Že se Češi mohou dopodrobna seznámit s tím, jak brutálně postupuje proti kritikům běloruský režim Alexandra Lukašenka, je do značné míry i zásluha jediné ženy. Daria Rudko v minulých měsících pomáhala tuzemským novinářům s většinou článků a rozhovorů o současném dění v Bělorusku, které v posledním roce v Česku vyšly. Sama do České republiky přišla před třemi lety, mimo jiné kvůli obavám z ekologických dopadů černobylské jaderné havárie.

Daria Rudko novinářům zprostředkovala kontakty s respondenty i dobrovolnické tlumočení či překlad. Zorganizovala také řadu akcí na podporu Bělorusů protestujících proti současnému režimu v jejich zemi – natočení videoklipu k písni Zboř ty zdi, novoročních videovzkazů českých politiků Bělorusům, nebo dokumentu, v němž několik účastníků české Sametové revoluce radí Bělorusům, jak překonat strach.

Je také iniciátorkou lednového protestu před automobilkou Škoda, po němž vedení podniku odmítlo sponzorovat šampionát v hokeji, pokud by se konal v Bělorusku. Vše dělá zdarma ve svém volném čase. A není zdaleka sama, podobně postupují i další členové několikatisícové běloruské diaspory v Česku. „Chceme, aby celý svět věděl, co se v Bělorusku děje,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Žijete v České republice od roku 2018. Proč jste tehdy odešla z Běloruska?

Ano, žijeme tady s manželem už déle než tři roky. Rozhodnutí opustit Bělorusko padlo z několika důvodů. Zaprvé jsem chtěla ještě zkusit studovat v jiné zemi. Zadruhé jsme měli velké obavy z ekologické situace v našem regionu a městě, kde za stávajícího politického režimu nebylo možné nic změnit k lepšímu. Pocházím z Homelu, který se nachází v jedné z nejpostiženějších oblastí po výbuchu Černobylu. Působila jsem řadu let jako dobrovolník pro ekologickou organizaci a přestože jsme udělali spoustu užitečných věcí, situace se nelepší. Zároveň, vzhledem k současnému režimu v zemi, jsme neměli vůbec žádný výhled do budoucna. A měli jsme pocit, že my, kteří to takto vnímáme, jsme v menšině. Zdálo se, že se situace nikdy nezmění.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Proč padla vaše volba zrovna na Česko?

Poslední rok našeho života v Bělorusku jsem o víkendech navštěvovala studio jednoho umělce. Povídali jsme si o umění, malovali olejomalby a poté jsme spolu popíjeli čaj. Tehdy jsem si uvědomila, že bych se chtěla dál rozvíjet v umělecké oblasti. Uvažovala jsem i o vzdělání v oblasti dějin umění. Náš známý, v jehož ateliéru jsme se setkávali, tvrdil, že nejlepším místem pro studium umění by byla Praha. Měl Prahu opravdu rád. Přemýšlela jsem o tom a rozhodla se, že to stojí za pokus. Tímto nápadem jsem inspirovala i svého manžela. Rozhodli jsme se pak docela rychle, nechtěli jsme mrhat časem. Našli jsme si kurz češtiny v Praze a brzy poté jsme odjeli.

Ve stínu Černobylu

Jaký byl život v oblasti zamořené radiací?

Náš region trpěl černobylskou havárií nejvíce, protože jaderná elektrárna je vzdálena jen pár desítek kilometrů. Po nehodě se na území našeho regionu usadilo velké množství radioaktivního jódu. To samozřejmě způsobilo u mnoha lidí patologické stavy štítné žlázy. V 90. letech se objevily programy „Děti Černobylu“, díky kterým mohly děti z nejvíce postižených oblastí strávit měsíc nebo dva ročně v jiné zemi v Evropě s hostitelskou rodinou, aby mohly žít alespoň nějaký čas na čistém území a přijímat jídlo bez záření. Lidem žijícím na území kontaminovaném zářením byly dříve také vydávány speciální certifikáty. Ty je zvýhodňovaly například při přijímacím řízení na univerzitu v jiném městě, nebo v žádosti o místo na koleji.

