Netolerantní islám? Také Evropa soudně zakazuje hanobení křesťanského boha

V souvislosti s teroristickými útoky v Paříži zaznívá z úst mnoha komentátorů, že svoboda slova je pilířem naší civilizace a že Evropané jsou schopni a ochotni na rozdíl od ortodoxních muslimů činit předmětem satiry a komiky i vlastní náboženství. Skutečnost je však jíná…

Dokonce i některé rozsudky Evropského soudu pro lidská práva jdou proti směru co největší svobody projevu. V roce 1994 tento soud rozhodl, že zákaz šířit komediální film, který zobrazoval Boha jako senilního, impotentního idiota, Ježíše Krista jako kreténa, Pannu Marii jako prostopášnici a vysmíval se eucharistii, je správný.

Tato kauza je známa pod označením Otto Preminger Institut proti Rakousku a evropským soudem bylo aprobováno jednání rakouských úřadů s odkazem na to, že podle čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo mít své přesvědčení a víru.

Evropský soud urážky náboženství zakázal

Rozsudek dosud nebyl překonán a tvoří evropské „case law“. Podle evropského práva je tedy přípustné, aby bylo zakázáno šíření tiskovin, které urážejí náboženství, Boha, proroky či náboženské rituály. Pokud by některá evropská země zakázala šíření knihy urážející Mohameda, bylo by to podle soudu v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Je zřejmé, že v tomto případě je právo v příkrém rozporu s představou většiny společnosti o právu.

Zakazovat projevy urážlivé k náboženství je očividně nesprávné, protože čl. 9 Úmluvy nezakotvuje povinnost respektu k náboženství, ale jen možnost určité náboženství vyznávat. Vynucovat respekt k náboženství prostřednictvím zákazů je v rozporu s naší představou o svobodě slova. Evropský soud pro lidská práva však zastává stanovisko opačné.

Na druhou stranu platí, že ačkoli to mnozí nechtějí akceptovat, není svoboda projevu zcela bez limitů. Do určité míry je symptomatické, že zastánci absolutní svobody projevu se rekrutují povětšinou z řad rasistů či šiřitelů pornografie.

Z tohoto důvodu asi nikoho příliš nepřekvapilo, že na základě neblahé historické zkušenosti byl David Irving v Rakousku odsouzen za popírání holocaustu k trestu odnětí svobody, a takový postup je zcela v souladu s Úmluvou.

V dánské televizi byl v minulosti odvysílán pořad, kde v rozhovorech s mladými rasisty zaznělo, že „negři nejsou lidé, jsou zvířata, stejně jako zahraniční dělníci, že třeba jim nalít bílou barvu na tváře a že by mělo být zavedeno otroctví“. Dánské úřady odvysílání takového pořadu velmi přísně sankcionovaly.

Jak však konstatoval Evropský soud pro lidská práva, nebyl takový postup správný, neboť získávání zpráv založených na rozhovorech dokonce i s osobami páchajícími trestnou činnost je důležitou technikou používanou novináři při jejich službě jako veřejný hlídací pes.

Neútočnou svobodu slova nechceme

Nabízí se teda otázka, zda je výrazem svobody slova i urážení dalších členů naší společnosti, muslimů, Romů, černochů, Arabů či hendikepovaných osob. Svoboda slova nezahrnuje pouze neútočné projevy, ale i projevy iritující, excentrické, heretické, nevítané a provokativní, které však neprovokují násilí.

Svobodu slova, která by byla neútočná, není proč mít. Proto jsou nepatřičné například úvahy o tom, zda má být povoleno horlivému věřícímu brojit proti potratům v prostorech před interrupčními klinikami.

Jak uvedl George Orwell v předmluvě své knihy Farma zvířat „pokud svoboda něco znamená, znamená právo říci lidem to, co nechtějí slyšet“. Profesor Halík má pravdu v tom, že novinář by měl umět rozlišit mezi satirou a urážkou; v čem však již pravdu nemá je to, že by novinář urážet neměl. I urážka totiž může plnit svoji společenskou funkci.