Prokremelské chování premiérů Viktora Orbána a Roberta Fica v souvislosti s rusko-ukrajinskou válkou připomíná fakt, že středoevropské satelity byly po dlouhou dobu také předvojem stalinismu. A klíčovou událostí v tomto ohledu byla schůzka v Kremlu a na generálním štábu ve dnech 9. až 12. ledna 1951. Vůdce „pokrokového lidstva“ a jeho soudruzi hovořili s diktátory rudého bloku o mezinárodní situaci a zahraniční politice.

O této schůzce se dochovaly vzpomínky bývalého maďarského tyrana Matyáše Rákosiho, v nichž jsou úryvky blížící se pravdě:

„Na sovětské straně byli přítomni: Stalin, několik členů politbyra (…) maršál Vasilevskij (autor plánu na obsazení Evropy v roce 1941, pozn. autora) a generál Štemenko, který byl v té době náčelníkem Generálního štábu Sovětské armády (v letech 1943–1946 vedl operační ředitelství Generálního štábu, tj. plánoval všechny útočné operace v Evropě a Asii, pozn. autora). Přítomni byli všichni generální tajemníci komunistických stran lidových demokracií (s výjimkou [šéfa PPR] Beruta [a také vůdců NDR a Albánie, pozn. autora]). Zprávu o mezinárodní a vojenské situaci přednesl Štemenko. Byl to velmi mladý muž… S knírem dobrého vojáka (donský kozák z vesnice Urjupinsk, pozn. autora). Stručně a jasně referoval o vojenské stránce mezinárodní situace, uváděl údaje o vojenské síle NATO…“

Poslední slova jsou Rákosiho pozdějším hodnotovým soudem, protože podle záznamu tehdejšího rumunského ministra obrany Emila Bodneraše nešlo ve Stalinově projevu o sílu, ale o slabost Ameriky:

„V poslední době se objevuje názor, že Spojené státy jsou neporazitelnou mocností a jsou připraveny rozpoutat třetí světovou válku. Ukazuje se však, že USA nejenže nejsou připraveny rozpoutat třetí světovou válku, ale nejsou schopny zvládnout ani tak malou válku, jako byla korejská. Je zřejmé, že USA potřebují ještě několik let na přípravu. USA jsou v Asii zabředlé a ještě několik let tam zůstanou. Skutečnost, že USA budou příští dva tři roky vázány v Asii, je pro nás, pro světové revoluční hnutí, velmi příznivou okolností. Tyto dva nebo tři roky musíme obratně využít.“

USA tedy nebyly v jeho projevu prezentovány jako hrozba, ale spíše jako kořist, která by mohla brzy nabýt na síle, a stát se tak nedostupnou.

Pozemní třetí světová

Přítomní si velmi dobře pamatovali osud Hirošimy a Nagasaki, ale vůdce posluchače preventivně uklidňoval:

„Spojené státy mají atomovou sílu, tu máme také. USA mají velké námořnictvo; jejich námořnictvo však nemůže hrát ve válce rozhodující roli.“

Tím dal jasně najevo, že třetí světová válka, přinejmenším její první fáze, bude z velké části pozemní, tj. bude pravděpodobně spočívat v dobytí Eurasie.

A Stalin samozřejmě nezapomněl na hlavní argument v éře jaderné bomby – před vynálezem jaderných raket nebo atomového dělostřelectva:

„Spojené státy mají moderní letectvo, ale jejich letectvo je slabší než naše.“

Koneckonců už dva měsíce dostával zprávy, že sovětský 64. stíhací sbor vyzbrojený letouny MiG-15 úspěšně sestřeluje americké létající superpevnosti na korejské obloze.

Všechny současné úspěchy však neznamenaly, že by mladší bratři měli usnout na vavřínech: „Vy v zemích lidové demokracie byste měli během dvou až tří let vytvořit moderní a silné armády, které by měly být do konce tříletého období bojeschopné.“

Další svědectví o těchto pekelných situacích zanechal tehdejší československý ministr obrany Alexej Čepička. Prezident Klement Gottwald provdal za tohoto právníka svou dceru, která v roce 1950 dovršila čtyřicítku, a „k výročí“ daroval zeťovi generálské nárameníky.

