ESEJ. K tomu, aby dnes člověk dostal nálepku udavače, stačí opravdu málo. Sociální sítě dokážou vše pěkně akcelerovat a tak postačí, když naštvaně zveřejníte třeba fotografii automobilu, který „na hulváta“ parkuje na chodníku či uprostřed přechodu pro chodce. A co teprve, když se někdo přizná, že kvůli tomu zavolal policii. Jenže – kdo je to vlastně udavač? A jak vypadá a jaké důsledky má „správná“ denunciace?

Známý prvorepublikový právník Josef Winternitz si své moderní vily od architektů Adolfa Loose a Karla Lhoty na pražských Malvazinkách moc neužil. Těšil se na ni ale s rodinou tak moc, že se do ní nastěhoval hned, jak to jen trochu šlo.

Foto: Robert Břešťan / HlídacíPes.org

Netrvalo dlouho a úřadům přišlo udání (viz fotografie níže), že ve vile bydlí již od července 1932, přestože ještě neproběhla kolaudace a na brance není vyvěšeno číslo popisné.

Tento příběh je jen malý střípek v osudu židovské rodiny, jejíž část – včetně Josefa Winternitze – zemřela v nacistických vyhlazovacích táborech.

Kopie někdejšího udání je k vidění uvnitř vily. Dnes pro příklady toho, kde se lidé osočují z denunciace, mentality domovních důvěrníků a práskačství ve stylu Pavlíka Morozova, není nutné chodit do archivů; je jich dost na sociálních sítích. Nebo i třeba na „laskavém“ webu eMimino, kde lze nalézt žádosti o dobré rady na téma jak někoho anonymně udat finančnímu úřadu (viz printscreen níže).

Povinnost vůči státu

Problém je, že slovo udavač(ství) se stalo – podobně jako množství jiných – značně inflační. Natolik, že jím žongluje kde kdo a znemožňuje to pak jakoukoli seriózní debatu.

Namátkou vybíráme teze a výrazivo z diskuse pod videem na síti X, které zachytilo vůz České pošty, jak suverénně jede po chodníku a na konci ještě zahne na silnici do zákazu vjezdu:

• „Ano, rodí se nám nová disciplína… Vlastně ne, tohle je nám Čechům blízké… Udavačství. Štěstí, že za komančů nebyly sociální sítě, to by úřady ani nestíhaly.“
• „Starost o veřejný prostor není udavačství. To má k udavačství mnohem blíž tohle vaše veřejný vyhlašování třídního nepřítele.“
• „Kde je dělící linie, když je nahlašování přestupků bonzáctví a kdy už je to ok?“
• „Kokot jezdí dodávkou po chodníku, a podle Vás je udavačství ukázat, že je kokot? Vy byste si ty komouše a udavačství zasloužil, abyste pochopil, co to slovo znamená.“
  

V řadě dalších případů se to hemží nálepkami udavač, práskač, bonzák, levičák, komunista, domovní důvěrnice…

Obvykle jde o tradičně přepjaté výrazivo, nicméně alespoň historicky odkazující správným směrem: komunismus a nacismus bylo období (stejně jako dříve za Bachova absolutismu), kdy se disciplíně udavačství kromobyčejně dařilo. Vrátíme se k tomu níže.

Nejprve si ale udavačství definujme: jde o anonymní ale i podepsané (veřejné) obvinění osoby nebo skupiny osob podané obvykle z nízkých osobních či politických pohnutek, kdy si udavač od svého činu slibuje osobní prospěch a nebo na něm má osobní zájem.

Foto: printscreen/ HlídacíPes.org

Třeba odborná publikace Denunciační praxe v moderních evropských dějinách, 1789–1989 udavačství definuje jako spontánní sdělení od jednotlivých občanů adresovaná státu (nebo jinému subjektu či úřadu), která obsahující obvinění z protiprávního jednání ze strany jiných občanů nebo úředníků a implicitně nebo explicitně vyzývající k potrestání. Obvykle jsou denunciace psány a doručovány spíše soukromě než veřejně a většinou se tváří tak, že pisateli jde přeci o povinnosti vůči státu a o veřejné blaho.

Jak píší autoři zmíněné publikace, denunciace může mít mnoho různých cílů. Může být namířena proti démonizovaným nepřátelům aktuálního režimu: kacířům, komunistům, kontrarevolucionářům, zločincům, teroristům.

Může se zaměřit na osoby vnímané toho času jako outsideři a vyvrhelové. Za nacismu to byli Židé, cikáni a homosexuálové, za komunismu pak třeba náboženští představitelé, kapitalisté a kulaci. Dost často však udání mířila a míří proti obyčejným lidem: sousedům, spoluobčanům, kolegům v práci, s nimiž má oznamovatel nějaký osobní problém.

