V Egyptě jsem jako velvyslankyně působila od ledna 1998 do dubna 2002. Poprvé jsem Káhiru navštívila v prosinci 1990 jako členka doprovodu ministra zahraničí a z tohoto letmého pobytu jsem si odnesla dojem, že Káhira je město, kde bych nikdy nechtěla žít. Nakonec jsem jejímu kouzlu podlehla a po čtyřech letech odtud odjížděla s těžkým srdcem.

Město tisíce minaretů je obrovská hlučná megapole, jehož historická anebo také islámská část si dodnes zachovala svůj půvab i tajemno.

Káhirským klenotem je Egyptské muzeum, kde návštěvníci obdivují největší sbírku staroegyptských památek. Nejslavnější pamětihodností Káhiry jsou slovutné pyramidy na jejím okraji v Gíze. Fascinující nekropole panovníků 4. dynastie je jediný ze sedmi starověkých divů světa zachovaný dodnes.

Text je ukázkou z knihy Matka diplomatka, jejíž autorkou je Dana Huňátová. Publikujeme jej se svolením autorky i vydavatelství. Autorka působila v letech 1992–2014 jako velvyslankyně ve Finsku, Egyptě a Malajsii a jako generální konzulka v Chicagu. Ve své knize provádí čtenáře po zajímavých místech Evropy, Afriky, Asie i Severní Ameriky a nechává je nahlédnout do tajů každodenní práce diplomata. 

V Egyptě je všechno jinak než v Evropě, jiná kultura, filozofie, způsob života, je to země plná kontrastů, pro Egypt zkrátka není nic typické.

Jeho význam jakožto kolébky civilizace je nezpochybnitelný, jeho nádherné památky berou dech turistům ze všech koutů světa, současný život v zemi je však od dob faraónské slávy na míle vzdálen.

Egyptská arabská republika je krásná a bohatá země plná chudých lidí. Statistické údaje z roku 2019 uvádějí počet obyvatel Egypta kolem sta milionů a Káhiry i s předměstími na dvacet milionů, roční přírůstek obyvatel je vyšší než přírůstek hrubého domácího produktu.

Zajímavostí je, že se Egypťané nepovažují za Araby, těmi rozumí pouze obyvatele Arabského poloostrova. Patrně má tento názor původ ve starověku, již v dávných dobách faraonů byli totiž Egypťané přesvědčeni o svojí nadřazenosti vůči cizincům.

Zkušený izraelský novinář nabídl Zemanovi drink, pak další a další, a nakonec se dozvěděl, že (…) by Izrael měl nahnat Palestince do moře a vůdce palestinského odboje Jásira Arafáta přirovnal k Hitlerovi.

Slibné, než začal mluvit Zeman

Česká republika není pro Egypt prioritním partnerem a ani nestojí v popředí jeho zahraničněpolitických zájmů, přesto lze říci že naše vztahy mají dlouhou tradici a jsou dobré a převážně bezproblémové.

Vzájemné oficiální návštěvy nebyly tak četné jako v evropských zemích, zato jejich příprava v podmínkách egyptské byrokracie byla nesrovnatelně složitější. Velice jsme usilovali o získání kontraktů pro náš zbrojní průmysl, nadějně rozpracované bylo pokračování dodávek cvičných letounů.

Foto: se svolením Dany Huňátové

Dařilo se nám i v jiných oblastech, vše se rýsovalo slibně až do oficiální návštěvy tehdejšího předsedy vlády Miloše Zemana v únoru 2002.

V týdnu před plánovanou cestou do Egypta zamířil premiér Zeman do Izraele, sice jsem s jedním členem jeho doprovodu měla domluveno, že ho bude hlídat, aby neřekl něco nevhodného, ale skutečnost překonala nejčernější představy.

Zkušený izraelský novinář nabídl Zemanovi drink, pak další a další, a nakonec se dozvěděl, že Česká republika by ráda prodala izraelské armádě stejné letouny, jaké nabízí Egyptu, že by Izrael měl nahnat Palestince do moře a vůdce palestinského odboje Jásira Arafáta přirovnal k Hitlerovi.

Rozhovor vyšel ve všech izraelských a téměř současně i ve všech egyptských novinách. Ministr zahraničí Máher mě okamžitě povolal na kobereček, abych tyto výroky vysvětlila.

Náš úřad vlády tvrdil, že šlo o špatný překlad, že premiér nic podobného neřekl. Nemohla jsem udělat nic jiného než se omluvit. Egypt s okamžitou platností návštěvu premiéra Zemana zrušil, stejně reagovalo i Tunisko, kam měl premiér zamířit rovnou z Egypta.

Za jeden dolar týdně

V rámci svých služebních povinností jsem navštívila i některé z šestadvaceti egyptských guvernorátů. K nejhorším zážitkům z mých cest patřil pohled na tvrdě pracující děti.

Když mi můj průvodce pyšně představoval dílnu na výrobu koberců, byla jsem otřesena, malé holčičky ve věku 6-12 let seděly u tkalcovských stavů a se sehnutou hlavou pilně pracovaly a přitom na ně dohlížela služba s rákoskou.

Právě holčičky v tomto věku mají prstíky dostatečně šikovné a drobné zároveň, aby byly schopné vytvářet složité vzory. Údajně si mohly vydělat až jeden dolar týdně.

Největší guvernorát Nové údolí leží v Západní poušti asi 650 km jižně od Káhiry, na jihu na hranici se Súdánem na západě na hranici s Libyí. Do hlavního města Chargy ležícím ve stejnojmenné oáze jsem se vydala v roce 2000.

