IN MEDIAS RES. Jaroslav Kmenta: „Metamorfóza lobbistů, exmluvčích či politických podnikatelů na ,novinářského experta‘ a jejich zaplevelení veřejného prostoru v médiích, kterým to je jedno, je toxické stejně jako estébácké praktiky v politice.“ Tento postřeh podepisuji v plném rozsahu. 

V druhé polovině devadesátek a ještě dlouhé roky poté jsme v tom s tehdy mladými novinářkami a novináři měli jasno – přestup z „novinářského břehu“ na „břeh politický“ či „břeh píáristický“ je jednosměrný a tudíž definitivní.

Jinými slovy, novinář se mohl stát politikem, tiskovým mluvčím či zaměstnancem PR agentury, cesty zpět pro něj ovšem nebylo.

Varovná kauza Babišova „kluka z plakátu“

Převedeno na konkrétní příklad – když se Martin Komárek rozhodl v roce 2013 stát „plakátovou tváří“ a kandidovat v dresu Andreje Babiše do sněmovny, byla to jeho volba. Nic proti ničemu. Když po skončení poslaneckého mandátu byl již pro Babiše k nepotřebě a stal se v roce 2019 šéfkomentátorem Deníku vlastněného finanční skupinou Penta (Marek Dospiva a spol), bylo to chucpe.

„Případ Komárek“ se bohužel stal symbolickým bodem zlomu dosud nepsaného pravidla „není cesty zpět“. Zlomem o to smutnějším, že až na výjimky téměř nikdo z novinářské obce proti této nehoráznosti neprotestoval.

Čest těm, kteří ano! Například Adamu Drdovi, který ostře a přesně v té době na stránkách Revolver Revue popsal, v čem je problém a proč je to problém zásadní. Text převzal po dohodě s RR i HlídacíPes.org:

Adam Drda: Komárek šéfkomentátorem, Česko jako země tiché akceptace

Shrnuji Drdovu argumentaci z roku 2019, kterou zasadil do tehdejší politicko/ekonomicko/mediální reality.

„Když se demokratická pravidla vychýlí a vychylují dlouhé roky, má to logické důsledky pro všechny oblasti veřejného života, tedy i pro právní stát.

Týká se to samozřejmě i masmédií. Zřejmě je to třeba znovu a znovu opakovat. Od roku 2013 se tu postupně porušovaly etické zásady nestranné novinářské práce: bagatelizovala se Babišova koupě vydavatelství MAFRA, zdiskreditovaní redaktoři pracující pro Agrofert docházeli do veřejnoprávních médií v roli nezávislých analytiků, bez minimální sebereflexe přecházeli z jednoho média do druhého, případně psali souběžně do Babišova tisku a nezávislých listů…

Likvidace svobodného mediálního prostoru se pomalu, ale jistě prohlubovala (souvisí s tím i mediální rady, obsazené pochybnými figurami) a Babišův poslanec jako šéfkomentátor velkého listu je logickou součástí takového vývoje.

Selhání právního státu a ničení nezávislých médií, to jsou spojené procesy.“

Následně jsme na HlídacíPes.org publikovali i argumenty vydavatelství VLM a samotného Komárka:

Martin Komárek: Jsem jedním z nejlepších komentátorů v zemi

Expolicista versus exporadce dvou premiérů

Na někdejší koncensus i kauzu Komárek jsem si vzpomněl v souvislosti s excesem bývalého „devadesátkového novináře“, pak mediálního poradce premiérů Mirka Topolánka, Jana Fischera či ministra Pavla Bělobrádka a aktuálně „komentátora CNN Prima News“ Martina Schmarcze.

Ten v živém vysílání mateřské televize neudržel nervy a počastoval vulgaritami a řevem bývalého policistu a současného politika Róberta Šlachtu. Hádce předcházela debata o prosincovém zásahu policie na Filozofické fakultě UK, kdy předseda Přísahy a bývalý šéf policejního ÚOOZ Šlachta zmínil, že bylo od počátku zřejmé, že při zásahu policie udělala něco špatně.

Slovní potyčka skončila tím, že Schmarczovi nechala moderátorka vypnout mikrofon, režie nasadila připravenou reportáž a po ní už Schmarczovo místo zůstalo prázdné.

Klíčovou pasáž nedůstojné a nechutné scény můžete shlédnout níže v postu novináře Jaroslava Kmenty na sítí X. Ten konstatoval, že celé vystoupení nemá s novinařinou nic společného a upozornil na velký problém současné mediální scény: „… zlo je ovšem i to, že v médiích vystupují jako experti novináři, kteří přitom novináři ve skutečnosti nejsou. Tahle ,metamorfóza‘ lobbistů, exmluvčích či politických podnikatelů na ,novinářského experta‘ a jejich zaplevelení veřejného prostoru v médiích, kterým to je jedno, je toxické stejně jako estébácké praktiky v politice.“

Celý post Jaroslava Kmenty i s videem z hádky zde:

🔵KMENTÁŘ🔵

✅ Debata-nedebata Šlachta x Schmarcz na Primě byla šokující. Exnovinář Schmarcz působil vyšinutě, explukovník Šlachta šíleně.

✅ Že to nemá co dělat s novinařinou na jedné straně, je jasné. Ale tohle Schmarczovo faux pas odkrylo u Šlachty jednu vlastnost, která ho… pic.twitter.com/HzX3khTbtP

— Jaroslav Kmenta (@JaroslavKmenta) June 19, 2024

Kdo je tu novinář

Kmentův komentář považuji za upozornění na zásadní neduh posledních let. I mnou zmiňované devadesátky nebyly zcela čisté. Asi nejznámějším příběhem je přechod předlistopadového disidenta a pozdějšího náměstka ministra vnitra Martina Fendrycha z politiky do týdeníku Respekt.

Jeho případ byl však vskutku ojedinělý a nedá se srovnávat se současnou – Kmentovými slovy – vlnou metamorfózy lobbistů, exmluvčích či politických podnikatelů na „novinářského experta“.

Moderátorka zmiňovaného pořadu Pavlína Wolfová se na Schmarcze krátce před jeho „záchvatem“ obrátila se slovy: „Martine, my jsme novináři“. Nikoliv. Ani Schmarcz, ani Komárek, ani další jim podobní nejsou novináři. Ať už pracující pro jakoukoliv redakci. To budiž jasně řečeno!