Protest proti pořádání MS v hokeji v Bělorusku před Škodou Auto. Foto: se souhlasem Darii Rudko

Jak jste trávila v dětství prázdniny, jezdili jste s rodinou někam do zahraničí, nebo obecně do oblastí bez radiace?

Obvykle se většina lidí snaží jet v létě někam k moři – často je to Turecko, Ukrajina, nebo Rusko. My jsme ale s rodinou v období mého dětství cestovali velmi málo. Nikdy jsme nebyli na společné dovolené. Jako dítě jsem trávila léto u babičky na dače (víkendový dům). Moje dětství bylo v podstatě stejné, jaké měly děti v jiných regionech.

Platí pro místní obyvatele i v současné době nějaká omezení?

Každý rok se všem obyvatelům regionu i nadále doporučuje podstoupit vyšetření štítné žlázy a další lékařské kontroly. Houby a jiné plody v této oblasti samozřejmě nelze sbírat, protože jsou stále vysoce radioaktivní. Mnoho lidí je ale stejně sbíralo a sbírá. V regionu je stále mnoho míst, kde je nemožné žít a pěstovat zemědělské produkty. Ale navzdory tomu vláda posledních deset let aktivně rozvíjí i v takových místech zemědělství, navzdory vysoké úrovni radiace. Například 45 kilometrů od černobylské jaderné elektrárny byla postavena nová JZD, kde se pasou krávy a produkuje mléko. Jako obvykle jsou tam všechny informace skryté, zkreslené, zfalšované. To vše se děje bez ohledu na zdraví lidí nebo zlepšování jejich životních podmínek, pouze pro osobní obohacení. Navzdory všemu vláda zrušila i certifikáty černobylské zóny a veškeré bonusy a platby.

Jaké je město Homel? Je tam povolen turistický ruch vzhledem k radiaci?

Město Homel je regionálním centrem a bylo o něco méně znečištěné než ostatní města v regionu. Po nehodě do něj bylo přemístěno mnoho obyvatel z malých měst v okolí. Je to historické a univerzitní město, první zmínka o něm pochází z roku 1142. Je  jedním z největších turistických cílů Běloruska. Nachází se zde několik pamětihodností, především kostelů a paláců. Pro turisty neexistují žádná omezení.

Pomoc novinářům? Spíš Bělorusům

Vystudovala jste technickou univerzitu. Je v Bělorusku běžné, že se dívka rozhodne pro technický obor?

Studovala jsem na Fakultě automatizovaných a informačních systémů na Technické univerzitě. Samozřejmě, jako pravděpodobně i v jiných zemích, jsou takové fakulty pro dívky méně atraktivní, většinou tam studují chlapci. Já jsem se pro tento obor rozhodla hlavně proto, že si to přáli rodiče. Matematika mi ale vždycky šla. Už tehdy mě ale zároveň velmi zajímalo i umění a filozofie.

V IT oboru ale v současné době nepracujete. Čemu se věnujete kromě toho, že hodně času trávíte pomocí českým novinářům při informování o Bělorusku?

Řekla bych spíš, že pomáhám především Bělorusům, aby lidé ve světě věděli, co se v naší zemi skutečně děje. Za poslední rok opravdu trávím spoustu času různými aktivitami souvisejícími s pomocí Bělorusku. Co se týká mé profese, původně jsem pracovala jako programátorka, stejně jako můj manžel. Ale pak jsem se rozhodla změnit směr. V posledních letech hodně studuji umění a jeho dějiny, fotografování a retuše. A také mě velmi zajímá oblast podnikání. Pracuji na vlastních nápadech a doufám, že svůj projekt brzy spustím.

V Česku je aktivní běloruská komunita, jak je zhruba početná? Zaregistrovala jste, zda v poslední době přichází i sem více Bělorusů, kteří opouští svoji vlast kvůli represím Lukašenkova režimu?

V České republice žije asi 7800 Bělorusů. Za poslední rok do České republiky samozřejmě začalo přicházet více těch, kteří jsou nuceni uprchnout před represemi, stejně jako do ostatních sousedních zemí.