Na letišti mě čekal zástupce úřadu guvernéra s autem, doprovodem a ozbrojenou ochrankou. Cestou jsme míjeli jediný povoz, vozík tažený oslem, řidiči mého doprovodu na vozku zběsile troubili, aby uhnul z liduprázdné silnice a ochranka byla v pohotovosti, naštěstí nestříleli.

Na okraji města Charga se nachází nekropole al-Bagawát, nejstarší dochovaný křesťanský hřbitov s více než 260 náhrobky postavenými z vepřovic, náhrobky mají kopulovitý tvar a jsou bohatě zdobeny výjevy z bible. Místo sloužilo jako hřbitov mezi 3. – 7. stoletím našeho letopočtu.

V severní části oázy Charga se nachází zbytky římské pevnosti a velmi zachovalý důmyslný zavlažovací systém na principu podzemního akvaduktu.

Beduíni se po staletí živili chovem velbloudů a ovcí a sběrem léčivých bylin, kvůli postupnému vysychání vodních zdrojů již nekočují a valná většina z nich se usadila na Sinajském poloostrově. Beduíni se ovšem také tradičně věnují pěstování banga, místní odrůdy marihuany.

Konzumace alkoholu je v zemi striktně zakázána, kouření banga se však do jisté míry toleruje, zámožní Egypťané dávají přednost hašiši.

Sláva české egyptologie

Česká egyptologie má na mezinárodní scéně vysoké renomé, měla jsem velké štěstí, že jsem byla přítomna jednomu z nejvýznamnějších objevů našich egyptologů za desetiletí.

V únoru 1998 profesor Miroslav Verner a jeho tým oficiálně odhalovali hrobku objevenou před dvěma lety. Výjimečnost českého nálezu spočívala mimo jiné v tom, že šlo o první neporušenou hrobku po padesáti letech, zloději se zastavili necelé dva metry od pohřební komory.

Majitelem honosné a krásně vyzdobené hrobky byl kněz Iufaa, který žil kolem roku 500 před naším letopočtem a zemřel ve věku 25-35 let. V nevyloupené hrobce, která se nacházela na dně šachty v hloubce 22 metrů pod zemí, se našla bohatá pohřební výbava, obsahující skříňky s kanopami, více než 400 figurek vešebtů, fajánsové a keramické nádoby na oleje a masti a velký počet amuletů a vše korunovala nádherná reliéfní výzdoba stěn.

Otevření hrobky a odstranění sarkofágu v přítomnosti egyptského ministra kultury probíhalo za obrovského zájmu mezinárodních i místních médií, dostavil se štáb CNN, BBC, National Geographic a další.

Díky našim skvělým egyptologům jsem získala jiný pohled na zemi, která svoji někdejší slávu již ničím nepřipomínala. Mnohaleté úspěšné působení českých egyptologů je důležitou kapitolou česko-egyptských vztahů, doslova nám „otevíralo dveře“, každé jednání začínalo zmínkou o českých nálezech.

Egyptská administrativa si velmi dobře uvědomuje, že egyptologie a turistický ruch patří k sobě.

Mezinárodní trestní tribunál vydal v roce 2010 na Umara al-Bašíra zatýkací rozkaz za zločin genocidy spáchaný v Dárfúru, generál nicméně ve svém prezidentském úřadu setrval do roku 2019.

České zájmy v Súdánu

Z Káhiry jsem zastupovala naše zájmy také v Súdánu, největší zemi Afriky. V Súdánu od počátku získání samostatnosti v roce 1956 probíhala občanská válka mezi arabským severem a černým jihem, kde leží bohatá naleziště ropy.

V dubnu 1998 jsem se vydala do Chartúmu, vzdáleného od Káhiry 1600 km, předat pověřovací listiny prezidentovi generálu Umaru al-Bašírovi, který ve své zemi vládl od roku 1989 do roku 2019.

Z okna hotelového pokoje byl vidět soutok Bílého a Modrého Nílu. Ráno bylo nebe zbarveno do žlutohněda, blížil se habúb, prachová a písečná bouře, která se vyskytuje převážně na jihu Sahary.

Během dne bouře sílila, bylo horko, teplota stoupala, až se zastavila na 48 stupních Celsia, žlutohnědá barva zhoustla a vzduch byl plný prachu a písku, nebylo skrze tu barvu vůbec nic vidět, slyšet byl jen silný vítr, večer se habúb naštěstí uklidnil.

Následující den ráno pro mě přijelo z prezidentské kanceláře auto a odvezlo mě s policejním doprovodem několika vozů a motocyklů k prezidentskému paláci. Na trávníku před palácem byla vzorně nastoupena čestná stráž, vojáci měli na sobě černé kalhoty, bílé sako a bílý turban s černou ozdobou, stranou byla připravena vojenská kapela v červených uniformách.

Když jsem v doprovodu šéfa protokolu vystoupala na schodiště, otočila jsem se k nastoupené jednotce a súdánská vojenská kapela zahrála českou hymnu.

Súdánský prezident, masový vrah Umar al-Bašír, mě přivítal velmi zdvořile, usmíval se a vyptával se na zdraví prezidenta Havla. Bylo to jedno z nejpodivnějších setkání, které jsem kdy absolvovala. Mezinárodní trestní tribunál vydal v roce 2010 na Umara al-Bašíra zatýkací rozkaz za zločin genocidy spáchaný v Dárfúru, generál nicméně ve svém prezidentském úřadu setrval do roku 2019.

Dospěla jsem k závěru, že islám, který je v obou uvedených zemích hlavním náboženstvím, není problém, problém jsou radikální muslimové. Fanatických islamistů je menšina, ale jsou nebezpeční. Muslimové, které jsem poznala, byli přátelští, stejně jako křesťané chtěli mít někoho rádi, založit rodinu a zajistit svým dětem lepší život, než měli oni.