Do centrály energetické společnosti ČEZ na konci listopadu dorazily nabídky tří uchazečů o stavbu nového jaderného reaktoru v Dukovanech. Rozhodnutí, kdo stamiliardovou zakázku i s opcí na další tři jaderné bloky získá, má ale padnout až v prosinci příštího roku. Po deseti letech od zrušeného tendru na nový reaktor v Temelíně jsme s novým jaderným reaktorem pořád kus před startovní čárou.

Míra utajení spojená s desítkami tisíc stran „jaderné dokumentace“ by obstála v leckterém špionážním filmu. Nabídky, jež do ČEZ poslala trojice firem – francouzská EDF, americko-kanadský Westinghouse a jihokorejská KHNP, si členové hodnoticích týmů budou moct číst výhradně v zabezpečené místnosti v centrále ČEZ se vstupem na speciální kartu, na počítačích bez připojení na internet a s oddělenou počítačovou sítí.

Dovnitř ani ven si nesmějí brát žádné poznámky na papírech ani jakoukoli elektroniku. V takovém režimu budou pracovat celý následující rok. Jízdní řád tendru na nový jaderný reaktor je daný: do konce příštího roku by měl být znám vítěz tendru, smlouva by měla být podepsána do prosince 2024 a „první beton“ by se měl začít lít na podzim 2030. Se zavezením paliva se v ideálním scénáři počítá v srpnu 2035 a s ukončením zkušebního provozu na jaře 2038.

Zkušenosti ze stavby všech jaderných zařízení v Evropě ale rozhodně nevybízejí k optimismu: například reaktor ve finské elektrárně Olkiluoto začala francouzská Areva stavět v roce 2005, hotovo mělo být o pět let později, elektřina do sítě však začala proudit teprve letos. Cena z původně dohodnutých tří miliard eur vzrostla takřka trojnásobně na 8,5 miliardy eur. Čas a peníze přitom nejsou jediné proměnné, které do lukrativního tendru na Dukovany vstupují.

Miliardy, než se kopne do země

Nabídková cena na pátý blok Dukovan známa není a ještě dlouho nebude, doposud se operovalo se spíše nerealistickou částkou kolem 160 miliard korun za takzvanou stavbu „přes noc“ (tedy cenu za materiál k danému datu a bez nákladů financování). Vysoutěženou částku se veřejnost dozví až poté, co ČEZ „do roka a do dne“ vyhodnotí nabídky uchazečů.

Grafika: týdeník Hrot pro HlídacíPes.org

Neznámou je ale také to, jak si s financováním poradí už tak do hlubokého deficitu ponořená česká státní pokladna. ČEZ si sice pochvaluje, že financování projektu státem (kdy po dobu výstavby mají být úroky nulové a za dobu provozu dvouprocentní) sníží celkové náklady stavby (cena financování tvoří u některých zahraničních projektů až polovinu všech nákladů), tyto peníze si ale stát bude muset půjčit. A rozhodně to nebude za nulu.

Známá zatím není ani budoucí pevná výkupní cena elektřiny. Peníze do projektu už ale tečou. Sám ČEZ už dříve potvrdil, že jen za přípravné práce – aniž se vůbec kopne do země – utratí do roku 2029 asi 23 miliard korun.

Nadále také platí, že stát má právo v průběhu výběrového řízení na základě usnesení vlády vyřadit či odmítnout z bezpečnostních důvodů kteréhokoli uchazeče. Stalo se to už dříve v případě čínského zájemce, u státem vlastněné firmy China General Nuclear Power Group.

Dlouho favorizovaný a některými českými politiky otevřeně protežovaný ruský Rosatom vypadl ze hry až loni, poté, co vyšly najevo okolnosti výbuchů v muničních skladech ve Vrběticích s tím, že pachateli byli příslušníci ruských tajných služeb.

Paralelně s tendrem probíhají v Dukovanech různá povolovací řízení. ČEZ má již v ruce hodnocení vlivu na životní prostředí (takzvanou EIA) i povolení o umístění od Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.

