IN MEDIAS RES. Vztah Kellner – média je jedním velkým paradoxem. Osobně mediálně téměř neviditelný Petr Kellner jako první z tuzemských miliardářů pochopil, že sdělovací prostředky jde skvěle využít (či spíše zneužít) pro podporu jeho hlavního byznysu. A krátce před svou smrtí se stal i nekorunovaným „mediálním králem východní Evropy“.

Kellnerova finanční skupina PPF stála u zrodu ekonomicko-politického týdeníku Euro v roce 1998. I tady byl Petr Kellner o hezkých pár kroků (pardon, roků) před před ostatními miliardáři – Zdeňkem Bakalou či Andrejem Babišem.

Text vznikl pro knihu s lakonickým názvem Kellner, vydanou nakladatelstvím Zeď. Přispěli do ní lidé, kteří s ním nebo pro něj pracovali, novináři, kteří s ním pořídili ty z mála rozhovorů, které kdy dal, ti, kteří jeho dráhu sledovali čtvrt století, ekonomové, komentátoři, investigativní reportéři. Mně připadla úloha popsat, jak to měl nedávno tragicky zesnulý nejbohatší Čech s médii.

Týdeník pro Petra Kellnera založil novinář István Léko. Ten symptomaticky později přesedlal do mediální stáje Andreje Babiše. Nejdříve na zapřenou – Andrej Babiš tajně sponzoroval jeho webový projekt Česká pozice. Poté, co Babiš v roce 2013 převzal vydavatelství MAFRA, se pak stal šéfredaktorem Lidových novin.

Poprvé se Léko vydavatelským praktikám PPF vzepřel v polovině roku 2008, když ohlásil přestup do mediálního projektu dalšího miliardáře, Karla Komárka. Z odchodu nakonec po dohodě s PPF sešlo.

Už tehdy ale Léko veřejně přiznal, že PPF do obsahu Eura aktivně zasahovala: „Třeba při loňské akvizici České pojišťovny skupinou Generali. Věděli jsme spoustu věcí, nepotvrzených, a PPF chtěla, abychom s některými počkali. Myslím ale, že to bylo férové. Ať po mě z novinářů hodí kámen ten, kdo nikdy nic podobného neudělal.“

Zatímco v roce 2008 ještě měl Léko pro miliardářovy představy o redakční nezávislosti pochopení, na odchodu ze služeb Petra Kellnera s dobou svého šéfredaktorování Euru účtoval o poznání ostřeji.

„Posledních dvanáct let jsem řídil časopis nejbohatšího Čecha. Jenže letos mě týdeník Euro přestal bavit. Chci vytvářet web, jehož obsah nebude diktovat smrtící tandem špatné politiky a byznysu. Zato budeme spolupracovat s poctivými politiky a poctivými byznysmeny. Je to luxus? Ano, být svobodný je luxus,“ těmito slovy pro Médiář.cz ohlásil István Léko v listopadu 2010 vznik svého nového projektu – Babišem tajně sponzorované webové České pozice.

Kdo je tu oligarcha

Pro Kellnera (ostatně stejně jako později pro Andreje Babiše) nebyla vydavatelská činnost hlavním zdrojem příjmů, ale způsobem, jak působit na veřejné mínění, respektive do veřejného prostoru vnášet témata důležitá pro svůj hlavní byznys. Před pár lety se pro to v tuzemsku vžilo označení oligarcha.

Je potřeba zdůraznit, že ne každý, kdo vlastní média, je oligarchou, tedy osobou, jejíž podnikání v mediálním byznysu je zjevným střetem zájmů. Ale Petra Kellnera bezpochyby mezi oligarchy zařadit můžeme.

