V soukromých rukou jsou v Česku desítky až stovky zámků a hradů. Majitelé k nim přišli různými cestami – v restitucích, jako dědictví, nebo je třeba koupili jako ruinu, kterou postupně zvelebují. Pozornost se na ně nedávno upřela v souvislosti se zámkem v Novém Městě nad Metují. Ten by mohl odkoupit stát.

Zámek Úholičky leží ve středních Čechách, zhruba dvacet kilometrů severozápadně od Prahy. Zámeckým pánem je tu Petr Svoboda, který je zároveň i viceprezidentem Asociace majitelů hradů a zámků a českým zástupcem v organizaci Europa Nostra zabývající se evropskou ochranou kulturního dědictví.

„Zámek byl ve zdevastovaném stavu, i když zde v 70. a 80. letech probíhala rekonstrukce, bohužel však podle principů socialistického hospodářství s nánosy betonu,“ říká Petr Svoboda, který na zámek zdědil restituční nárok a postupně jej opravuje. „Myslím, že historií je ověřeno, že nejlepším pečovatelem o majetek je soukromý vlastník,“ dodává v rozhovoru pro HlídacíPes.org a ekonomický pořad Řečí peněz Českého rozhlasu Plus.

Jak se na vás, na novodobé majitele zámků, dívají lidé v okolí, jako na novodobou šlechtu?

Je to velice individuální, je to komunita od komunity. Někde jsou vztahy velice vstřícné, jinde trochu skřípou. Vše se ale vyvíjí v čase a myslím, že čím dál víc lidí si uvědomuje, že historické objekty jsou důležité pro místní komunitu. I z hlediska sociálního rozměru, často jsou centrem kultury a umění, pořádají se tam výstavy, prohlídky, v zámeckých parcích mohou lidé relaxovat. Má to ale svůj vývoj.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Máte přehled, kolik hradů a zámků je tu dnes v soukromých rukou?

Přesný počet neznám, těch objektů je skutečně hodně. Naše země je na historické budovy, zámečky, hrady a tvrze velice bohatá. Podle kvalifikovaného odhadu je jich celkem v České republice kolem dvou tisíc. Pořád tu existuje i trh, je možné si zámek či hrad stále koupit. Nedávno se mluvilo o prodeji národní kulturní památky, zámku Nového Města nad Metují.

Jeho prodej nabízejí potomci rytířů Bartoňů z Dobenína, obrátili se na Andreje Babiše, respektive na vládu s nabídkou, aby stát zámek odkoupil. Měl by to v takovém případě stát dělat?

V tomto případě jde o národní kulturní památku a tam je dokonce předkupní právo státu. Je to vždy na rozhodnutí vlády, zda to udělá, nebo ne. Ale pořád si myslím, že soukromý vlastník je nejlepší správce – a platí to i pro památky.

„Je to unikátní, bylo by dobré, kdyby zámek zůstal v rukách státu. Netušil jsem vůbec, že takový zámek tady je,“ řekl Babiš. Asi by bylo fajn, kdyby politici dobře věděli, jaké kulturní bohatství v Česku máme…

To by určitě dobré bylo. Protože v kulturním dědictví, v tomto případě hmotném, je i velká přidaná hodnota. Vytváří spoustu pracovních příležitostí, v rámci komunity má sociální rozměr i vzdělávací dimenzi… Ale bohužel je to pořád taková popelka a přitom existují i celoevropské studie, které ukazují, že kulturní bohatství umí nastartovat ekonomiku, třeba i teď v covidovém období. Což se třeba Europa Nostra, největší a nejrespektovanější nevládní organizace, která se zabývá ochranou kulturního dědictví, snažila sdělit i evropským lídrům před červencovým evropským summitem v Bruselu.

Jak se podle vás o tohle kulturní dědictví stará stát, Česká republika? Je to přístup – je to vaše, starejte se, nebo nějak pravidelně na údržbu, na úpravy přispívá?

