POLEMIKA. Jmenuji se Farida Kurbangaleeva a jsem ruská novinářka žijící v České republice. Minulý týden jsem se stala hrdinkou textu „Proč nesměla ruská novinářka na tiskovku prezidentů. Přišlo echo tajných služeb,“ publikovaném na tomto webu. Tato stať mne velmi nepříjemně překvapila. Považuji za důležité vysvětlit, proč ji považuji za silně neobjektivní.

Krátce připomenu, že článek, jehož autorem je Jan Žabka, se týkal mého vyloučení z tiskové konference prezidentů Petra Pavla a Volodymyra Zelenského 6. července 2023. Dále rozebíral situaci, která vznikla v březnu 2022, tj. na samém počátku války. Tehdy jsem pracovala jako dobrovolnice na pražském Hlavním nádraží, kde jsem s ostatními dobrovolníky čekala na vlaky s ukrajinskými uprchlíky. Zároveň jsem s nimi komunikovala jako novinářka, sbírala jsem i v těch napjatých dnech materiál pro budoucí publikaci. Tímto způsobem jsem napsala o ukrajinských uprchlících také svou první reportáž z Kongresového centra.

S „ruskými zájmy“ nemám nic společného a politiku ruského státu považuji za zločinnou. Denně to dokazuji jak svou prací v médiích, tak na svém kanálu na Telegramu, který sleduje také mnoho Ukrajinců.

Jedním z ukrajinských uprchlíků, s nimiž jsem hovořila, byl starší muž z Kyjeva, který mi vyprávěl, že jeho žena zemřela v jeho náručí poté, co jejich dům zasáhla ruská raketa. Přítomná ukrajinská dobrovolnice, která patrně zaslechla úryvky našeho rozhovoru, mne velmi emotivně a ostře obvinila z toho, že se uprchlíků ptám hlavně na ukrajinskou armádu.  Zasáhla policie, incident vyšetřovala; několik týdnů poté jsem byla pozvána podat výpověď na policii. Případ byl uzavřen s tím, že nebyly zjištěny žádné známky trestného činu či přestupku.

Jan Žabka ve svém textu s odvoláním na zdroj z českých bezpečnostních služeb naznačuje, že skutečnost, že mi byla odebrána akreditace na prezidentskou tiskovou konferenci, a incident na Hlavním nádraží spolu souvisejí. Jeho zdroj se navíc domnívá, že ani po oficiálním uzavření „špionážního“ případu nejsem „nepopsaným listem“. Po přečtení článku jsem si uvědomila, že si to myslí i sám pan Žabka. Jeho text obsahuje podivné dvojsmysly a hodnotící fráze, které ve čtenáři vzbuzují ten „správný“ dojem, a sice že jsem podezřelá osoba.

Hned v prvních řádcích materiálu se píše, že jsem do roku 2014 pracovala v ruské propagandě. Skutečně jsem byla redaktorkou televizního kanálu „Rusko 1“, z něhož jsem ke konci toho roku odešla kvůli nesouhlasu s anexí Krymu a vojenskými akcemi Ruska na východní Ukrajině. Zároveň Jan Žabka z nějakého důvodu neuvádí, že jsem v letech 2018 až 2021 působila jako redaktorka televizního kanálu „Настоящее время“ („Současná doba“), jenž je divizí americké korporace „Rádio Svobodná Evropa“.

Nezmiňuje se ani o tom, že jsem nyní novinářkou známého opozičního serveru „Republiс.ru“, prohlášeného ruským státem za tzv. zahraničního agenta. Kromě toho pravidelně publikuji své texty a interview v dalších ruských opozičních médiích prohlášených za zahraniční agenty, a sice v „Novoj gazetě Europa“, v „Cholodě“ a v „Čertě“. V neposlední řadě vedu každý týden pořad na ukrajinském YouTube kanálu „Únorové ráno“ se sídlem v Kyjevě. Považuji za zarážející, že tyto informace nebyly zmíněny zároveň s fakty o mé „propagandistické minulosti“, ani nikde jinde v textu.

Zvláštní shodou okolností přesně takhle funguje ruská propaganda, v níž jsem podle kolegy Žabky tak velkou odbornicí. Ruští propagandisté často říkají polopravdy; například neskrývají, že zasáhli Kramatorsk raketou, ale o mrtvých civilistech neřeknou ani slovo a pouze zdůrazňují, že v důsledku útoku byli zlikvidováni „američtí vojenští instruktoři“.

Nemám sebemenší tušení, proč mě váš zdroj z BIS považuje za „nikoli nepopsaný list“. Také nemám ponětí, proč mě vykázali z tiskové konference prezidentů Zelenského a Pavla; toto rozhodnutí považuji za nespravedlivé.