Zajímala jste se o politiku už v době, kdy jste žila v Bělorusku? Jak jste osobně vnímala režim před tím, než jste odešla?

Než jsme se přestěhovali do České republiky, nebyli jsme v Bělorusku nijak zapojeni do politiky. V tamních podmínkách to bylo extrémně nebezpečné. A opravdu jsem si myslela, že jsme s našimi názory v menšině. Nikdo nikde nemluvil o politice. Lidé, kteří nějakým způsobem šli proti režimu, buď zmizeli, nebo uprchli ze země. Propaganda funguje tak, aby lidé měli pocit, že politika je špatná. A že by je neměla zajímat. Každý člověk by ale měl pochopit, že politika by měla zajímat každého – vše, co vás ve městě obklopuje, je výsledkem politiky.

Já jsem nikdy nežila s myšlenkou, že se mě to netýká. Vždy, dokonce už od raných školních let, jsem chápala situaci v zemi, protože tento nemocný režim se projevuje naprosto ve všech sférách života. Během studia na škole a univerzitě jsem spíše nerozuměla starší generaci lidí v zemi – nechápala jsem, proč celou tu dobu žijí tak, jak žijí, přestože každým rokem se vše zhoršuje. S výjimkou malé skupiny lidí se s tím ale prakticky nikdo ani nesnažil něco udělat.

Vždy jsem měla pocit hanby za vládu a jakékoli jejich veřejné vystupování. A také pocit znechucení ze všech lží, které vás tam všude obklopují. Jednou po návratu z jedné cesty do Německa na environmentální seminář (který neměl nic společného s politikou), pro nás na univerzitu přišel zaměstnanec KGB. Naštěstí se nestalo nic strašného, ale takto jsme zjistili, že jsou i naše telefonní hovory odposlouchávány.

Lukašenkovi vymyšlení loutkovodiči

Poté, co loni v srpnu začaly v Bělorusku protesty proti výsledku prezidentských voleb, obvinil Alexandr Lukašenko z organizování demonstrací jakési zaplacené „loutkovodiče“ z Česka, Polska a Británie. Mluvili jste o tom tehdy s ostatními Bělorusy žijícími v ČR? Jak tato jeho prohlášení vnímáte, proč podle vás zmínil zrovna Česko?

Poté jsme často žertovali a mnoho Bělorusů žijících v České republice si začalo z legrace říkat čeští loutkáři. Bylo to zábavné. Stejným způsobem obviňoval Lukašenko i jiné země. Jen potřeboval z někoho udělat nepřítele. Je jasné, že nikde nejsou žádní loutkáři.

Vy jste teď sama velmi aktivní, co se týká podpory protestů proti běloruskému režimu. Byla jste mimo jiné v podstatě hlavní organizátorkou lednového protestu před Škodou Mladá Boleslav, po kterém následovalo prohlášení vedení podniku, že firma jakožto tradiční sponzor hokejového mistrovství nepodpoří letošní šampionát, pokud se uskuteční právě v Bělorusku. Nemáte obavy o svoji bezpečnost?

Po situaci s letadlem Ryanair (Bělorusko na jaře donutilo přistát na svém území linkové letadlo s opozičním novinářem na palubě, který byl následně zatčen, pozn. red.) a smrti vedoucího Běloruského domu v Kyjevě se samozřejmě obávám o osud všech Bělorusů i v České republice, kteří v posledním roce aktivně pomáhali svým krajanům, a kteří se zúčastnili různých akcí. Zejména se to týká těch, které vedly k přeložení mistrovství světa v ledním hokeji do jiné země. Ale Bělorusové mají tady v ČR podporu institucí i různých organizací a mají kontakty, na které se mohou obrátit v případě jakéhokoli ohrožení.

Myslíte si, že zůstanete v Česku, nebo byste raději v budoucnu žila jinde?

Zatím neuvažuji o přesunu jinam. Zamilovala jsem si Česko, místní lidi i jazyk. Více se soustředím na to, abych zde vytvořila něco dobrého. Cítím velkou vděčnost k zdejším lidem za jejich laskavost a pomocnou ruku vůči zemím, které mají potíže.