Michal Burian je lékař ortopedické a traumatologické kliniky Nemocnice Na Bulovce, dvakrát působil na misi Medevac v Jordánsku jako vedoucí týmu ortopedů z Bulovky. Na místě operoval ve většině případů uprchlíky ze Sýrie, obvykle děti. Válečná zranění nejsou výjimkou. 

Na svou třetí misi se chystá opět v letošním roce. „Pacienti, obvykle děti, i rodiče jsou ohromně vděční, jako lékař jste tam skoro polobůh. Váží si toho, že jim tam jezdí lékaři z Česka takto pomáhat,“ říká Michal Burian (38), který se věnuje jak dětské ortopedii, tak endoprotetice, náhradě kloubů u dospělých.

Je o projekt Medevac mezi vámi lékaři zájem?

Zájem o to rozhodně je a to je dobře. Cílem Medevacu je, aby na mise vyjížděli odborníci na konkrétní problematiku. Na Bulovce se kupříkladu hodně soustředíme na dětské pacienty, na dětskou ortopedii, a specialisté z tohoto oboru jsou proto pro Medevac oslovováni přednostně. Jsou tu další kolegové, kteří se specializují třeba na operace páteře. Jenže to jsou hodně komplikované operace, které vyžadují následnou péči, a to už v rámci misí v Jordánsku zajistit nedokážeme.

Je to pro vás profesně zajímavé třeba v tom, že se dostanete k případům, které jsou už v České republice vzácné?

Je to jak obrovská prestiž, tak i zkušenost. Jedete do cizího státu, kde je jiná mentalita, jiné zdravotnictví, cizí jazyk, musíte řešit řadu komplikací s tím spojených. Ale jde i o ty diagnózy. V Jordánsku třeba vůbec neexistuje preventivní péče, praktičtí lékaři se nevěnují pacientům tak, jako u nás. Stává se nám, že nejen děti, ale i dospělí, vidí při setkání s námi v rámci Medevacu doktora úplně poprvé v životě.

Medevac je vládní zdravotně – humanitární program České republiky. Jeho cílem je poskytovat lékařskou péči v regionech zasažených humanitární krizí či přírodní katastrofou nebo tam, kde není dostupná specializovaná odborná péče. V účasti na misích se pravidelně střídají specialisté různých oborů z Fakultní nemocnice v Motole, Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Nemocnice Na Bulovce, Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Fakultní nemocnice Olomouc, Fakultní nemocnice Hradec Králové, Fakultní nemocnice Ostrava a Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích.

To si asi člověk uvědomí, jak dobře na tom české zdravotnictví je.

Sice by neškodilo, kdyby každý, kdo si stěžuje na české zdravotnictví, tohle viděl, ale srovnávat se to nedá. Je to jiná země, jiný svět, jiná mentalita. Setkáváme se tam i s diagnózami, které známe už jen z knih. Tam se ale stále běžně vyskytují, protože je nikdo včas nepodchytil. Ani prenatálně, ani v raném stádiu, kde se dají ještě relativně snadno léčit.

Například?

Velmi časté jsou tam vrozené vady nohou, takzvaná koňská noha. Dítě s takovou vadou nechodí po ploskách nohou, ale po nártech, což je výrazně bolestivé, takže ty děti pak vůbec nechodí. Pohybují se jen o berlích nebo na vozíčku. Pokud se to podchytí včas v rámci prevence, která je běžná u nás, dá se to již v prvních týdnech života konzervativní léčbou zachránit bez nutnosti operace. Když ale dítě vyroste, řeší se ta deformace o dost obtížněji.

V Jordánsku jste byl zatím dvakrát, chystáte se zas. Potkáváte se pak třeba právě s dětmi, které předtím nechodily, a teď díky vám mohou běhat?

To je právě na Medevacu skvělé. Jezdíme dvakrát ročně a součástí mise je to, že zkontrolujeme pacienty, které jsme operovali předtím. Takže vidíme výsledky, máme zpětnou vazbu. Pacienti, obvykle děti, i rodiče jsou ohromně vděční, jako lékař jste tam skoro polobůh. Váží si toho, že jim tam jezdí lékaři z Česka takto pomáhat.

Předpokládám ale, že zájem pacientů asi překračuje vaše možnosti.

V Jordánsku operujeme hlavně syrské uprchlíky, syrské, ale i jordánské děti z rodin, které si lékařskou péči nemohou dovolit. Musejí ale procházet předvýběrem a zdaleka ne všichni se na finální seznam dostanou. Často to provázejí velké emoce. Byl jsem svědkem toho, že lidé půl roku čekali na to až přijedeme, ale my jsme pak na místě museli tu operaci z objektivních důvodů odmítnout. Třeba proto, že jde o komplikovaný zákrok, který se v daných podmínkách operovat nedá, neměl by žádaný efekt nebo jde o věc, která vyžaduje výraznou pooperační péči. Ti lidé pak odcházejí, pláčou a přicházejí o naději. Je to emočně náročné i pro nás.