Od letošního června leží v Bruselu žádost o takzvanou notifikaci, lhůta na vyřízení je osmnáct měsíců. „Cílem je, aby Evropská komise potvrdila, že zvolený způsob financování není veřejnou podporou,“ zaznívá z ČEZ s tím, že s ohledem na to, že notifikace prošla u maďarské elektrárny Paks či britského Hinkley Pointu, „je cestička prošlapaná“.

Dosud nejvíce se zatím přípravy zasekly na městském úřadu v Třebíči, kde žádost o stavební povolení na tamním stavebním úřadě leží od června 2021. Termín pro vydání rozhodnutí byl několikrát posunut – aktuálně se počítá s termínem do 1. března příštího roku.

ČEZ i vláda dávají najevo, že je nejvyšší čas dotáhnout tuto přípravnou část projektu do konce co nejdříve. Roli hraje i rostoucí zájem o jadernou energetiku ve světě a s tím i prodlužující se fronta na reaktory.

Holub na střeše modulárních elektráren

Jak to ale vše kolem Dukovan a obecně velkých jaderných zdrojů v Česku nakonec dopadne, zůstává nejisté. Roli hraje i to, že dva ze tří uchazečů nemají licencované reaktory o poptávaném instalovaném výkonu 1200 megawattů; v nabídce jej má zatím jen Westinghouse. Do hry navíc postupně – a jak se zdá neodvratně – nastupují nové technologie, na něž vedení ČEZ do budoucna otevřeně sází: malé modulární jaderné elektrárny. Memorandum o porozumění má ČEZ podepsané se všemi sedmi firmami, které jsou zatím v této oblasti ve světě nejdále (například Rolls-Royce, EDF, NuScale či GE Hitachi).

Kanadská Ontario Power Generation má v roce 2028 v plánu dát první modulární elektrárnu do plného provozu. Energetická Skupina ČEZ by ráda, aby první tuzemský malý modulární reaktor vznikl v areálu jaderné elektrárny Temelín do roku 2032.

Malé modulární elektrárny ve skutečnosti nejsou svým výkonem nijak malé. Některé projekty pracují s reaktory o velikosti současných českých Dukovan. Kouzlo spočívá spíše ve druhém slově – modulární. To umožňuje do budoucna výrazně snížit výrobní náklady i čas výstavby a náročnost na prostor. Podle představ ČEZ by se v budoucnu mohla do slibného byznysu s modulárními bloky zapojit například Škoda JS, kterou ČEZ nedávno ze sta procent ovládl.

Bez zajímavosti není, že tyto elektrárny otevírají možnosti i pro soukromé investice velkých průmyslových či třeba chemických podniků náročných na spotřebu elektřiny. Investorem by v takovém případě byla soukromá firma, provozovatelem ČEZ. Podle neoficiálních informací už některé „sondáže“ možností takových budoucích řešení v Česku proběhly.

ČEZ má zatím pro sebe vytipovaných sedm lokalit, kde by moduláry mohly stát. S výjimkou Temelína a Dukovan jde vesměs o místa, kde nyní provozuje své uhelné elektrárny: Tušimice, Prunéřov, Ledvice, Poříčí a Dětmarovice.

Zatím se ale pracuje s tím, že velké jaderné bloky jsou pomyslný „vrabec v hrsti“, tedy sázka na známou technologii a velký výkon, a modulární elektrárny spíše „holub na střeše“ – slibná, ale dosud nikde nevyzkoušená varianta na doplnění energetického mixu.

Hlasitý budík pro Evropu

Jaderná energie je vedle obnovitelných zdrojů hlavním pilířem budoucích českých energetických plánů. Už nyní je atom, vedle uhelných elektráren, hlavním zdrojem elektřiny. I když instalovaný výkon jaderných elektráren v Česku odpovídá „jen“ 20,9 procenta všech tuzemských zdrojů, ve skutečnosti je jejich podíl na roční produkci elektřiny 36,2 procenta.

