IN MEDIAS RES. V noci na pátek 12. února zemřel předlistopadový šéfredaktor Rudého práva Zdeněk Hoření. Informaci přinesl deník Právo, který komunistického funkcionáře Hořeního označoval jako „novináře“ a psal o jeho „novinářské kariéře“. Tuto informaci převzala i další média. Zdeněk Hoření přitom ve službách leninsko-stalinské totality byl vším možným, jenom ne novinářem.

Prestiž novinářské profese v očích české veřejnosti padá strmě dolů. V žebříčku prestiže povolání CVVM lidé žurnalistu vidí na smutném 21. místě z 26. Hůře na tom jsou už jen kněz, prodavač, sekretářka, poslanec a uklízečka. Ještě v roce 2004 si přitom novináři drželi relativně slušné 12. místo, hned za profesionálním sportovcem a před ministrem.

Novinář, to věru v tuzemsku nezní příliš hrdě. Nejen kvůli letitým atakům na adresu této profese ze strany Miloše Zemana, Václava Klause či Andreje Babiše. Můžeme si za to samozřejmě i sami. Vlastní nedovzdělaností, chybami, ale i nedůsledností. Třeba v tom, že necháme kdekoho prohlašovat se za „novináře“.

Ať už bývalého propagandistu uchvatitelské diktatury Hořeního, nebo dnes showmana Láďu Hrušku či internetové tvůrce rychlých „názorů“ na kdeco. Od oteplování, přes čínskou okupaci Tibetu až k množství pohlaví druhu homo sapiens.

Z nadšeného propagandisty…

Takto o smrti Zdeňka Hořeního referovalo Právo, mimochodem nástupnický list Rudého práva, jehož současný spolumajitel a šéfredaktor Zdeněk Porybný v jedné osobě dělal v roce 1989 Hořenímu zástupce:

Foto: Printscreen, Právo

Přesnější dataci života Zdeňka Hořeního nám nabízí web Totalita.cz,:

1954 – redaktor Rudého Práva

1962 – 1968 – zahraniční zpravodaj Rudého práva v Moskvě

1969 – zástupce šéfredaktora stranického listu Tribuna

1969 – 1983 – zástupce šéfredaktora Rudého práva

1983 – 1989 – šéfredaktor Rudého práva

Rudé Právo bylo po celou zmiňovanou dobu orgánem Komunistické strany Československa, jeho šéfredaktor vysokým stranickým funkcionářem, všichni jeho zástupci prověřenými komunistickými kádry, i ten poslední člen redakce musel být minimálně kandidátem KSČ. O obsahu rozhodovalo vedení komunistické strany, jemuž byl šéfredaktor osobně odpovědný. Za to, že vyjde pouze to, co totalitní moc uzná za vhodné. Včetně zjevných lží, urážek i volání po životech třídních odpůrců. Jediné, na co se mohl čtenář spolehnout, že není zfalšované či překroucené, byly výsledky sportovních zápasů.

Pro pochopení úlohy Zdeňka Hořeního v československých dějinách je klíčový jeho odskok z Rudého práva do týdeníku Tribuna. Tam zamířil poté, co se těsně před invazí sovětské armády vrátil z Moskvy coby tamní zpravodaj. Vzhledem k tomu, že do 21. srpna úřadující šéfredaktor Oldřich Švestka byl jedním ze signatářů „zvacího dopisu“ pro Rudou armádu a její spojence, musel se z Rudého práva poroučet. Čekal na něj však hned jiný úkol – založit týdeník Tribuna. A jako zástupce si tam vzal čerstvě se vrátivšího moskevského zpravodaje Hořeního.

Týdeník Tribuna se stal „první legální tiskovou platformou antireformních sil“, později jeho redakci osobně ocenil jeden z architektů invaze a následné normalizace, velvyslanec SSSR v Praze Stěpan Vasiljevič Červoněnko. Pochvaly se Hořenímu a spol. dostalo i v Poučení z krizového vývoje v prosinci 1970: „Průlomem do monopolu pravice na sdělovací prostředky bylo založení časopisu Tribuna jako orgánu byra ÚV KSČ, který v této těžké době navázal na revoluční a internacionalistické tradice československého komunistického tisku.“

… cynickým cenzorem

V té době již byl Hoření zpět ve znormalizovaném Rudém právu. Za odměnu nyní již v pozici zástupce šéfredaktora. V roce 1970 získává od husákovského vedení státu i Československou novinářskou cenu a čím hůř se vede svobodě – i té novinářské – v našich krajích, tím jasněji září jeho rudá hvězda na normalizačním nebi…

Nemá cenu vyjmenovávat lži a kampaně, které Rudé právo ve jménu „lepších zítřků“ pod Zdeňkem Hořením psalo a vedlo. Zájemce odkazuji na diplomovou práci Jana Petrů Vývoj Rudého práva v období 1972-1991. 

Směřuji k něčemu jinému. To, co dělal Zdeněk Hoření před rokem 1989, nebyla novinařina. Byla to propagandistická práce ve službách totalitního režimu, ke které od roku 1969 přibyla i práce cenzorská. Jeho úkolem jako prominentního propagandisty a cenzora bylo dusit a umlčovat vše, co by skutečnou novinařinu mohlo byť i jen vzdáleně připomínat.