Na příkladu vraždy

Slovy jako udavač – práskač – bonzák – udání – denunciace atd. – by bylo záhodno šetřit i proto, že skutečné udávání v historii způsobilo mnoho zla, zničených lidských osudů, justičních vražd, dlouhých roků vězení a transportů do koncentračních táborů.

S tím, že někdo nahlásí městské policii třeba to špatné parkováním, nelze „staré dobré“ udávání srovnávat ani v nejmenším. Paradoxem je, že se pak (dost možná stejná) část veřejnosti, která laje těm, kteří na takové prohřešky upozorňují, pohoršuje třeba nad tím, že nikdo nepomohl napadanému v nouzi – alespoň tím, že na agresora nezavolal policii…

Negativní nálepku dostával donedávna automaticky i ten, kdo si dovolil upozornit na nekalé praktiky, nečestné jednání či korupci v byznysu. Nevážil si dostatečně svého chlebodárce a byl to prostě – udavač.

Dlužno dodat, že každý se – teoreticky – může dostat do situace, kdy neoznámením nějakého skutku ohrozí vlastní svobodu. Protože neoznámení některého trestného činu může být trestným činem.

Jak ukazuje na extrémním příkladu vraždy bývalý policejní vyšetřovatel Josef Mareš v rozhovorové knize Moje případy 1. oddělení: „Když člověk o vraždě řekne rodinnému příslušníkovi, ten ji opravdu oznámit nemusí. Ale zažil jsem několik případů, kdy se pachatel přiznal třeba nejlepšímu kamarádovi. Staví ho tím do příšerné pozice, protože jakmile kamarád okamžitě nezavolá policii, hrozí mu vězení za neoznámení trestného činu. (…) Buď budete zrádce a udáte ho, nebo vám hrozí basa.“

Kdysi se mimochodem pojem udavač či denunciant používal bez negativního zabarvení právě jako označení osoby, „která podá státnímu orgánu podnět pro zahájení jakéhokoli řízení, které je oprávněn státní orgán zahájit z moci úřední (bez návrhu soukromé osoby), především tedy trestní řízení“.

Dnes mají daná slova už jiný význam, nicméně platí, že ohlášení trestného činu (ale i přestupku) lze jen těžko považovat za udavačství ve své negativní konotaci.

Negativní nálepku dostával donedávna automaticky i ten, kdo si dovolil upozornit na nekalé praktiky, nečestné jednání či korupci v byznysu. Nevážil si dostatečně svého chlebodárce a byl to prostě – udavač. Trvalo to, ale nakonec se i v Česku prosadil anglicismus „whistleblower“ a ještě déle, než se podařilo přijmout i zákon o ochraně oznamovatelů.

Nyní mají všechny soukromé společnosti v Česku nad padesát zaměstnanců povinnost zřídit „nezávislý a bezpečný vnitřní oznamovací systém, který bude chránit identitu oznamovatele a ochrání ho před odvetnými opatřeními“.

V režimu zákona lze oznamovat jednání, které:

• má znaky trestného činu,
• má znaky přestupku, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč,
• porušuje samotný zákon o ochraně oznamovatelů,
• porušuje právní předpisy např. v oblast zadávání veřejných zakázek, ochrany spotřebitele, předcházení legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu či oblast ochrany životního prostředí.

Tento soupis se dá brát i jako vymezení toho, co udavačství – vychází-li oznamovatel z faktů a vědomě nelže – v žádném případě není.

Já jdu zatím někoho udat

Udávání si většina lidí – alespoň pokud jde o české země – spojuje s dobou protektorátu a komunismu.

Autor tohoto textu nedávno narazil na „roztomilou“ ukázku toho, za jak běžné se udávání považovalo před rokem 1989; v televizní komedii Zdeňka Podskalského, kde madam představovaná Libuší Šafránkovou šveholí na manžela: „Přines fíkus a necourej se zbytečně po pavlači. Já jdu zatím někoho udat.“

Ukázka z malé televizní komedie z roku 1986 Dokonalý muž, dokonalá žena podle scénáře a v režii Zdeňka Podskalského.

To je ale spíše „humorná vložka“. Udávání za komunismu a nacismu mělo často tragické dopady.

Sbírky vzpomínek pamětníků nacismu a komunismu, jež shromažďuje sdružení Post Bellum a její projekt Paměť národa jsou odkazů na udavače a důsledky jejich činů plné.

Už dříve HlídacíPes.org na základě archivních dokumentů, jež shromáždili badatelé Terezínské iniciativy na stránkách Holocaust.cz, popsal řadu konkrétních udání „slušných Čechů“ na své židovské sousedy.

Příkladem je udání, že Marie Ecksteinová skrývá svůj židovský původ, jež dorazilo na konci září 1941 na adresu pražské protektorátní policie a našlo své uplatnění. Marie byla 4. října zadržena a později zahynula v jihovýchodním Polsku, ve vyhlazovacím táboře Sobibor.