Text o mně je zařazen do rubriky „Ruské zájmy“. Takové umístění považuji za nespravedlivé a ponižující, protože s „ruskými zájmy“ nemám nic společného a politiku ruského státu považuji za zločinnou. Denně to dokazuji jak svou prací v médiích, tak na svém kanálu na Telegramu, který sleduje, představte si, také mnoho Ukrajinců. V létě 2022 ruské propagandistické noviny “Komsomolskaja pravda” zveřejnily článek, v němž uvedly, že se nemohu vrátit do Ruska, protože pomáhám sbírat finance na podporu ukrajinských ozbrojených sil. O jakém „ruském zájmu“ z mé strany tedy může být řeč?

V jednom z podtitulků Jan Žabka píše, že jsem na nádraží „vydávala za dobrovolnici”. Nevydávala, byla jsem jí, jak jsem uvedla v rozhovoru. V Kongresovém centru jsem pomáhala uprchlíkům vyplňovat formuláře a na Hlavním nádraží jsem jim pomáhala nastoupit do správných vlaků. Tuto zkušenost jsem chtěla popsat v některém z příštích článků, stejně jako příběhy lidí prchajících před ruskou agresí. Každý z mých kolegů potvrdí, že „změnit profesi“ je běžnou praxí novináře, který se chce do jiné profese trochu ponořit.

Během rozhovoru se mě pan Žabka zeptal, proč jsem na nádraží tajila, že jsem novinářka. Řekla jsem mu tehdy a říkám mu to i teď: neskrývala jsem, že jsem novinářka. Mluvila jsem o tom otevřeně s uprchlíky a všichni to schvalovali; nepotkala jsem jediného Ukrajince, který by se mnou odmítl komunikovat. Otevřeně jsem o tom mluvila i s dobrovolníky. Jejich práce na nádraží mě navíc inspirovala k napsání dalšího textu – o cizincích, kteří umí dobře rusky a pomáhají Ukrajincům. Dvě hrdinky tohoto materiálu jsou dobrovolnice z Hlavního nádraží a ony samozřejmě také věděly, kdo jsem.

Pan Žabka se mě také zeptal, proč jsem skutečnost o incidentu na nádraží tajila. Odpověděla jsem mu tehdy a odpovídám i nyní: tuto skutečnost jsem netajila. Okamžitě jsem o incidentu řekla nejen svým příbuzným, ale i kolegům novinářům, například Lole Tagajevové, která je šéfredaktorkou Verstky (se sídlem v Praze). Radila jsem se s ní, zda mám příběh zveřejnit. Zároveň jsem se tehdy po zralé úvaze rozhodla, že tuto skutečnost nebudu uvádět ve veřejném prostoru, protože jsem si uvědomila, jak vítaným dárkem by byly zmínky o rusofobii pro ruskou propagandu, lačnou po podobných příbězích. Asi to byla má chyba a měla jsem o tom hned tehdy napsat, aby se mohli „investigativci“ jako Jan Žabka věnovat smysluplnější práci.

Další podtitulek článku Jana Žabky uvádí, že jsem „Novinářka bez akreditace“. Pokud se bavíme o speciální akreditaci od hasičů na nádraží, o její nutnosti jsem nevěděla, avšak to ze mne automaticky nedělá špióna. Kdybych o ní věděla, požádala bych o ni. Pokud jde potom o akreditaci v České republice, v březnu 2022 jsem ji neměla z objektivních důvodů.

Posouzení žádosti o akreditaci zahraničního novináře trvá Ministerstvu zahraničních věcí ČR dva až tři měsíce a je k němu zapotřebí shromáždit celý balík dokumentů. I kdybych o akreditaci požádala hned v prvních dnech března 2022, kdy jsem se vrátila do Prahy po půlroce stráveném z rodinných důvodů v Rusku, dostala bych ji v nejlepším případě koncem dubna. V mém případě jsem akreditaci od MZV ČR získala v létě 2022, jako novinářka výše zmíněného internetového deníku „Republic.ru“.

Předpokládá se, že akreditaci MZV ČR udělí snáze, pokrývá-li novinář mimo jiné též místní témata. Proto jsem se ve své práci snažila nevynechat věci zajímavé pro ruskojazyčné čtenáře. Psala jsem o tom, jak Česká republika a Češi pomáhají Ukrajině. Tak vznikl například rozhovor s českým aktivistou Vítem Samkem, který jezdil na Ukrajinu jako zdravotník a zároveň tam přivážel humanitární pomoc a antikoncepci pro ukrajinské ženy znásilněné ruskými vojáky. Tento materiál přeložil a publikoval polský časopis „Oko press“. Můj text o ukrajinských a běloruských aktivistech z Prahy, kteří sbírali peníze na vybavení pro ukrajinskou armádu, otiskli v lotyšském časopise Delfi. Další publikace byla věnována těm, kteří do Česka prchali se svými domácími mazlíčky.

Jak jistě chápete, od začátku ruské invaze jsem byla v kontaktu s velkým počtem Ukrajinců. Dovolte mi oprávněnou otázku: proč bych tehdy musela jít „špionit“ na nádraží, když jsem to mohla teoreticky dělat kdekoli a kdykoliv v daleko klidnějších podmínkách? V tichosti a bez tolika svědků? Nejsem odborník na špionážní problematiku, ale nápad jít za tímto účelem na nádraží mi připadá velmi hloupý. Také vím jistě, že někteří lidé zmiňovaní v mých textech stále žijí v Praze. Neměl s nimi „vyšetřovatel“ Jan Žabka třeba promluvit? Není vůbec těžké je najít. Nemyslíte, že stálo za to se těchto lidí poptat, jaké že otázky jsem jim kladla a zda mne zajímaly záležitosti ukrajinské armády?