Česká republika nějaké prostředky na obnovu vydává, existuje třeba havarijní program, jsou peníze na záchranu architektonického dědictví, jsou i různé krajské programy. Ale pořád to není dostatečné. Údržba památek je u nás výrazně podfinancovaná. Situace se ale aspoň postupně zlepšuje. Soukromý vlastník měl dříve mnohem menší šanci nějakou podporu získat. To je i náš úkol – zastupovat vlastníky ve vztahu ke státním institucím a demonstrovat, že soukromé vlastnictví není nic špatného. Je úplně jedno, jestli památku vlastní stát, soukromník, obec nebo církev. Úkol náš všech je se o to dobře postarat, aby tyto památky byly zachovány pro budoucí generace.

A jak si vysvětlit ten paradox, že na jedné straně úřady diktují majitelům, jak by měl vypadat jejich památkově chráněný objekt, a na straně druhé řada památkově chráněných objektů ve vlastnictví státu jsou ruiny?

Nejdřív k tomu diktování. Osobně mám velký respekt k práci památkářů, je to sice svého druhu diktát, ale ve veřejném zájmu. To, že některé památky nejsou dostatečně udržovány, zase souvisí s tím, že je celý segment podfinancovaný. Myslím, že by to mělo být mnohem více v hledáčku politiků. Kupříkladu letos v dubnu byl zámek Jezeří – na základě analýzy expertů – zařazen mezi sedm nejohroženějších památek roku 2020. Nominovali jsme jej za Asociaci majitelů hradů a zámků společně s Národním památkovým ústavem.

To ale asi není nic, čím bychom se měli chlubit…

Myslím, že je to naopak dobře, protože to ukáže přesně to, že jsou tu kvalitní památky, ale jsou podfinancované. Díky tomu zařazení na list nejohroženějších památek sem také přijedou experti Evropské investiční banky, kteří mají zpracovat analýzu a doporučení, jak dále s památkou nakládat. Financovat vlastní opravu si ale budeme muset sami. A taky se snad zvýší povědomí o tom, že tu jsou památky, které si zaslouží pozornost a peníze na opravu. Zámek Jezeří je zajímavá a krásná stavba a byla by škoda, kdyby s tím stát nic nedělal.

Dá se pouhým provozováním zámku, pronájmy, prohlídkami, případně nějakým zemědělským využitím přilehlých pozemků uživit?

Záleží na tom, jak velké jsou pozemky a majetky kolem. Ale je to i proměnlivé v čase. Dříve se dařilo získávat finance díky lesům patřícím k panství. Dnes, s kůrovcovou kalamitou, na lesích proděláváte, trh se dřevem stagnuje, vy ale musíte tu hmotu stejně odtěžit, zpracovat… Stejně tak uvidíme, jak se bude vyvíjet krajina, všichni vidíme, jak země vysychá. Vlastnictví hospodářství a pozemků skutečně pomáhá, rozhodující je ale zájem a srdce, protože na samotné údržbě zámku jen proděláváte, to je černá díra.

Vy jste i členem představenstva Svazu vlastníků půdy, který je součástí Asociace soukromého zemědělství… Co je podle vás zásadní pro péči o krajinu, pro obnovu venkova?

Velký problém je vylidňování venkova. Je zapotřebí, aby tam vznikaly pracovní příležitosti a mladí lidé se nestěhovali pryč do měst. Pokud jde o tu zmíněnou péči o krajinu – myslím, že by bylo dobré nastavit dotační parametry v zemědělství tak, aby nebyly zaměřeny jen na produkci. Nikdy nebudeme mít víc remízků, víc úkrytů pro zvěř, když na to nebude dotace. Pokud by byla třeba trojnásobná dotace na metr čtvereční u remízků než u orné půdy, to bychom všichni koukali, kolik by se najednou objevilo remízků a antierozních opatření v krajině.

Rozhlasovou verzi rozhovoru si poslechněte zde: