KOMENTÁŘ. Covidové zpravodajství médií po celém světě mělo řadu vad: příliš mnoho statistik a čísel, komentáře pochybných expertů, i vytváření paniky. Uplynulé dva roky byly přitom jen „ochutnávkou“ světa plného špatných zpráv, o němž budou redakce zřejmě muset informovat v příštích desetiletích. Místo poctivé reflexe ale většinu médií zaměstnává jedna aktuální krize za druhou.

V Česku covid opanoval zpravodajství minulých dvou let. A když už se zdálo, že pandemie v médiích nakonec přece jen uvolní prostor dalším, kvůli koronaviru zanedbávaným tématům, přišla válka na Ukrajině. A zpravodajský kolotoč se rozjel nanovo.

Kromě obligátního poklepání na rameno, že „jsme to dobře pokryli“, novináři nedostali dost času zamyslet se nad tím, co je vlastně zpravodajství o covidu naučilo a jaké si vzít poučení z případných chyb. A že jich nebylo málo. Namátkou třeba zahlcování diváků a čtenářů statistikami (ať už nakažených, pacientů v nemocnicích nebo zemřelých), vyrábění trendu z úzké skupiny případů nebo zviditelňování jen určité skupiny odborníků.

Nedávný výskyt případů opičích neštovic v různých zemích světa ukázal, jak snadno si média „zažité“ zpravodajské návyky z covidu oživí. Příkladem jsou alarmující titulky typu: „Už i Česko má první případ nemoci“ a následné počítání případů a opakování statistik pořád dokola. Naštěstí opičí neštovice zatím zdaleka nemají dynamiku covidu, a tak zpravodajství o nich rychle opadlo.

Vypnout covid. Jako v Laosu

V případě covidového zpravodajství stojí za pozornost, že stejné chyby opakovala média doslova po celém světě, bez ohledu na jazykové či kulturní rozdíly. O zpravodajství v době množících se krizí se mluvilo i na červnové konferenci Global Media Forum v německém Bonnu. Sjelo tam na dva tisíce novinářů a jejich reflexe pandemie až překvapivě často připomínala nedávné české zkušenosti.

Například, když média v Uzbekistánu pořídila a odvysílala rozhovor s první pacientkou v zemi nakaženou koronavirem, vyvolala tím negativní odezvu, kdy se z dotyčné ženy stal terč; byla tím, kdo „k nám ten virus přinesl“. Stačí si přitom vzpomenout, jak i média v Česku uháněla prvního tuzemského pacienta s covidem a na poplašné titulky typu „Koronavirus je v Ústí!“.

V africké Botswaně vypukla mezi lidmi a částečně i novináři kvůli covidu panika. Vláda ji chtěla zmírnit tím, že bude důsledně kontrolovat informace, které stát o průběhu pandemie zveřejňuje. Výsledkem však byly jen bezcenné tiskové konference s „mluvícími hlavami“, z nichž se média ani veřejnost nic podstatného nedozvěděli.

Podobně jako v daleké africké zemi, i v Česku se v té době novináři museli vyrovnat se zmatečnou komunikací kabinetu Andreje Babiše, která měnila epidemiologická nařízení ze dne na den. Výsledkem bylo zpravodajství plné příkazů, zákazů – a čísel.

V Gambii i jinde v Africe vedly dva roky převážně covidové mediální agendy k tomu, že z veřejného prostoru zmizela jiná důležitá témata – například na africkém kontinentu vážný problém sexuálního násilí.

Podobnou cestou šel dlouho i asijský Laos. Tam se však na jaře 2021 stalo něco na evropské poměry nemyslitelného. Média se „dohodla“, že nebudou své zpravodajství podřizovat už jen covidu a přestala mu věnovat maximum své pozornosti.

Laoská ekonomika se tehdy potýkala s následky lockdownů, lidé byli pandemií unavení – ostatně, podobně jako třeba v Česku. Jenže zatímco česká, a obecně evropská média pokračovala v pumpování co největšího množství covidových statistik do zpravodajství, Laos je utlumoval. A světe div se, život šel dál.

Je zjevné, že výše zmíněný případ Laosu není univerzálním návodem na ideální postup a že každé médium si svá kritéria pro zpravodajství nastavuje jinak. Řada médií však během pandemie – jak padlo na zmíněné bonnské konferenci – propadla „instinktu stáda“, který jim bránil začít se ve zpravodajství chovat jinak než ostatní. Například přestat zahlcovat diváky a čtenáře počty nakažených a dalšími statistikami.