Výstižně nebezpečí spojené s oligarchizací českých médií popsal tehdejší ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky Josef Šlerka ve svém proslovu při udílení Novinářských cen 2019:

„Je střetem zájmu, když vlastník média či konečný beneficient je politicky exponovanou osobou. Je střetem zájmu, když společnosti, které patří do vlastníkova média, mají vysoký objem smluv se státem. Je střetem zájmu, když společnosti, které patří do vlastníkova média, podnikají v oblastech speciálně regulovaných státem. Hlavně se jedná o energetický průmysl, dopravu, telekomunikace, dále pak pojišťovnictví, bankovní průmysl a finanční trhy, a farmaceutický průmysl, ale také oblast zbrojařství nebo hazard. Zkrátka je střetem zájmu, když váš běžný byznys má takovou povahu, že se vám jako majiteli vyplatí manipulovat s veřejným míněním, když už existuje i pouhé pokušení měnit kvůli svým ekonomickým zájmům podobu společnosti a demokracie, ve které žijeme. (…) To, co nám hrozí, je unesený stát, v němž zločinci z řad bílých límečků kompletně převezmou státní správu a nechají média hrát roli neškodných, převážně užitečných psíků, případně idiotů. Ať už to bude Andrej Babiš se svým gigantickým střetem zájmu nebo skupina PPF se svými tlaky na změnu kurzu zahraniční politiky, Penta Investment se svou slovenskou gorillou či firmy Daniela Křetínského, které vydělávají na znečišťování ovzduší v celé Evropě.“

Málo pomerančový džus

Jen s lehkou nadsázkou insideři říkali, že čtení Eura jim hlavně přináší mezi řádky skryté informace o plánech a pohledu Petra Kellnera na konkrétní byznys i jednotlivce. Právě kvůli takovým opakujícím se obviněním Kellner nakonec časopis po třinácti letech prodal.

Bývalí redaktoři týdeníku Euro Jiří Pšenička a Martin Mařík později popsali, že v Euru dlouhodobě existoval seznam zakázaných témat i osob, o nichž se nemá psát.

„Zakazování publikace některých textů se v jistou dobu stalo běžnou praxí – mimo jiné některých článků z oblasti bankovnictví, o společnosti Setuza, o majitelích českých porcelánek a skláren Radovanu Květovi a Janu Součkovi, o aktivitách bývalého kancléře Jiřího Weigla ve firmě Key Investments či o někdejším ministru informatiky Vladimíru Mlynářovi (dnes je součástí managementu PPF),“ popisovali autoři ve svém textu pro (již neexistující) tabletový týdeník Dotyk.

Stejní autoři připomínají i jinou historku, která ukazuje, jaký vliv na obsah médií mohou mít obchodní zájmy velkých firem či třeba jen uražená ješitnost miliardáře. V květnu 2008 vyšel v časopise Týden, tehdy vlastněném švýcarským podnikatelem v oblasti realit Sebastianem Pawlowským, nenápadný článek pod titulkem „Letec Kellner“. Autorsky se pod něj podepsal ekonomický novinář Miroslav Motejlek, který popisoval, jak se nejbohatší Čech Petr Kellner rozhodl vstoupit do společnosti ABS Jets, největšího českého provozovatele soukromých tryskáčů.

A autor zmínil i údajné osobní důvody investice: Kellnerovy potíže s vlastním letounem i nespokojenost s posádkou. „Je extrémně pedantský, a proto měl časté výstupy s palubním personálem – džus není dostatečně pomerančový, na sedačce je vlas, voda je příliš studená…,“ stojí v dobovém textu o miliardáři.

Kellnera článek zjevně nepotěšil. Důsledkem byl požadavek majitele týdeníku Pawlowského, aby Motejlek v redakci okamžitě skončil, protože prý vážně ohrožuje jeho další podnikatelské projekty. Pawlowski chtěl na pražské Národní třídě postavit nové obchodně administrativní centrum – současné Quadrio. Jeho sousedem v lokalitě bylo sídlo České pojišťovny, kterou v té době ovládal Kellner. Aby Pawlowski mohl stavět, potřeboval souhlasné stanovisko „souseda“.