Vysvětlení je jednoduché – jaderné elektrárny s výjimkou nutných odstávek pracují bez výkyvů neustále. Pro srovnání: například fotovoltaické elektrárny mají na tuzemském instalovaném výkonu desetiprocentní podíl, vyrobí ale jen 2,5 procenta spotřeby (ta byla v loňském roce necelých 63 terawatthodin).

Poptávka po elektřině v Česku do budoucna ještě výrazně poroste kvůli postupné náhradě fosilních paliv a kvůli elektrifikaci dopravy a vytápění, ale třeba i kvůli navýšení výroby vodíku coby alternativního paliva.

Současná energetická krize je celkově pro Česko i pro Evropu hlasitým budíkem, který rychle mění donedávna platné plány i představy. Dodávky plynu z Ruska byly roky vnímány jako zaručené, bezpečné a levné. Toto dlouhé naivní období překotně končí, což mimochodem výrazně zvýšilo popularitu jádra i u české veřejnosti. Podle průzkumů nyní jádro podporuje 72 procent Čechů. Novým investicím do jádra (i obnovitelných zdrojů) také nahrávají vysoké ceny elektřiny, které se stávají novým normálem, i fakt, že Evropská komise nakonec jádro zařadila na seznam podporovaných zelených investic.

A investice jsou nezbytné. Když se téměř před deseti lety rozjížděl tendr na Temelín, tehdejší (a stále i současný) generální ředitel ČEZ Daniel Beneš mluvil o tom, že „po roce 2030 bude Česká republika v produkci elektrické energie ve výrazném deficitu“. Tento horizont se sice posunul – nyní se mluví o době po roce 2050, Česko však při přípravě nových jaderných bloků ztratilo deset let času.

V roce 2014 temelínský tendr neslavně skončil na základě rozhodnutí vlády ČSSD, ANO a KDU-ČSL, že stát nebude finančně podporovat rozvoj jaderné energetiky. Proti byl především tehdejší ministr financí Andrej Babiš, který prohlašoval, že plán na dostavbu je tunel, že nedovolí na výstavbu žádné záruky pro ČEZ, a že pokud chce ČEZ stavět, tak jen za svoje. Později Babiš už v roli premiéra „vyměkl“ a dohodl se model financování sedmdesát procent stát, třicet procent ČEZ, ale i z toho nakonec sešlo.

Kdo nám prodá elektřinu

Nyní se počítá s tím, že investorem bude stát, variantou je proto i to, že se ČEZ rozdělí na jadernou a nejadernou část, vyčlení se stoprocentní státní firma a právě ta nové jaderné bloky bude stavět.

Zlé jazyky přitom upozorňují na to, že Česko není v posledních třiceti letech zrovna přeborníkem ani ve stavbě dálnic či vysokorychlostních železnic a že tak rozsáhlá, komplikovaná a drahá stavba k optimismu, že vše včas a za rozumné peníze zvládneme, rozhodně nevybízí. Podle stávajících předpovědí se nicméně Česko bez jádra neobejde, platí teze, že „vodu ani uhlí nepostavíme, jsme na konci všech trubek, obnovitelné zdroje nás neutáhnou – a tak zbývá jádro“.

V roce 2050 bude z dnešních zdrojů elektřiny v provozu pravděpodobně pouze jaderná elektrárna Temelín a vodní elektrárny. Plus nejspíš nyní jen na papíře nakreslený nový reaktor v Dukovanech, který ale sám o sobě odstavené elektrárny nenahradí. Stačit nebudou – i přes zvyšující se efektivitu i nižší náklady – ani nové fotovoltaické elektrárny.

Pokud nepřistavíme ještě další zdroje, třeba ty modulární, bude podle odhadů ČEZ chybět ročně 30 až 55 terawatthodin elektřiny. Z čistého vývozce elektřiny bychom se stali čistým dovozcem. Bude-li tedy odkud dovážet.

Tento text HlídacíPes.org vyšel i v aktuálním vydání ekonomického týdeníku Hrot.