Pro Rohingy platí omezení pohybu, potřebují povolení i k cestě do sousední vesnice. Nesmí studovat na univerzitě. Když chce rohingský pár uzavřít sňatek, musí získat speciální povolení bezpečnostních složek. To někdy trvá i roky a během této doby jsou oba žadatelé vyslýcháni, každý zvlášť. Není výjimkou, že při výslechu jsou snoubenky znásilněny.

Lidskoprávní aktivista a blogger Nay San Lwin sám žije už deset let v Německu, stále je však v kontaktu s rodným Myanmarem. Provozuje web Rohingya Today, kde denně informuje o Rohinzích a dění v Myanmaru i uprchlických táborech v Bangladéši. „Genocida Rohingů pokračuje navzdory nařízení Mezinárodního soudního dvora,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Změnilo se něco z pohledu Rohingů po letošním vojenském převratu v zemi?

Nay San Lwin. Foto: Lucie Sýkorová

V Myanmaru žije v současné době zhruba 600 tisíc Rohingů. Část z nich je zavřená v koncentračních táborech, zhruba 450 tisíc jich je v „open-air vězení“ – tedy mají velmi omezená práva včetně volného pohybu v zemi. Většina z nich je závislá na humanitárních dodávkách jídla. Ty byly ale po letošním převratu omezeny a mnoho lidí nyní proto hladoví. Samozřejmě se velmi obáváme, že přijde další vlna násilí proti zbylé populaci Rohingů v zemi.

Na druhou stranu po letošním vojenském převratu se veřejné mínění v zemi začíná pomalu měnit. Ostatní obyvatelé Myanmaru byli celé dlouhé roky přesvědčeni, že armáda dělá správnou věc. Nazývali Rohingy „kalar“ – to je něco jako „negr“ v Americe. Měli vymyté mozky propagandou, věřili, že muslimští Rohingové jsou ilegálními přistěhovalci, že chtějí bojovat proti buddhistům a učinit z Myanmaru muslimskou zemi. Teď jsou ale sami pod nadvládou armády a začínají měnit své názory. To nám dává určitou naději do budoucna.

Podle posledních zpráv byla část politických vězňů propuštěna. Pomáhá podle vás tlak na vládu Myanmaru zvenčí?

Jelikož byl velitel armády Myanmaru Min Aung Hlaing vyloučen ze summitu ASEAN a tlaky Západu se nyní zvyšují, cílem propouštění politických vězňů je tento tlak zmírnit. Řada zdrojů ale uvedla, že mnoho z propuštěných vězňů bylo během několika hodin znovu zatčeno. Armádě nemůžeme vůbec věřit, nezměnila se. Vládne zemi v podstatě od roku 1962, ví, jak řešit mezinárodní tlaky. K jejímu odstranění je zapotřebí mnohem větší nátlak.

Nebavte se s vojenskou juntou

Je tedy podle vás mezinárodní tlak na zastavení genocidy Rohingů stále nedostatečný? 

Situace, kterou máme nyní v Myanmaru, je z hlediska lidských práv zatím nejstrašnější událostí v 21. století. Světoví vůdci se už před lety shodli, že ke genocidě dochází, ale nic proti tomu neudělali. Proti pachatelům nepodnikli žádné rázné kroky. Například německý parlament přijal usnesení v této věci už v roce 2018, kdy jsme měli k tématu konferenci v Berlíně. Ale ani tehdy nenásledovala žádná vážná akce. Až teprve v roce 2019 malá země z Afriky, Gambie, podala k Mezinárodnímu soudnímu dvoru (ICJ) v Haagu žalobu na stát Myanmar a obvinila ho z genocidy.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Proč podala žalobu zrovna Gambie?

My jsme o to žádali i vlády řady jiných zemí, a mnozí slibovali, že tak učiní. Ale nikdy k tomu nedošlo. Gambie byla přesvědčena organizací OIC (Organization for Islamic Cooperation), která sdružuje 57 muslimských zemí. V minulém roce pak v případu intervenovalo Holandsko a Kanada. Většina evropských zemí ale dosud ani nezveřejnila žádné vyjádření na podporu žaloby.

Jak si to vysvětlujete? A jak hodnotíte reakce OSN na situaci Rohingů?

Krize Rohingů je vnímána jako regionální krize, země mají své vlastní zájmy a problémy. Co se týká OSN, dva z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN jsou Čína a Rusko. A ty mají v Myanmaru své zájmy, dodávají tam zbraně, Čína tam hodně investuje. Podle mého názoru by OSN měla reformovat tuto pětičlennou stálou skupinu v rámci Rady bezpečnosti. Nejen kvůli Rohingům, jde i o řadu dalších případů ve světě, mnoho lidí po celém světě trpí a OSN nekoná.

Co by podle vás měly demokratické státy dělat pro zlepšení situace Rohingů?