Motejlek skutečně musel odejít (zanedlouho jej následoval i šéfredaktor Dalibor Balšínek). Nakonec pro něj ale tahle nepříjemná kapitola měla dobrý konec. Po odchodu z Týdne si založil vlastní úspěšný internetový projekt motejlek.com (dnes motejlekskocdopole.com). „Letos jsem Kellnera potkal u nich v PPF Gate a on mi říká: Přišel jste mi poděkovat za svobodu a nezávislost?” zavzpomínal na ironickou tečku v roce 2018 Motejlek.

Ale zpět k Petru Kellnerovi. Když se nakonec v roce 2011 rozhodl firmu Euronews, vydavatele Eura, prodat, už tehdy projevil zájem Andrej Babiš. Nakonec však PPF vydavatelství oficiálně prodala Milanu Procházkovi, spoluvlastníkovi investiční skupiny Wood & Company.

Už o několik měsíců později ale firma a s ní i zavedený časopis a web putovaly do portfolia vydavatelství Mladá fronta (neplést si s vydavatelstvím MAFRA) Františka Savova.

Miliardář na špatné adrese

Krátce před tím se Kellner nechal přesvědčit k dalšímu mediálnímu projektu, který ale skončil stamilionovou finanční sekerou a poškodil i obraz Petra Kellnera jakožto „bohem nadaného“ investora. Pod hlavičkou PPF Media a pod vedením člena nejužšího vedení PPF Evžena Harta a mediálního manažera Romana Galla vznikl projekt hyperlokálních médií Naše adresa.

Cílem bylo zkombinovat internetové stránky, tištěné publikace, občanskou žurnalistiku i provoz kaváren coby „zpravodajských center“ ve všech okresech Česka. Odhaduje se, že v celé akci Kellner utopil minimálně 200 milionů korun (některá média psala i o 400 milionech) a v srpnu 2010 projekt zastavil.

PPF pochopitelně nikdy neodkryla výši investice a následné ztráty. Projekt to byl obří, až megalomanský. Podle dobových informací Naše adresa zaměstnávala 200 lidí a proinvestováno bylo 200 miliónů korun ve čtyřech okresních redakcích. Například Hospodářské noviny ale psaly o 400 milionech a třech stovkách lidí, web Aktuálně.cz přinesl informaci, že na startu bylo připraveno dalších 40 redakcí a pro rok 2011 se počítalo s další čtyřicítkou. Konec Naší adresy přišel ze dne na den. O míře frustrace Petra Kellnera svědčí i to, že byl z kruhu nejbližších spolupracovníků brzy po krachu odsunut Evžen Hart, kterého nahradil exšéfredaktor týdeníku Respekt a exministr informatiky Vladimír Mlynář. A že v následujícím roce Kellner prodal i týdeník Euro.

Petr Kellner nikdy nebyl zvyklý veřejně přiznávat své – pravda, nepočetné – neúspěchy. Proto jeho lidé zinscenovali příběh „prodeje“ projektu Naše adresa Richardu Benýškovi. Kellnerovou smůlou ovšem bylo, že podnikatelský neúspěch se udál právě v mediálním byznysu a že mezi tuzemskými novináři se nic neutají.

Brzy tak vyšlo najevo, že Benýšek není žádný „kupec“ či investor, nýbrž tzv. „Viktor čistič“ či chcete-li Kellnerův muž na špinavou práci. Tedy likvidátor firem, které z nejrůznějších důvodu už Petr Kellner nepotřebuje či nechce. A že za Naší adresu nezaplatil ani korunu. Naopak.

Mladá fronta Dnes po půl roce od ukončení projektu přišla s informací, že mu PPF nechala na hladké ukončení vydavatelské společnosti nějakým 70 milionů korun. Polovina měla pokrýt odstupné a výplaty propuštěným novinářům, druhá měla sloužit na uhrazení dalších závazků.

Benýšek však postupoval, jak je ostatně jeho zvykem, velmi tvrdě. A protože jak jsem již napsal – mezi novináři se v Česku nic neutají, informace o tom, jak nechce proplatit objednané materiály i známým žurnalistickým jménům či že po Romanu Gallovi požaduje zpět 6,026.728 korun čistého, které si Gallo vydělal za 20 měsíců jako generální ředitel, brzy pronikly na veřejnost.

