který byl určen pro export.

„To byla moje šance. Řekl jsem si, že tu práci musím zvládnout, dokud nebudu mít šanci se do vagonu nějak dostat a odjet za hranice.“ Po dvou týdnech v cukrovaru se mu podařilo zrealizovat plán na útěk a vlezl do vlaku větracím okénkem. „Dojeli jsme na rakouské hranice, kde se vlak zastavil. O půlnoci mě našli mezi stokilovými pytli. Dodnes nevím, čím to bylo. Možná mě vyčuchal pes, možná jsem usnul a chrápal…“

Byl odsouzen na rok ve vězení na Pankráci. Roku 1968 nastoupil jako pomocný ošetřovatel tělesně a mentálně postižených na Velehradě a jeho život dostal úplně jiný směr.

Kněz bez státního souhlasu

Právě na Velehradě ho poprvé napadlo vstoupit do řádu Tovaryšstva Ježíšova, tedy k jezuitům.

Studium teologie ani církevní řády nebyly komunistickému režimu po chuti. Roku 1950 byly dokonce všechny formálně zakázány a při tzv. akci K jim byl zabaven veškerý majetek a jejich představení byli uvězněni.

František Lízna, současná fotografie. Zdroj: Post Bellum

Po roce 1965 však byla většina z nich propuštěna a církev tedy prožívala jakési znovuzrození. Studium teologie ovšem rozhodně nebylo prosto politických tlaků, což se nejvíce ukázalo na začátku normalizace.

František přesto roku 1974 kněžské vzdělání dokončil. Nezískal ale státní souhlas, neměl tedy formálně právo vykonávat duchovní činnost.

Jako přesvědčený antikomunista podepsal i Chartu 77 a aktivně se podílel na šíření samizdatu. Na setkávání s disidenty vzpomíná jako na obohacující zkušenost, ostatně stejně jako na své opakované pobyty ve vězení.

„Naštěstí jsem měl možnost poznat komunistické lágry, které mě naučily žít podle pravdy,“ dodává. Vzhledem k tomu, že nemohl vykonávat kněžské povolání, živil se prací v různých zdravotních a sociálních zařízeních, kde skladoval samizdaty a zakázanou literaturu. A právě na sádrovnu olomoucké nemocnice si pro něj přišla StB.

„Byl jsem tak v šoku, že jsem jim na větu ‚zatýkáme vás‘ odpověděl ‚děkuji‘,“ vypráví o tehdejším zatčení, jako by to byla anekdota. Po tříměsíční vazbě v Ostravě už ho v Olomouci nepřijali zpět, a tak přesídlil do Prahy, kde mohl dělat sanitáře. I tady se historie zopakovala a byl zatčen.

Za šíření samizdatu byl na počátku 80. let odsouzen k výkonu trestu 27 měsíců odnětí svobody ve věznici Plzeň-Bory.

„Byl jsem umístěn do uzavřeného podzemního oddělení. Po každé pracovní směně jsme se museli vysvléknout a následně nám kontrolovali všechny tělní otvory, jestli něco nepašujeme. Nutili nás dělat dřepy, jestli něco nevypadne. Bylo to nesmírně ponižující.“

Mezi vězni byly nejobávanější pracovní aktivitou tzv. šatony, tedy broušení bižuterie. I František Lízna se toho obával a jeho nejhorší představy se naplnily. S odstupem času vzpomíná, jak vězení na Borech „prožíval v tom nejhorším možném provedení“.

Václave, nepodepisuj to

Nebyl to však poslední pobyt ve vězení, pamětník byl neustále pod dohledem StB. „Dokonce s sebou v autě vozili židle, aby vždycky, když na mě čekali, mohli sedět pohodlně,“ vysmívá se pamětník tehdejším praktikám.

Za šíření samizdatu a letáků ho znovu odsoudili roku 1988 na čtyři měsíce vězení. „Udělali ze mě super rafinovaného antikomunistu, co jim škodí. Přitom já jsem neškodil, já jsem dělal jen úplně primitivní věci. Ale práce pro Chartu byla moje poslání,“ dodává ke svému odsouzení.