Což samozřejmě Hoření, ani nikdo z normalizačních pohlavárů, nikdy naplno nepřiznal. O jeho představám o „novinařině“ nicméně svědčí i unikátní rozhovor, který s ním v listopadu 2004 k 15. výročí listopadu 1989 pro Lidové noviny pořídila Renata Kalenská. Nabízím klíčovou pasáž:

LN: Tedy tak (jste psali), jak vám bylo přikázáno z nejvyššího orgánu?
Nám nic takového přikázáno nebylo. My jsme sice měli svého vydavatele, ale máte ho i vy. Působili jsme dokonce spontánně. Nikoli tak, že by nám každý den někdo nařizoval, co máme psát.

LN: A to, že Rudé právo bylo orgán strany, neznamená, že psalo podle toho, co si strana přála?
Každopádně ta autonomie měla své limity. To je mimo jakoukoli pochybnost. Redakční kolektiv byl zplnomocněn vyjadřovat generální linii politiky Komunistické strany Československa a v tomto směru v duchu svědomí tuto linii naplňoval svými novinovými příspěvky.

LN: Co pro vás znamená svědomí?
Svědomí znamená, že nepíšu vědomou lež. Mohu být nedostatečně informován, a to mi zabrání popsat věc objektivně.

LN: Možná jsem špatný žurnalista, ale co je objektivního na tom, když přinášíte očité svědectví člověka, který byl během Palachova týdne na demonstraci, na níž se údajně opil, skončil na záchytce a ráno tvrdil, že neví, co je Charta, ale že je chartista, protože se mu líbí, jak chartisté mlátí na Václaváku policisty? Jediným záměrem toho přece bylo dehonestovat Chartu 77.

Zřejmě takový postoj Charty nepochybně byl a projevil se i v psaní redaktorů Rudého práva. Samozřejmě, že z hlediska doby, která následovala poté, těžko můžeme obhájit leckteré naše kroky. Ale Charta pro nás byla představitelkou opozice, která usilovala o zvrat socialistického zřízení a z toho vyplýval i vztah novinářů k publicitě těchto akcí.

LN: A tomu se říká objektivita.
No, tomu se neříká objektivita. Objektivita je strašně složitý problém, se kterým zápolí žurnalistika v každé roční době, za každého režimu a v kterékoli zemi. My jsme nemínili dělat popularitu síle, která usilovala o zvrat socialistického zřízení.

LN: Zmiňovala jsem zprávu z Palachova týdne. Víte, opozice tehdy uveřejnila svědectví lékaře a současného primátora Pavla Béma, který psal o zmlácených lidech, kterým doporučoval chirurgické ošetření, protože jim hrozilo krvácení do mozku. Kdežto vy celou akci shrnete informací o opilém a pomateném muži.
Co bylo, to bylo.

LN: Máte nějaké výčitky svědomí z toho, co jste v Rudém právu psali?
Já myslím, že mám stejné výčitky svědomí ze své novinářské práce, jako můžete mít i vy. Každý ve své době děláme v souladu s přáním vydavatele, v souladu se svým přesvědčením. Každopádně redaktoři Rudého práva nepsali v rozporu se svým svědomím.

Ryzí charakter

Konec reálného socialismu znamenal i konec Hořeního v politice i Rudém právu. Ještě psal do ruské (sovětské) Pravdy a do nového „tiskového orgánu“ komunistické strany – Haló novin. Komunistická strana a Haló noviny se s ním rozloučili touto vzpomínkou.

Foto: Printscreen, Haló noviny

Za zmínku stojí především slova představitele ultrakonzervativního křídla současné komunistické partaje, bývalého místopředsedy komunistů Josefa Skály: „Zdeňkovi Hořenímu, svému ručiteli při vstupu do strany už na gymnáziu, vděčím za bezpočet moudrých podnětů i po následující půlku století. Opouští nás do panteonu fučíkovských mistrů pera a ryzích charakterů, jimž dnešní mediální hvězdičky nesahají ani po kotníky.“

Tentýž Josef Skála se v životopisu sepsaném pro komunistickou tajnou policii mimo jiné svěřil s následujícím: „Internacionální pomoc SSSR a ostatních socialistických zemí v srpnu 1968 jsem přivítal s nadšením a ulehčením. Sovětská vojska jsem uvítal 21. srpna na úsvitu na ruzyňském letišti.“ „Snažil jsem se pomáhat sovětským vojákům i ve zdánlivě bezvýznamných věcech jejich každodenního života u nás. Brzy po vstupu vojsk, ihned poté, co se rodičům podařilo navázat kontakt, jsem začal pracovat jako autor článků, zpráv a poznámek pro rozhlasovou stanici Vltava.“ (Pro kontext si dovolím doplnit, že 21. srpna 1968 bylo Skálovi něco málo přes šestnáct let).

Co přesně tento člověk myslí pojmem „ryzí charakter“, netuším. Bezpečně však vím, že Zdeněk Hoření byl ve službách leninsko-stalinské totality vším možným, jenom ne novinářem.