PPF pak tvrdila – že se tak děje bez jejího vědomí a „neoficiálně“ vypouštěla informace, že není s Benýškovým postupem spokojená. Což vzhledem k tomu, že Benýšek po letech i veřejně přiznal, že běžně pro Petra Kellnera likvidoval firmy, neznělo a nezní právě přesvědčivě.

Nova: Tam a zase zpátky

Kellnerovi naopak nadmíru vyšla akce spojená s nejsledovanější a nejziskovější soukromou tuzemskou televizí Nova. V roce 2002, v době, kdy vrcholily právní boje o zlaté vejce české mediální scény mezi ředitelem Vladimírem Železným a americkým investorem Ronaldem Lauderem, se ve věci začala angažovat i PPF.

Postupně se jí podařilo odkoupit 66 % ve dvou firmách ovládajících TV Nova, další třetina patřila Jiřímu Šmejcovi, který se tím propracoval ke své pozdější pozici v PPF po boku Petra Kellnera.

Na konci roku 2004 pak PPF televizi Nova prodala zpět do rukou Lauderova mediálního holdingu CME. Odhaduje se, že PPF na „akci Nova“ mohla vydělat zhruba 10 miliard korun. V případě Novy tehdy nešlo ani tak o televizi jako mocenský nástroj, ale o rychlé a vysoké zhodnocení vložené investice. Petr Kellner na Nově mnohonásobně zahojil svoji ztrátu z projektu Naše adresa.

Velkolepý návrat do Novy ohlásil Kellner v říjnu 2019. PPF tehdy oznámila, že podepsala smlouvu o koupi celé CME. Za zhruba 48 miliard korun si tak Kellner pořídil nejen skupinu Nova (Nova, Nova Cinema, Nova Sport, Nova 2, Nova Action, Nova Gold a Nova International + web tv.nova.cz), ale i další kanály v Bulharsku, v Rumunsku, na Slovensku a ve Slovinsku.

Central European Media Enterprises (CME) je jednou z předních mediálních a zábavních společností střední a východní Evropy, která oslovuje 45 milionů diváků. Vysílá na 30 televizních kanálech, a to jak v modelu volně dostupných, tak placených kanálů. Žádný div, že například německý list Handelsblatt proto označil Kellnera za mediálního krále východní Evropy.

A žádný div, že po definitivním převzetí CME se novináři začali strachovat o nezávislost jednotlivých redakcí na novém majiteli a jeho obchodních zájmech. Hned několik novinářských organizací, mezi nimi Mezinárodní tiskový institut nebo Reportéři bez hranic, se proto v říjnu 2020 obrátilo na Petra Kellnera, aby se veřejně zavázal dodržovat svobodu slova a redakční nezávislost „bez ohledu na politické nebo finanční tlaky“.

„Novináři musejí mít možnost sledovat kauzy bez ohledu na to, kam zasahují,“ píše se také v otevřeném dopisu. V souvislosti s podnikáním PPF v Číně organizace Kellnera žádají, aby „bez ohledu na dopady pro další investice nebo vztahy“ zajistil, aby televize patřící do CME měly svobodu pokud jde o kritiku čínské politiky nebo investic ve svých zemích a aby nebyly vystaveny tlaku, že mají své postoje zmírnit nebo se určitým tématům vyhýbat.

Narážka na Čínu má své opodstatnění nejen v tom, že PPF Petra Kellnera se v zemi nebeského draka výrazně finančně angažovala, a to v komunistickým státem přísně regulovaném finančním sektoru. Dlouho usilovala o licenci pro svoji firmu Home Credit a neváhala pro její získání angažovat do svých služeb českého prezidenta Miloše Zemana. Výsledkem byl nejen zisk licence, ale bohužel i změna zahraničně politického kurzu České republiky.

Na Petra Kellnera navíc v prosince 2019 prasklo, že právě jeho Home Credit si najal PR agenturu a platil ji za „zlepšení obrazu“ čínského komunistického režimu u české veřejnosti. Firma vytvořila síť odborníků, novinářů a politiků, z nichž někteří ani nemuseli vědět, čeho jsou součástí.

