Nucené sterilizace, kontrola početí, transporty do „převýchovných“ a pracovních táborů, odebírání orgánů, to je pro statisíce Ujgurů v čínské provincii Sin-ťiang každodenní realita, popisuje ujgurská aktivistka Rahima Mahmut. Kontakt se svou rodinou v Sin-ťiangu ztratila před několika lety a postup Číny vůči Ujgurům otevřeně nazývá genocidou.

Co se aktuálně děje v Sin-ťiangu? Jaká je situace tamních Ujgurů?

O tom, co se děje v mé zemi, se dozvídám jen z oficiálních zdrojů nebo uniklých čínských dokumentů či od těch, kterým se podařilo utéct. Jinak nemám žádné jiné informace. O svých blízkých, své rodině, sourozencích nevím nic od ledna 2017. Nemohu nikoho z nich kontaktovat, kdybych se o to pokusila a mluvili jsme spolu či kdyby ode mě dostali zprávu, mohou být za to zatčeni. Dopad by to na ně mělo opravdu vážný. A nejsem jediná. V takové situaci se dnes nachází asi 90 % všech Ujgurů v exilu. Od ledna 2017 jsme ztratili kontakt s našimi blízkými v Sin-ťiangu, někteří dokonce dřív. Je to tragické jak pro Ujgury žijící v exilu, tak pro ty, co v Číně zůstali.

Nedávno zveřejněné výzkumy znovu potvrdily, že V Sin-ťiangu existuje systém nucených prací v „převýchovných“ táborech či praxe nedobrovolných sterilizací ujgurských žen. Je teď svět vůči perzekuci Ujgurů vnímavější – a aktivnější směrem k Číně?

Věřím, že se situace zlepšuje, a to v případě lokálních politiků, členů parlamentu a vlád západních zemí. Přidává se stále více lidí, kteří o problému mluví – o genocidě. V Číně totiž dochází ke genocidě! Například ještě před asi čtyřmi měsíci, když jsem mluvila o genocidě, tak mě lidé opravovali, že jde jen o „kulturní genocidu“. Ale po zmiňovaném výzkumu Adriana Zenze, ve kterém dokázal, že v Sin-ťiangu dochází k nuceným sterilizacím žen, kontrole porodnosti, lidé začínají měnit názor. Samozřejmě, my na tuto situaci už dávno upozorňujeme a informujeme o ní od počátku. Řada lidí si myslí, že když jsme aktivisté, Ujguři, že jsme zaujatí, že přeháníme. Ale to říkají jen proto, že pravda je tak děsivá, že podle nich nemůže být skutečností.

Horší než Severní Korea

Co konkrétně by měly vlády demokratických zemí udělat, aby podpořily Ujgury v Číně, i ty v zahraničí?

V této chvíli opravdu dochází ke genocidě – nucené sterilizace, odebírání dětí rodičům, přesouvání velkého množství Ujgurů do tamních nechvalně známých vězení, ilegální odebírání orgánů nebo pracovní tábory atd. Každý tento kriminální čin, kterého se čínský režim dopouští, může Západ zastavit. Ať už prostřednictvím diplomatických kroků, nebo sankcí. Jen tehdy, když se demokratické státy spojí, může dojít k reakci, která Čínu opravdu poškodí. A jen tehdy může dojít ke změně.

Čínský režim se takto chová jen proto, že má takovou ekonomickou sílu. A také proto si je Čína tak jistá, že se žádná země proti ní nepostaví. Podívejte se na Severní Koreu, já tady nevidím žádný rozdíl mezi ČLR a KLDR. Nedávno jsem četla článek, ve kterém autorka tvrdí, že situace v Sin-ťiangu je horší než v Severní Koreji. Nechápu, proč svět tak pomalu reaguje. Na Čínu ale nebyly zatím uvaleny žádné sankce. Vře mi z toho krev v žilách. Pět set tisíc dětí, možná i víc, které odebrali od rodičů…

Některé země a organizace prosazují bojkot zimních olympijských her 2022 v Pekingu nebo o něm uvažují. Proč by se mezinárodní společenství mělo bojkotu účastnit? A dá se tímto bojkotem něčeho dosáhnout?