Autorka udání se dokonce řádně podepsala a policii sděluje, že považuje za svou povinnost upozornit na to, že paní Ecksteinová jest čistokrevná Židovka. „Poněvadž na to nevypadá, jest odbarvená blondýna, vydává se všude za árijku a také podle toho vystupuje. Nedodržuje ani jedno židovské nařízení. Chodí nakupovat po celý den, chodí do kaváren a biografů (…) a vůbec nenosí židovský odznak.“

ZDROJ: se svolením Národní archiv, Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna 1941 – 1950, sign. E 258/3, kart. 1906.

Pisatelka přidala i varovné post skriptum pro případ, že by snad protektorátní policie nekonala: „Současně podávám hlášení gestapu.“

Synonymem pro zrádce a udavače je Karel Čurda, příslušník výsadku Out Distance, který po úspěšné likvidaci říšského protektora Reinharda Heydrich prozradil své spolubojovníky a spolupracovníky gestapu.

Bylo by ale příliš sebemrskačské tvrdit, že je snad udávání typicky česká vlastnost. Když polská zpravodajská televize TVN 24 před pár lety odvysílala pořad, v němž ukázala řadu udání, která psali Poláci za války okupačním úřadům a gestapu, vyvolalo to značný ohlas.

Udání bylo podle polských historiků tolik, že gestapo ani nebylo schopno vše prověřit. I portfolio udavačů bylo pestré: „Byli to normální lidé, studenti, učitelé, dělníci. Našel jsem mezi nimi i jednoho mladého člověka z knížecího rodu polské šlechty,“ prozradil Jan Grabowski, profesor univerzity v kanadské Ottawě.

A například Francouzi poslali podle historiků německým okupantům během druhé světové války „tři až pět milionů denunciačních dopisů, z nichž většina byla podepsána“.

Podle českého historika Petra Koury byla motivace k udávání různá: závist, nenávist, osobní msta… Zda byl (či je) některý národ k udávání náchylnější, se ale podle něj určuje těžko.

Když panuje atmosféra strachu

Podle již zmíněné odborné práce Denunciační praxe v moderních evropských dějinách, 1789–1989 prý nelze mluvit o jednotné udavačské praxi v totalitních systémech 20. století:

„Vycházíme spíše z předpokladu, že existuje celá řada praktik, jejichž společenské a politické funkce se značně liší. Tyto praktiky považujeme za důležitý, ale neprobádaný bod kontaktu mezi jednotlivými občany a státem včetně rozhodování o loajalitě vůči státu na jedné straně a vůči rodině a spoluobčanům na straně druhé.“

To, že zlomové dějinné události, okupace, války, mobilizace a propagandou vybičované vlastenectví či pocity ohrožení vytvářejí společenskou atmosféra a prostředí, v němž se udavačství dobře daří, dokazuje současné Rusko.

V nacistickém Německu i v okupovaných zemích například lidé rychle zjistili, že velký hlad po informacích, který měl nacistický režim, může sloužit i jim. „Mohli očekávat, že se jim podaří dosáhnout vlastních cílů, pokud se obrátí na stranu nebo policii se ,správnými‘ informacemi,“ konstatují autoři.

Upozorňují ale i na to, že v průběhu první i druhé světové války se mobilizovaly i společnosti v ostatních válčících zemích a „vytvořily se nové způsoby chování, které zahrnovaly i rozsáhlé udavačství“.

Příkladem je Anglie, kde lidé hlásili svá podezření o špionech, sabotérech, Němcích, lidech podezřelých z páté kolony, a podobně. Mělo se však za to, že jde o projev věrnosti národu, ne o udavačství ve své negativní formě.

To, že zlomové dějinné události, okupace, války, mobilizace a propagandou vybičované vlastenectví či pocity ohrožení vytvářejí společenskou atmosféra a prostředí, v němž se udavačství dobře daří, dokazuje i současné Rusko.

„Panuje atmosféra strachu a udavačství a změny, které se odehrávají, jsou strukturální a budou trvat velmi dlouhou dobu,“ komentovala situaci v Rusku už krátce po útoku na Ukrajinu bývalá zpravodajka v Moskvě Milenkovičová.

Od té doby se situace ještě vyostřila. „Udavačství, tedy donášení na sousedy, kolegy, a dokonce i cizí lidi bylo v dobách Sovětského svazu v Rusku běžné. V současnosti, kdy ruská vláda umlčuje a potírá kritiky války na Ukrajině, se tato praxe opět vrací,“ napsal například server britské BBC s tím, že terčem může být kdokoli: kolegové, sousedé, náhodní známí, cizinci…

I ruská policie prý přiznává, že je od začátku války zavalená udáními. BBC přinesla i příběh Anny Korobkovové, která podle svých slov jen za první rok a půl války podala 1397 udání. A sama nabídla pohled do duše udavačky: „Není mi těch lidí líto. Těší mě, že jsou díky mým udáním potrestáni.“