FOTOGALERIE 

(s komentářem MUDr. Michala Buriana)

Byli jsme svědky toho, jak jeden místní doktor, právě kardiochirurg, operoval velmi vážný případ, dětského pacienta s vrozenou vadou. Prognóza bez operace byla půl roku života, operace samotná byla velmi riskantní. Bohužel se nepodařila a dítě nepřežilo. Reakce byla velmi silná. Jordánci žijí ve velkých společenstvích, rozvětvených rodinách. Pomáhají si, podporují se, na vyšetření člena rodiny přichází celé procesí, vše prožívají s pacientem, starají se o něj. V případě smrti dítěte to prožívali velmi emotivně a bohužel došlo i k fyzickému napadení toho lékaře.

Český velvyslanec v Jordánsku Petr Hladík, s nímž jste v rámci mise v kontaktu, mluví o tom, že tím, že zachráníte jednoho pacienta, získáte sto dalších přátel… Je to i vaše zkušenost?

Přesně tak to tam funguje. Jsem přesvědčen, že i nad rámec medicíny je to pro Česko veliký přínos. Jen pro Bulovku to byla v prosinci devátá mise a myslím, že jméno už tam máme skutečně výjimečné. Zájem jordánské strany je velký, chtějí dále spolupracovat a odráží se to, jak vím právě od pana velvyslance Hladíka, v tom, že české firmy i díky tomu získávají kontrakty, třeba na stavby turbín, větších celků nebo v autoprůmyslu.

V Jordánsku je více než milion syrských uprchlíků, zmiňoval jste, že operujete často právě je. Setkáváte se i s válečnými zraněními?

Takových zranění je tam opravdu hodně. Operujeme syrské uprchlíky, lidi, které osud dotlačil k tomu, že museli opustit svou zemi. Spolupracujeme i s jedním z největších utečeneckých táborů na světě – Zátarí na severu Jordánska. Jsou tam i válečná zranění končetin, na něž se specializujeme, jak u dětí, tak dospělých. Naposledy jsem měl pacienta, jemuž explodoval v ruce granát a přišel o jeden prst. Byla to jeho dominantní pravá ruka a on zcela ztratil úchopovou schopnost. Podařilo se nám ji spravit natolik, aby s ní mohl dělat aspoň základní potřeby, najíst se, napít…

Je něco, co vás i jako zkušeného lékaře překvapilo nebo šokovalo?

Na klinice máme zkušenosti s mnoha diagnózami nejen z České republiky, ale z celé východní Evropy. Jsme na Bulovce i centrem pro vrozené vady, kdy je noha zkrácena třeba o polovinu oproti té druhé a my ji dokážeme prodlužovat. Z tohoto hlediska mne toho tolik nepřekvapí, v ortopedii jsem asi o všem četl, ale takovou míru deformity vlivem zanedbané péče, s jakou se setkáváme v rámci misí, to se normálně opravdu nevidí. K někomu se dostaneme opravdu za pět minut dvanáct.

Měli jste možnost při dosavadních dvou návštěvách poznat i normální život v Jordánsku?

Nutno říct, že na místě je o nás postaráno, je tam s námi vždy zástupce ministerstva vnitra i ambasády, kteří se nám snaží zpříjemnit pobyt. My se staráme ryze o medicínskou část, byrokracii řeší oni a zároveň se nám snaží ukázat kus té země. Zajdeme na večeři, projdeme se historickým centrem… Ale z těch deseti dnů je volný jen jeden jediný – pátek, kdy se nepracuje. Jinak se v Jordánsku pracuje v sobotu i v neděli.

Zažil jste tam nějaký kulturní šok?

Nevím, zda přímo šok, ale velmi mne zaujalo skalní město Petra. Patří mezi památky UNESCO, vzniklo kdysi na křižovatce karavanních cest a je úžasné. Kousek od Ammánu je i Mrtvé moře, které ale působí dosti deprimujícím dojmem. Je tam jasně vidět, jak to moře postupně vysychá. Hotely, které byly postaveny ani ne před dvaceti lety, jsou už od břehu vzdálené třeba kilometr a půl a k moři se od nich kráčí takovou měsíční krajinou. A pak je to samotný Ammán, kde je obrovský kontrast mezi západní bohatou částí, kde jsou americké obchody, americké firmy a fastfoody, a východní částí, kde je naopak absolutní bída. Jordánci tam běžně žijí ve dvou místnostech v dvacetičlenných rodinách… Plus je tam velký problém s pitnou vodou, která je tam na příděl.

A z hlediska bezpečnosti?

Nějaké problémy jsme tam zažili. Ovšem ne v souvislosti s uprchlickou krizí nebo Islámským státem. Vloni v prosinci jsme byli na misi zrovna ve chvíli, kdy americký prezident Donald Trump veřejně uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele. A významná část jordánské populace jsou Palestinci, pro něž to byl obrovský šok. České ministerstvo zahraničí poté vydalo nějaké prohlášení, které Jeruzalém také zmiňovalo. Ta změna nálady byla úplně hmatatelná. Ambasáda nám přidělila ochranku, měli jsme zákaz vycházení z hotelu a vyhlášen byl pro nás stupeň ohrožení beta. Následující gama pak znamená evakuaci. Naštěstí se to stalo jen dva dny před skončením mise.