Musí být přijata okamžitá opatření k zastavení všech zvěrstev. Svět musí přerušit veškeré styky s vojenskou juntou. Nejdůležitější je postoupit myanmarské zločince Mezinárodnímu trestnímu soudu. Chceme, aby vlády přerušily všechny vazby včetně diplomatických a ekonomických, aby uvalily sankce na vojenskou vládu v Myanmaru. Běžní lidé tím neutrpí, v Myanmaru je převážná většina obchodu pod vlivem armády, zatímco běžní lidé trpí chudobou.

Genocida pokračuje, svět se dívá

Mezinárodní soudní dvůr vydal už v minulém roce příkaz, aby Myanmar zabránil pokračování genocidy. Jak vláda toto nařízení plní?

Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) vydal tento příkaz 23. ledna 2020. Myanmar má od té doby také pravidelně podávat zprávy o opatřeních, která přijal. Dvě dosud vydané zprávy však byly klasifikovány jako důvěrné a byly k dispozici pouze Mezinárodnímu soudnímu dvoru a Gambii. Takže mezinárodní společenství včetně Rohingů samotných nemá k těmto informacím přístup. Co vidíme, je, že Myanmar v praxi neplní nařízení, aby zabránil pokračování genocidy. Podmínky, jaké panovaly v Rakhinském státě před rokem 2020, se dosud nezměnily.

Jak tedy vypadá život Rohingů, kteří v Myanmaru zůstávají? Jsou nyní v ohrožení i kvůli pandemii covidu?

Pro Rohingy platí v zemi omezení pohybu, potřebují speciální povolení i k cestě do sousední vesnice. Od roku 2012 už nesmí ani studovat na univerzitě, nejvyšší možné vzdělání je desetiletá školní docházka. Složité je také uzavírání sňatků rohingských párů, potřebují k tomu speciální povolení bezpečnostních složek. Musí podat žádost a trvá někdy i roky, než získají povolení, přičemž během této doby jsou oba žadatelé vyslýcháni, každý zvlášť. Není výjimkou, že při výslechu jsou snoubenky znásilněny.

Po schválení sňatku nesmí mít pár více než dvě děti. Další děti nedostanou ani rodný list a nemají povolení navštěvovat školu. Rohingové se nesmí ucházet o žádnou práci pro stát, často jsou zatýkáni na základě vylhaného obvinění. Nesmí mít cestovní pas, takže nemohou ani legálním způsobem opustit zemi. Vypuknutí pandemie covidu zásadně zasáhlo i obyvatele v Rakhinském státu, kde Rohingové žijí. Rohingští pacienti nedostávají náležitou léčbu, vakcíny ani kyslík. Do nemocnice se dostanou jen zřídka.

Jaká je podle vás role Facebooku v šíření nenávisti vůči Rohingům?

V Myanmaru Facebook rovná se internet. Desítky tisíc příspěvků na této síti podnítily násilí proti Rohingům a podporovaly krutost armády vůči nim. Nenávistné projevy byly na Facebooku všude a Facebook neudělal nic, aby je zastavil. Podnikl kroky, až když Mezinárodní nezávislá vyšetřovací mise zřízená Radou OSN pro lidská práva vydala zprávu o roli Facebooku v genocidě Rohingů. I v současné době je nenávistných příspěvků proti Rohingům mnoho, ale ne tolik jako dříve. Takže ano, jsem přesvědčen, že Facebook podpořil násilí armády Myanmaru proti Rohingům. Vedení společnosti přesto stále odmítá zveřejnit soukromý obsah, který síť odstranila. Namísto pomoci spravedlnosti se snaží něco skrývat, což pomůže myanmarské armádě.

Můžete připomenout, kdy a proč vůbec genocida Rohingů začala?

Postupné omezování práv Rohingů začalo po roce 1962. Nejprve bylo zrušeno vysílání rozhlasových pořadů v jazyce Rohingů, pokračovalo to jejich vytlačením z veřejných funcí a z politiky, a nakonec jsme začali být nazývání ilegálními uprchlíky z Bangladéše. Rohingové jsou přitom původními obyvateli části území současného Maynmaru, měli jsme o tom důkazy minimálně z konce 18. století. Ty ale barmská vláda zničila během čtyřleté operace, která byla spuštěna v roce 1974. Od roku 1978 pak začalo masivní násilí proti Rohingům a zemi od té doby muselo opustit už více než dva miliony příslušníků této etnické menšiny. V roce 1982 byl přijat nový občanský zákoník a podle něj přestali Rohingové oficiálně existovat, byli odstraněni ze seznamu národních etnických menšin.

Dosud poslední masové násilí spáchané na Rohinzích proběhlo v roce 2017. Desetitisíce mužů, žen i dětí byly zavražděny. Malé děti byly vhazovány do ohně, znásilňovány byly i devítileté dívky. Na 400 rohingských vesnic bylo vypáleno a srovnáno se zemí. Do Bangladéše uprchlo více než 700 tisíc lidí. Tam se dnes nachází celkem zhruba 1,1 milionu Rohingů, v Saudské Arábii jich je kolem 300 tisíc, 250 tisíc v Pakistánu, 150 tisíc v Malajsii, další jsou v Indii, Indonésii, Austrálii, ale i Evropě a Severní Americe.