Věřím, že by tato olympiáda měla být bojkotována. A přeji si, aby se do bojkotu celý svět zapojil. Země, ve které dochází ke genocidě, by neměla hostit olympijské hry. Čína nemá mít tu čest ani právo. Říkáme žádná lidská práva, žádné hry. Když jsou lidé jako Ujguři, Mongolové, Tibeťané, ale i Chanové (etničtí Číňané, pozn. red.) perzekvováni a umlčováni režimem, který se dopouští genocidy, proč by země měly takový systém podporovat? Základní princip těchto her je lidská svoboda, práva. A ne jen v případě olympiády, ale i v byznysu by vždy mělo jít především o lidská práva. Věřím, že každý člověk by měl podporovat lidská práva a bojovat za ně, i za Ujgury… a tedy potrestat Čínu.

Moderní otroci

V minulosti vyšlo několik studií popisujících otrockou práci Ujgurů, která je součástí čínských výrobních řetězců, a roli velkých mezinárodních značek v tomto procesu. Jak se může svět vyhnout používání produktů pocházejících z otrocké práce Ujgurů?

Spojené státy teď jdou dobrým příkladem – zakázaly dovoz bavlny z Číny, zabavily zásilku tun lidských vlasů z Chotanu. A celý svět může jednat stejně. My z uskupení Ujgurský kongres teď v rámci kampaně proti nucené práci kontaktujeme velké společnosti a žádáme je, aby tam nekupovaly zboží. Skoro každý bavlněný výrobek totiž pochází z ujgurské oblasti. Nejde jen výrobky z bavlny, ale těch bavlněných je až 84 % původem ze Sin-ťiangu. Dokazují to výzkumy, např. studie ASPI, nebo videozáznamy, které se podařilo Ujgurům vyvézt.

Mladí Ujgurové jsou násilím nuceni opustit domovy a pracovat v továrnách – drží je tam jako rukojmí, jako otroky. Žijí a pracují v továrnách, nesmí se podívat za rodinami, jet domů. Několik let pracují denně 12–15 hodin a svět z této levné pracovní síly benefituje. Nejlepší způsob, jak toto zastavit, je bojkotovat čínské produkty. Najít si dodavatele v jiné zemi – ve Vietnamu, Indii a podobně. Když dostanou šanci, jsou také schopni vyrobit požadované produkty. Myslím si, že by se demokratické země měly konečně probudit a ukončit nákup zboží z Číny.

Za posledních několik let vyjádřilo mnoho zemí a světových organizací znepokojení nad současnou situací Ujgurů. Například EU udělila Sacharovovu cenu politickému vězni Ilhamovi Tohtimu. Pomáhá to zvýšit povědomí o ujgurské komunitě?

Morálně, emočně ano – tohle nám dává víru, že se věcí mění. V britském parlamentu nebo na půdě EU… Těší nás, když stále více europoslanců, poslanců odsuzuje chování Číny a podporuje ujgurský boj. Ano, to nám dává naději. Ale cítíme, že je před námi stále dlouhá cesta. Jediná možnost, jak pomoci Ujgurům – i těm v exilu – je, když se situace v jejich zemi zlepší. Zrušit systém.

Pak budou moci žít život bez omezení, mluvit svým jazykem, praktikovat své náboženství, volně komunikovat s blízkými, telefonovat, cestovat – bez policejních kontrol. Pak budeme moci říct, že se situace zlepšila. Mou beznaděj teď prohlubuje to, že nevím, zda a kdy budu moci mluvit se svými blízkými – sestrami, bratry, přáteli. Tohle je základní právo. V minulosti jsem si myslela, že je to jen na chvíli, na pár měsíců, do doby, než dojde k nějakému zásahu. Už je to více jak čtyři roky. To je dlouhá doba.

Představte si, že kvůli Covidu lidé nemohli pár týdnů, měsíců navštěvovat své blízké, a trpěli. A to si stále mohli telefonovat, spojit se online. Ale bez fyzického kontaktu se lidé cítí osamělí a jsou v depresi. Já se nemohu vrátit domů už více jak dvacet let a čtyři roky jsem nikoho z rodiny a blízkých neslyšela. A to nejsem jediná, tak je to u většiny z nás, Ujgurů.

Rozhovor vznikl pro organizaci Forum 2000 a projekt Sinopsis