V roce 1968 Čepička obsah setkání v Kremlu převyprávěl historikovi Karlu Kaplanovi, který ještě za  exministrova života publikoval ve Francii článek založený na těchto vzpomínkách.

Podle Čepičky Stalin satelitům sdělil, že má v úmyslu napadnout západní Evropu, a to zhruba do tří let. Plán československé armády „Sokol“ je uložen ve vojenském archivu v Praze a z vůle českého generálního štábu je dodnes přísně utajován.

V ruském časopise „Otázky dějin“ Kaplan dosvědčil, že se bývalého ministra ptal na směr zuřivého letu ocelového ptáka:

„Jaký operační směr byl určen pro československou armádu? Odpověděl: část Francie.“

Jak vzpomínal Rákosi, „Štemenko (…) vyjmenoval, jaká by podle sovětských soudruhů měla být armáda každé ze [socialistických] zemí do konce roku 1953. Maďarsko mělo mít do konce roku 1953 armádu o síle 150 tisíc mužů, tedy, pokud si dobře vzpomínám, 9 divizí.“

Z Bodneraszova záznamu vyplývá, že pro každý satelit byly navrženy a během jednání upřesněny nejen mírové, ale i válečné počty vojáků. Rákoszy měly při mobilizaci postavit do zbraně čtyři sta tisíc mužů.

Celkem měly být ozbrojené síly Polska, Československa, Maďarska, Rumunska a Bulharska v době míru navýšeny na 1,4 milionu mužů a měla být vytvořena záloha.

Krvavá práce pro všechny

Je příznačné, že nikdo z přítomných neměl námitky vůči podstatě Stalinových návrhů – vytvořit mlýnek na maso, v němž mají dobrou šanci odejít na onen svět všichni přítomní.

Nespokojenost vyvolaly náklady na plánovanou procházku na Gibraltar. Podle svědectví maďarského diktátora on sám nejen bezvýhradně podporoval Stalinovy návrhy, ale dokonce opatrně naznačil, že by bylo dobré zvýšit úkoly pro rozvoj maďarských ozbrojených sil.

Ať tak či onak, krvavé práce bylo dost pro všechny. Stalin zopakoval svůj zájem o čistou oblohu tváří v tvář jaderné bouři:

„Musíme dát lidovým demokraciím do každé země dva radary typu, který máme v současnosti, s dosahem 200 kilometrů, aby se je naučily používat a identifikovat blížící se nepřátelská letadla. Později jim budeme muset dodat nové radary, na kterých nyní pracujeme, s dosahem 400 kilometrů…“.

Ale ani při nejužší spolupráci socialistických zemí nepovažoval vůdce nadcházející boje na zemi za snadný triumf:

„Nejtěžší problém, který je třeba vyřešit, je munice, jak ukazují naše vojenské zkušenosti. Žádná ze zemí lidové demokracie nemůže sama zajistit vše potřebné pro válku. V důsledku toho si musí navzájem pomáhat. To bude úloha výboru. Některé suroviny by měly být nahrazeny jinými surovinami. Například v mnoha předmětech vojenského použití lze měď nahradit hliníkem… Potřebujeme hodně munice… Budeme potřebovat hodně nábojů, granátů, bomb, min atd.“

Na lednové schůzi Stalin před své mladší bratry postavil nejen pracovní úkoly, ale protože si byl dokonale vědom toho, že zvýšení vojenských výdajů nepovede k radosti obyvatelstva, doporučil věnovat zvláštní pozornost kádrům letectva:

„Piloti musí být spolehliví, důkladně prověření, aby neutíkali se svými letadly za hranice. Ať je to jak chce, stíhací letadla jsou pro obranu, pro ofenzivu potřebujete bombardéry, v první fázi alespoň jednu bombardovací divizi na každou zemi.“

Polský politik Eduard Ochab připomněl pocity polské delegace po požadavcích vůdce národů: „S těžkým srdcem jsme přijali tyto ‚rady‘ a z nich plynoucí vyhlídky“.