Chápu, že o palebných pozicích ukrajinské armády je nejlépe informována rodina od Černihiva, která strávila čtrnáct dní ve sklepě pod palbou a pak ji čekala dlouhá a náročná cesta do České republiky. Nicméně opravdu pravidelně mě zasvěcují do akcí ukrajinských ozbrojených sil mnozí další. Především, avšak nejen se jedná o ukrajinské vojenské experty, mezi jinými generálporučíka Ozbrojených sil Ukrajiny Ihora Romaněnka, plukovníka OSU Romana Svitana, plukovníkа OSU Serheje Grabského, bývalého mluvčího Generálního štábu OSU Vladyslava Selezněva, či bývalého náčelníka lotyšských pozemních sil Igora Rajeva. Pravidelně je žádám o komentáře nebo mi poskytují obsáhlé rozhovory. Kromě toho získávám informace od zakladatelů projektu Conflict Intelligence Team Ruslana Levieva a Kirilla Michajlova.

Hodně komunikuji s ukrajinskými aktivisty, novináři, frontovými bojovníky, politiky, kulturními činiteli, s Ukrajinci, které drželi v ruských vězeních, s příbuznými unesených Ukrajinců a obyvateli okupovaných území. Text o obyvatelích bombardovaného Mariupolu, kteří prošli filtračními tábory „lidových republik“ Doněcké a Luhanské a s pomocí ruských dobrovolníků se jim podařilo dostat se do Finska, byl jedním z prvních takových textů a převzala jej i polská média. Interview mi dal uprchlý žoldnéř-Wagnerovec, který požádal o politický azyl v Norsku, ruský důstojník, jenž uprchl do Spojených států, ruský vojín, který uprchl do Španělska, či uprchlý ruský voják-„kontraktnik“, skrývající se ve Francii. Jsem první a jediná ruská novinářka, které poskytl interview vnuk a přesný jmenovec Stepana Bandery.

Od začátku ruské invaze jsem byla v kontaktu s velkým počtem Ukrajinců. Proč bych tehdy musela jít „špionit“ na nádraží, když jsem to mohla teoreticky dělat kdekoli a kdykoliv v daleko klidnějších podmínkách?

Nikdo z nich mne nikdy neobvinil z pokusu o špionáž a ani z neprofesionální práce. Jediné absurdní obvinění proti mé osobě zaznělo z úst ukrajinské dobrovolnice z Hlavního nádraží, která v té chvíli, jak se mi zdálo, nebyla v úplné psychické pohodě. Ovšem umím-li si její chování vysvětlit stresem a hrůzou z toho, čím prochází její země, pohnutky Jana Žabky jsou pro mě zcela nepochopitelné. Koneckonců, je-li záležitostí tajných služeb mne prověřit, jeho úkolem je zůstat nestranným, ne vědomě dělat z nedorozumění senzaci.

Možná je text ve výsledku tak povrchní a jednostranný proto, že vznikal ve velkém spěchu. V každém případě mi Jan Žabka ve svém novinářském dotazu napsal, že „odpovědi potřebuje dnes, a to nejlépe do 15:00“. Přiznám se, že takový požadavek mne překvapil, protože čas dávaný na odpověď jistě nemůže být několik hodin. E-mail jsem do daného „termínu“ vůbec nemusela stihnout přečíst. Předpokládám, že kdybych panu Žabkovi neodpověděla do 15:00 hodin, mohl být článek zveřejněn zcela bez mého komentáře. Nicméně ani můj komentář jej nezachránil. Publikace postrádá nejen objektivitu, ale i elementární profesní solidaritu. Připadá mi divné, že novinář země, v níž se usadily desítky ruských korupčníků, si za svůj cíl vybere ruského opozičního novináře.

Domnívám se, že vámi zveřejněný text poškodil mou pověst. Nemám sebemenší tušení, proč mě váš zdroj z BIS považuje za „nikoli nepopsaný list“. Domnívám se, že by bylo vhodnější položit tuto otázku přímo zdroji. Také nemám ponětí, proč mě vykázali z tiskové konference prezidentů Zelenského a Pavla; toto rozhodnutí považuji za nespravedlivé.

Text je reakcí na článek HlídacíPes.org Proč nesměla ruská novinářka na tiskovku prezidentů. Přišlo echo tajných služeb, který se primárně zabýval důvody, proč byla novinářka Farida Kurbangaleeva vyzvána k opuštění Pražského hradu a vyvedena ze setkání prezidentů Petra Pavla a Volodymyra Zelenského. Text zveřejňujeme jako polemiku a pro doplnění kontextu, za obsahem původního článku autora Jana Žabky redakce stojí.