Zpěváci jako experti na virus

Další velké téma, s nímž se redakce po celém světě v pandemii musely vypořádat, byl výběr hostů. Komu dát prostor a jak velký, a kdo má vůbec „právo“ covid komentovat? I v Česku tak kromě expertů na virologii a příbuzné obory promlouvali z médií na téma covidu například lidé ze showbyznysu – bez odborných znalostí, zato se silným názorem.

„Někdy se názorová pestrost zaměňovala za chuť způsobit rozruch,“ komentovala výběr covidových témat i respondentů Korinna Hennigová, editorka a moderátorka německého podcastu Coronavirus update. Média se podle ní také chovala doslova jako tématická „komora s ozvěnou“.

„Ve vědě fugují úplně jiné principy než ty, které tradičně ovládají mediální profesionálové. Na rozdíl od politické debaty ve vědě neplatí, že čím větší prostor pro menšinové názory, tím větší názorová pluralita,“ dodává Hennigová.

Na druhé straně nelze menšinové názory umlčet zcela. Jejich zastánci si je najdou jinde a jen to posílí jejich nedůvěru v tradiční média. A nemusí to skončit jen pasivní nedůvěrou – fyzické útoky na novináře během protestů odpůrců anticovidových opatření zažilo v uplynulé době více zemí v Evropě. V Česku museli novináři pokrývající tyto akce čelit „jen“ verbálním urážkám a pokřikování.

Leccos z mediálních chyb a nepřesností se dalo vysvětlit a omluvit v první vlně pandemie. Virus nikdo neznal, ani politici, ani řada virologů, tím méně novináři.

Jak šel ale s covidem čas, daly se některé chyby odbourávat. A to se často nedělo. Na podzim nás přitom čeká možná další vlna nákazy a s ní i další covidové zpravodajství – včetně řady zmíněných nedostatků.

Nečekat na „dobu bez krize“

Na novináře však v dohledné době čeká mnohem větší výzva než covid: klimatická změna, její globální dopady a hledání správné cesty, jak o nich informovat.

„Ráda bych viděla trvalé a prozíravé posilování vědecké a datové žurnalistiky. Hlavně velké newsroomy musí mít experty, kteří dokážou události shrnout a zasadit do kontextu. To je jediný způsob, jak zajistit, abychom jen neinformovali o tom, co se děje a čísla neukazovali jen jako dění na burze,“ říká Anna Behrendová, vědecká a datová novinářka veřejnoprávní německé redakce NDR.

Novinařina v době klimatických změn bude vyžadovat mnohem větší spolupráci redakčních týmů – ekonomických, vědeckých i specializovaných klimatických redakcí (jednu takovou má třeba americký deník New York Times). Klimatické změny totiž mají potenciál dotknout se každého z nás – toho, co jíme, jak se oblékáme, jak žijeme. Ovlivní velké sportovní akce, způsob cestování, architekturu měst.

V tom je další výzva pro novináře: ukazovat klimatická témata stylem, že se týkají všech, ne jako něco, co se děje na jiné planetě. Nepůjde to však zřejmě bez toho, že na sobě zapracují všichni, kdo vytvářejí mediální obsah.

„Je třeba vytvořit něco jako základní klimatickou gramotnost. Můžete mít nejlepší klimatické novináře, ale když editor, který rozhoduje o tom, kam zařadit kterou zprávu, nemá ani ponětí o emisních povolenkách nebo nových technologiích, nemá to šanci na úspěch,“ shrnuje německý novinář a mediální manažer Wolfgang Blau. Ten mimo jiné spoluzakládal klimatickou novinářskou síť při Oxfordské univerzitě.

To všechno dohromady jasně ukazuje, že novináře nečeká lehké období. Jedna globální krize střídá druhou a prvotním posláním médií je o každé z nich informovat. O to těžší, ale důležitější však je občas z nekonečného proudu zpráv vystoupit a rozhlédnout se, kudy dál. Mezi covidem a válkou na Ukrajině na to sice mnoho času nebylo, čekání na nějakou vhodnější „dobu bez krize“ by ale také mohlo nakonec být nekonečné.