Kruh násilí

Vy osobně žijete už deset let v Německu. Máte kolem sebe také komunitu Rohingů? Jaký je pro vás život v Evropě, bylo těžké si zvyknout?

Komunita Rohingů v Německu je velmi malá, tvoří ji asi deset rodin. Užívám si života v Německu, protože mám svobodu a všechna lidská práva. Neměl jsem problém se zde přizpůsobit, protože jsem vždy hledal svobodu, lidská práva a lidskou důstojnost. A v tomto směru jsem zde získal vše, co jsem chtěl. Ale přesto bych si přál vrátit se do své rodné země. Přál bych si, abych měl ve své zemi stejná práva, abych nebyl uprchlíkem.

Kde v současné době žijí vaši rodiče? Nachází se někteří z vašich přátel nebo rodinných příslušníků stále v Myanmaru?

Moji rodiče žijí ve Velké Británii a moji dva sourozenci v USA. Většina z mých příbuzných a přátel je v Myanmaru ve státě Rakhine. Protože jsem vyrůstal v Yangonu, většina mých přátel je stále tam. Někteří museli uprchnout do Bangladéše, protože jejich domy byly v roce 2017 vypáleny v rámci velkého tažení proti Rohingům. Několikrát jsem navštívil uprchlické tábory a setkal se s nimi, ale neměl jsem šanci navštívit Yangon a stát Rakhine.

Už před několika lety jste popisoval špatné podmínky v uprchlických táborech v Bangladéši. Zlepšilo se to?

Uprchlické tábory zůstávají stejné jako dříve. Zatím se nic nezlepšilo. Nejhorší je, že tábory jsou nyní oploceny ostnatým drátem a jsou tam strážní věže. Struktura ostnatého drátu a strážních věží mi připomíná návštěvu památných míst koncentračních táborů v Německu a Polsku. Problémem také je, že zde děti nemají žádnou možnost vzdělávání. V uprchlických táborech pomáhá řada humanitárních organizací, což je skvělé, ale uprchlické tábory nejsou pro Rohingy dlouhodobým řešením. My se chceme vrátit do naší rodné země a chceme mít základní lidská práva a svobodu vyznání.

Jak vnímáte v celém dění kolem Rohingů roli aktivistky, držitelky Nobelovy ceny za mír a později političky Su Ťij?

Já sám jsem ji sledoval od roku 1988, kdy se vrátila do země. Mně bylo tehdy deset let, přesto jsem s rodiči viděl každý její projev. Byla pro nás ikonou v boji za lidská práva. Strávila celkem déle než 15 let v domácím vězení, až do roku 2010. Pak se v roce 2012 stala členkou parlamentu. Od jejího vstupu do politiky jsme očekávali změnu k lepšímu, ale stal se pravý opak. Začala se chovat jako politička a v roce 2019 dokonce u Mezinárodního soudního dvora popřela genocidu Rohingů a postavila se na stranu armády. To jsem slyšel na vlastní uši, protože jsem se soudu osobně účastnil.

Jak vidíte budoucnost Rohingů?

Budoucnost Rohingů je nejistá. Kruh násilí se opakuje znovu a znovu. Bangladéš, Čína a Myanmar hovoří sice o repatriaci, ale to se v dohledné době nestane. Současná vláda Myanmaru neposkytne Rohingům žádná základní práva, protože má genocidní záměr. Bezpečný návrat do vlasti je možný jedině za mezinárodní intervence. Svět se musí sjednotit proti nespravedlnosti, která se stala. Pak budou mít Rohingové budoucnost. To, co chceme, je velmi jasné a jednoduché – požadujeme obnovu základních lidských práv.

Chceme žít v míru, mít plné občanství a svobodu vyznání, jako mají ostatní obyvatelé Myanmaru, bez jakékoliv diskriminace. Nepožadujeme žádnou separátní nezávislou zemi. Je ale potřeba, aby armádu vystřídala nová vláda a vznikl federální stát. Apelujeme proto na všechny demokratické země, aby nepodporovaly armádní vládu Maynmaru a vytvářely na ni politický a ekonomický tlak. Vaše solidarita je pro nás velmi důležitá.

Nay San Lwin je jedním z nejznámějších rohingských bojovníků za lidská práva. Je spoluzakladatelem globální sítě aktivistů na podporu Rohingů Free Rohingya Coalition a provozovatelem webu Rohingya Today. Pochází z Yangonu v myanmarském státě Rakhin a od roku 2011 žije v Německu. Jeho pradědeček Abdul Zolil byl oficiálně uznán jako domorodý člověk v Barmě (Myanmar).