Nicméně čteme-li pozorně Ochabův rozhovor, jeho slova o „těžkém srdci“ se netýkají vojensko-politických, ale hospodářských úkolů, které Stalin Polsku a dalším satelitům stanovil. Nástup konečného štěstí byl vnímán jako nákladný. Zároveň nikdo z účastníků kremelské schůzky v letech 1951–1953 neutekl na Západ ani jinak nesignalizoval NATO, co se chystá.

Budování univerzálního gulagu

Všichni účastníci lednové schůzky začali plnit pokyny svého staršího bratra s mimořádnou horlivostí a uvrhli obyvatelstvo svých zemí z poválečné devastace a bídy do bídy a chudoby. Rákosi připomněl, že v jeho zemi „… v roce 1952 životní úroveň nestoupla, ba dokonce klesla… … Životní úroveň klesla i v Rumunsku a Polsku“.

V Národním archivu v Praze našel autor těchto řádků stohy dokumentů o lavinovitém zvyšování vojenských výdajů a zhoršování zásobování obyvatel Československa na počátku padesátých let, potravinových potížích, průmyslových haváriích, přerušení dodávek elektřiny pro obyvatelstvo a nárůstu počtu průmyslových havárií.

Ve vojenském archivu v Praze se nachází řada dokumentů o urychleném výcviku velitelského sboru v oněch třech temných letech na počátku 50. let. Totéž se dělo všude od Bulharska po Polsko. Rákosi vzpomínal, že noví rudí velitelé vypadali jako uniformovaná chátra:

„Většina důstojníků byla ještě před rokem nebo rokem a půl dělníky a rolníky, důstojníky se stali po vyškolení v ‚rychlokurzech‘. Poté, co si oblékli vojenské uniformy, si samozřejmě ještě neosvojili vojenskou kázeň, dochvilnost, schopnost udržet tajemství, znalosti a tak dále.“

A to, co dělali, nebylo nijak povzbudivé, protože jim to umožňovalo vyhlížet světlou budoucnost: „…  sovětské výcvikové metody se zásadně lišily od předchozích (…) protože byly zaměřeny na to, aby se podmínky výcviku co nejdříve přiblížily vojenským. … Od jara (…) až do hlubokého podzimu jednotky opouštěly kasárna a cvičily v lesích, pod širým nebem nebo v úkrytech (tj. zemljankách a norách, pozn. autora) a stanech (…) Po prudkých deštích trávili vojáci celé dny obnovou vyplavených zákopů a úkrytů. (…) Důstojníci a poddůstojníci byli mladí a nezkušení, což ještě zhoršovalo situaci s kázní.“

Rákoši o tomto barbarství v armádě informoval sovětské vojenské poradce, ale ti si věděli rady: „Uklidňovali mě, že jde jen o počáteční potíže…“

Zakončeme text Kaplanovým svědectvím o jeho rozhovoru s Čepičkou v roce 1968, který téměř dvě desetiletí po setkání v Kremlu litoval, že nevstoupil do Francie ve voze své armády:

„Když jsem se ho zeptal, zda věří v reálnost Stalinova plánu vítězného vojenského tažení v Evropě, odpověděl bez váhání: ,Ano!‘ (…) Naopak považoval za velkou chybu Chruščovova vedení, že jeho zahraniční politika zmařila plány vypracované a připravené ještě za Stalinova života. Nyní by již Evropa byla socialistická a mnohé ekonomické potíže vyplývající z hospodářské zaostalosti socialistických států by byly dávno překonány (musíme předpokládat, že na úkor drancování ,buržoazie‘, otrocké práce vězňů a ,nepřátel lidu‘ jako v SSSR v letech 1945–1950, pozn. autora). (…) Znovu jsem se ho zeptal, zda si uvědomuje, že to všechno by socialistický tábor vyčerpalo, způsobilo velké lidské a materiální ztráty, protože už samotná příprava přivedla československé hospodářství do hluboké krize; zároveň nebyla záruka, že to všechno skončí vítězstvím, tažení se mohlo zvrhnout v dlouhodobý konflikt s partyzánským hnutím. Odpověď zněla, že ztráty budou rychle vyrovnány.“

To znamená, že Stalin nebyl jediný, kdo si chtěl užít moci vybudováním univerzálního gulagu, byť na radioaktivních troskách.