Založila například tlumočníkovi prezidentů Vítu Vojtovi institut věnující se Číně nebo si účtovala napadání a monitoring kritiků čínského režimu. „Smyslem je moderovat debatu o Číně, vnášet do ní relevantní prvky. Aby se vyrovnala z extrému, který tady je. Protože to, co tu vůči Číně a její reputaci je, je humus,“ svěřil se Aktuálně.cz, které kauzu zveřejnilo, ředitel agentury Tomáš Sazima. To vše v časech, kdy Bezpečnostní informační služba rok co rok označovala šíření čínského vlivu v Česku za jednu z největších bezpečnostních hrozeb.

Skandál z toho byl obrovský a reputace Petra Kellnera dostala největší úder od roku 1989.

Faktem na druhou stranu je, že až do Kellnerovy smrti v březnu 2021 na veřejnost nepronikla žádná informace, že by on nebo někdo z jeho lidí v některé ze zemí, kde ovládá televizní stanice a na ně navázané weby, jakkoliv pomáhal tlačit „čínskou agendu“.

Nákup televizí v pěti státech bývalé východní Evropy za téměř 50 miliard korun Petr Kellner od začátku vysvětloval následovně: „Nákupem společnosti CME, respektive jejích mediálních aktivit v pěti evropských zemích, sledujeme především cíl doplnit náš telekomunikační byznys ve střední a východní Evropě. Chceme využít synergie mezi tvorbou mediálního obsahu a jeho distribucí. Naším motivem je tedy především rozvíjení telekomunikačního a mediálního byznysu. CME je dobře fungující společností a po jejím převzetí neplánujeme žádné překotné zásahy do jejího fungování.”

A odborníci na telekomunikační i mediální byznys mu vesměs dávali a dávají za pravdu, že spojení mediálního obsahu s „kabely“ (v Česku PPF vlastní největšího telekomunikačního operátora 02 – včetně televize O2 – i infrasktrurní CETIN) dává byznysový smysl.

Kellnerův paradox

Vztah Kellner – média je jedním velkým paradoxem. Osobně mediálně téměř neviditelný Petr Kellner jako první z tuzemských miliardářů pochopil, že sdělovací prostředky jde skvěle využít (či spíše zneužít) pro podporu byznysu. A krátce před svou smrtí se stal i nekorunovaným „mediálním králem východní Evropy“.

A to, že zatím nikdo nikoho z PPF nechytil za ruku při ovlivňování vysílání televizních stanic pro 35 milionů obyvatel regionu, o jehož budoucí směřování se nyní vedou se Západem hybridní válku autoritářské režimy v Moskvě a v Pekingu, neznamená, že tohle nebezpečí nehrozí.

Ani za života Petra Kellnera vůbec nešlo pouze o to, zda má či nemá dobré či nekalé úmysly. Už samotný fakt, že médium vlastní člověk podnikající ve státy regulovaných odvětvích, jako jsou telekomunikace, bankovnictví, půjčky, technologická infrastruktura či telekomunikace, ho vystavuje pokušení tohoto faktu využít. Stejně tak ho i vystavuje podezření, že tak činí.

A úplně stejně tento fakt svazuje jím najatým mediálním manažerům, ale i novinářům ruce, respektive mozky. Každé téma týkající se byznysu chlebodárce musí volky – nevolky zvažovat i pod zorných úhlem dalšího působení ve firmě. Když napíšu tohle, majitelův byznys utrží úder za stovky milionů. Půjdu do toho? Vyhodí mě? Poděkuje mi, že dělám dobře svoji práci? Nadto tato dilemata musí řešit ve skupině, která si neváhá najmout PR agenturu na „zlepšení obrazu Číny“.

Petr Kellner tohle bezpochyby dobře věděl. Přesto se do mediálního byznysu opakovaně pouštěl a v minulosti vlastněné médium využíval i ke svému profitu. To mu ke cti rozhodně neslouží!