IN MEDIAS RES. HlídacíPes.org má zpět nejvyšší MediaRating – tedy „áčko“. Jeho autoři a donátoři po zveřejnění komentáře „MediaRating HlídacíPes.org je ostudnou vizitkou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky“ uznali jednu chybu a omluvili se. Problémem je však celá koncepce ratingu. Protože jakékoliv „certifikování“ či „nálepkování“ médií jen na základě formálních kritérií je potenciálně velmi nebezpečné pro svobodu slova. I když je na počátku vedeno těmi nejlepšími úmysly.

V pátek 12. července jsem svým výše zmíněným komentářem vyjádřil veřejný nesouhlas s tím, jakým způsobem autoři mediálního ratingu hodnotili HlídacíPes.org. V zásadě jsem upozornil na tři věci:

1. Trvání na zveřejnění IČO vydavatele na konkrétních místech na webu je nesmyslné, protože nemá žádný dopad na transparentnost média. Obzvláště v případě, když na webu HlídacíPes.org je zveřejněno nejen IČO, ale veškeré i dokumenty o vzniku, vydavateli a hospodaření. (NFNŽ si dál trvá na svém.)
2. Požadavek označovat každou „zprávu“ jako „zprávu“ je nadbytečný – pokud jsou označovány ostatní novinářské žánry, což HlídacíPes.org dodržuje. Navíc drtivá většina webů „zprávy“ též neoznačuje, ale body byly strhnuty jen HlídacíPes.org. (NFNŽ dál trvá na svém.)
3. Tvrzení, že HlídacíPes.org systematicky neoznačujeme reklamu je lživé. Navíc bylo autory ratingu doloženo printscreenem banneru, který byl označen přesně podle jejich metodiky. (NFNŽ uznalo chybu a omluvilo se.)

V reakci na můj komentář nespokojenost s kvalitou ratingu vyjádřil ústy majitele Iva Lukačoviče i jeho hlavní odběratel, Seznam.a.s.:

Ondřej Neumann: Ivo Lukačovič dává ruce pryč od mediálního ratingu NFNŽ a poptává jiný

Blesk napíše, Hospodářky to odnesou

Přidali se i další kritici z řad vydavatelů, ale i novinářů. Nadační fond nezávislé žurnalistiky zareagoval publikováním „8 otázek a odpovědí k aktualizovanému MediaRatingu„. V nich – kromě reakce na můj komentář a omluvy pro HlídacíPes.org za nepravdivé nařčení z neoznačování reklamy – bagatelizoval výhrady k MediaRatingu následovně: „Je pochopitelné, že médiím, která nedosáhnou na známku A, se výsledky po každoroční aktualizaci nelíbí“.

Ke smůle NFNŽ se ale ke kritikům připojilo i vydavatelství Economia, jehož tituly získaly vesměs „áčková hodnocení“. Mimo jiné rozporovalo i část hodnocení tištěných Hospodářských novin.

Konkrétně toto: Rubriky „Politika“, „Čechy/Morava“ mísí novinářské žánry a zpravodajské texty obsahují výrazné komentativní prvky. Např: „Troufli byste si pár dní nosit nové oblečení, pak ho vyprat a vrátit do obchodu jako nenošené? Prodavači tvrdí, že takových vykuků je celá řada.“

Vydavatelství Economia reagovalo následovně: Tento článek se nám dohledat nepodařilo, upozorňujeme, že rubriky Politika ani Čechy/Morava nepoužíváme, ale vámi zmiňovaný článek vyšel v deníku Blesk 18. 1. 2024.“

Jinými slovy: experti MediaRatingu jsou schopni přiřadit materiál publikovaný v bulvárním Blesku k hodnocení ekonomického deníku Hospodářské noviny. No, alespoň, že po upozornění jsou schopní uznat chybu: „U Hospodářských novin v kritériu GENRES byla odmazána poznámka, která se propsala z jiného média„.

A v kritice MediaRatingu budu pokračovat – i po opravě na „áčko“ – za HlídacíPes.org i já. Ne kvůli písmenku přidělenému našemu webu na základě formalistických kritérií, ale právě kvůli onomu formalismu. Takové hodnocení je v konečném důsledku vlastně k ničemu a nadto v sobě skrývá nebezpečí pro tuzemskou svobodu slova.

MediaRating si rozvracet nedáme!

Už v předchozím komentáři jsem citoval bývalého místopředsedu a člena správní rady NFNŽ, dlouholetého šéfa několika vydavatelských domů Michala Klímu a jeho postoj k ratingu:

„Mým hlavním argumentem bylo, že i z toho nejhoršího média se stane snadno médium s vysokým ratingem jen proto, že splní formální kritéria. A to se také částečně skutečně stalo. Pokud médium nepodepisovalo články, začne je podepisovat, ale už paradoxně třeba nikdo nezjišťuje, jestli podepsaná osoba existuje. Moje zásadní výhrada, že se média nedají hodnotit jen podle formálních kritérií, proto trvá pořád.“

S Klímovou výhradou souhlasím. Ne tak NFNŽ, který ve zmiňovaných „8 otázkách a odpovědích“ píše:

Z tiskové zprávy NFNŽ.