Po propuštění pracoval v ústavu pro tělesně postižené v Černé Hoře (okres Blansko). Nejen že byla práce nesmírně namáhavá, ale byl navíc umístěn na ženské oddělení. „Říkal jsem jim: ‚To nemyslíte vážně, vždyť jsem kněz.‘ Ale řeholní sestry, co tam pracovaly, mě přesvědčily, abych zůstal. Po revoluci, když jsem se stal knězem v jednom brněnském kostele, jsem často na Černou Horu vzpomínal a litoval, že jsem odtamtud odešel. To byla skutečná práce,“ vypráví pamětník.

Zatčen byl ještě jednou, těsně před revolucí, po setkání disidentů v čele s Václavem Havlem. Tomu tehdy StB přislíbila možnost propuštění a Havel si vyprosil konzultaci se třemi dalšími zatčenými, z nichž jedním byl právě František Lízna.

„Jeden mu řekl: ‚Vašku, udělej to, nemá cenu, abys tady seděl.‘ Další mu oponoval, ať to nepodepisuje. Já jsem to musel rozhřešit. Řekl jsem mu tehdy: ‚Nemám odvahu ti říct tak nebo tak, sedíš už dlouho. Ale, Václave, víš co, nedělej to. Tebe prostě musí pustit. Když to podepíšeš a zažádáš o milost, bude to, jako kdybys něco provedl.“

Václav Havel tehdy žádost o lákavou nabídku propuštění nepodepsal. „Víte, vždy jsem měl na mysli, abych nepodlehl žádnému amorálnímu návrhu,“ konstatuje Lízna.

• Druhým oceněným Čechem je letos František Suchý (1927), který spolu se svým otcem, ředitelem strašnického krematoria, ukrýval popel popravených obětí nacismu a komunismu, aby mohly být jednou pohřbeny důstojně. Držel v ruce urnu s popelem generála Josefa Mašína i Milady Horákové.
  
  V únoru 1948 se coby vysokoškolský student zúčastnil pochodu na Hrad k prezidentu Edvardu Benešovi. Demonstraci brutálně rozehnala policie. Rodina Suchých byla i kvůli pomoci americkému agentovi a tisku letáků zatčena, František dostal pětadvacet let kriminálu. StB mu nabízela propuštění výměnou za spolupráci. I pod pohrůžkou smrti odmítl. Vystřídal věznice Pankrác, Mírov, Opava, Bory, Leopoldov. V roce 1964 byl propuštěn v polovině trestu.

• Jedinou ženou mezi oceněnými je letos Mária Matejčíková, roz. Luptáková (1931). Když jí bylo 19 let, pomohla katolickému knězi, který uprchl z vězeňské nemocnice. Dříve mu už pomohla její matka, útěk přes hranice se však bohužel nezdařil, skupina byla prozrazena a „útěkáři“ dostali 10 let. Mária tedy dobře věděla, jaké nebezpečí jí hrozí. Měsíc poté, co muži pomohla, ji zadržela StB.Odsoudili ji za vlastizradu na 5 let.Po propuštění pracovala jako dělnice v tabákové továrně, později ve fabrice na zpracování čediče. V roce 1968 se s manželem neúspěšně pokusili založit Klub angažovaných nestraníků. Po pádu komunistického režimu se Mária angažovala při rehabilitaci politických vězňů a nespravedlivě stíhaných.

• Druhým slovenským oceněným je Otto Šimko (1924), jehož židovská rodina se vyhnula transportu do koncentračního tábora. Perzekuci ale neunikli – v roce 1942 museli nastoupit do pracovního tábora v obci Vyhne. Poté se jim podařilo dostat ven, při Slovenském národním povstání v roce 1944 se přidal k 9. liptovskému partyzánskému oddílu. Po jednom střetu s Němci ale musela jeho jednotka před silným útokem ustoupit. Otto se během ústupu ztratil, protože pomáhal zraněnému kamarádovi. Ve městě ho ale zatkla policie a podrobila brutálním výslechům.Utekl a po zbytek války se skrýval. Po válce vystudoval práva a začal chápat, že jeho zidealizované představy o komunistickém režimu byly jen iluzí. Když v 50. letech začaly politické procesy, které byly i antisemitsky motivované, byl z práce vyhozen. Později pracoval jako dělník, vychovatel na učilišti a v sedmdesátých letech pak jako podnikový právník.