Faktem je, že internetové platformy jako jsou Seznam či Google dle nové legislativy Evropské unie (EMFA – Evropský akt o svobodě médií) mají hledat oporu pro své rozhodnutí, zda nabízet či nenabízet obsah zpravodajských i dalším webů ve „vnější autoritě“.

I proto Seznam dosud pracoval s MediaRatingem, jakkoliv k němu má jeho majitel velké výhrady. I proto Ivo Lukačovič píše ve svém postu o „hledání jiného dodavatele“.

Mate pravdu. V @seznam_cz usilovne hledame jinou organizaci/dodavatele, ktera by delala daleko lepsi rating a ten bychom mohli pouzit.

— Ivo Lukacovic (@ilblog) July 12, 2024

NFNŽ není jediný, kdo jde cestou formalistních „certifikátů“.  Kupříkladu Reportéři bez hranic (RSF) se na mezinárodní úrovní zasloužili o vznik Journalism Trust Initiative. Ta pod záštitou Evropského výboru pro normalizaci (sic!) vyvinula metodiku podle norem ISO pro posuzování „profesionální a etické žurnalistiky“.

Evropský certifikát pro média?

Obdobné snahy „certifikovat“ média na podobném principu jako třeba šroubky či USB kabely pochopitelně neděsí jen vydavatele, ale i mnohé novináře.

„K iniciativě Journalism Trust Initiative (JTI) máme velké výhrady. Certifikace a označování médií přináší riziko, že je zneužijí nepřátelé svobody tisku k odstavení takzvaných „špatných“ médií. Věříme, že nejlepším způsobem, jak propagovat kvalitní žurnalistiku, není její nálepkování, ale prosazování profesní etiky prostřednictvím nezávislých samoregulačních orgánů otevřených občanské společnosti, jako jsou tiskové rady,“ říká pro HlídacíPes.org Ricardo Gutierrez, generální tajemník Evropské federace novinářů (EFJ) a člen frankofonní Belgické rady pro etiku žurnalistiky.

EFJ, která je největší organizací novinářů v Evropě a zastupuje asi 320 000 novinářů v 74 novinářských organizacích ve 46 zemích, se obecně nelíbí koncept standardizace nebo certifikace podle formálních parametrů. Věří na samoregulaci oboru, na které se dohodnou vydavatelé s novináři a vtáhnou do ní akademickou sféru a aktivní část společnosti.

„Mluvila jsem s kolegy z CMPF (Centrum pro pluralitu médií a svobodu médií) ve Florencii a ti jsou také velmi skeptičtí, pokud jde o JTI. Ale je samozřejmě důležité mít účinné samoregulační mechanismy, jako jsou mediální rady, do kterých jsou pokud možno zapojeni novináři a vydavatelé a občanská společnost. V nepřítomnosti samoregulace má JTI snazší cestu na trh. Všechny naše členské organizace jsou k tomuto přístupu velmi skeptičtí a preferují tiskové rady,“ upřesnila pro HlídacíPes.org Renate Schroeder, ředitelka Evropské federace novinářů.

Ve volání po mediálních radách se novináři sdružení v EFJ shodují s vydavatelskými domy, které se na evropské úrovni spojily v News Media Europe (NME).

„Samoregulace a transparentnost jsou klíčovými složkami podpory důvěry v média a svobody médií. Aby se předešlo jakémukoli riziku zásahu do redakční politiky vydavatelů tisku, podporujeme iniciativy řízené a uplatňované tímto odvětvím, jako je Dohoda mezi vydavateli a redaktory v Norsku, Tisková rada a Úřad tiskového ombudsmana v Irsku a další,“ deklarovala v souvislosti s jednáními při vzniku EMFA organizace, která se označuje za „hlas progresivního mediálního průmyslu v Evropě, který zastupuje více než 2 700 zpravodajských značek – online, tiskových, rozhlasových či televizních“

Bez mediální komory to nepůjde

Problémem České republiky je skutečnost, že nic obdobného jako „mediální rada“ či „mediální komora“ sdružující vydavatele a novináře ani  35 let uplynulých od roku 1989 neexistuje. Tím ostatně argumentuje i NFNŽ při obhajobě svého MediaRatingu:

Z tiskové zprávy NFNŽ.

Co není, může ovšem již brzy být. O vzniku mediální rady/ komory se v současnosti intenzivně jedná. Samozřejmě ideálním řešením by byla účast většiny vydavatelů i novinářských organizací. Samoregulační rada/komora je ostatně v zájmu všech aktérů mediální „industry“.

Protože když nebude samoregulace, vytváří se tím prostor nejen pro formalistickou a potenciálně nebezpečnou „certifikaci“ médií, ale i pro zavedení regulace řízené státem.

Spolupráce na komentáři: Lucie Sýkorová