„Wintonovy vlaky“ jsou už dávno světově známý příběh. Záchrana 669 převážně židovských dětí před holokaustem po kolejích z Československa do Británie je slavný hrdinský čin Nicholase Wintona. Teď ale díky pátrání českého dokumentaristy přibyla skoro další stovka jmen dosud neznámých zachráněných dětí. Do bezpečí nejely vlakem, ale letěly. Nejsou to sice přímo „Wintonovy děti“, ale i slavný zachránce měl v jejich útěku před nacismem své místo.

Dokument po stopách zapomenuté záchranné mise Barbican odvysílá Česká televize v premiéře 30. ledna. Natočil ho Jiří František Potužník. Po pamětnících mise Barbican pátral po celém světě, od jeruzalémského muzea Jad Vašem až po Kanadu. V rozhovoru pro HlídacíPes.org říká, že Češi jako národ tváří v tvář uprchlické krizi let 1938-39 obstáli dobře.

K celému příběhu vás přivedla jedna jediná fotografie. Respektive podobnost jedné fotky s druhou. Na obou je malý chlapec v čepici s pruhy. Na obou ho drží někdo v náručí. Jeden z těch obrázků znají všichni, to je ten, kde je chlapec v náručí Nicholase Wintona. Zato ten druhý, kde stejného kluka drží cizí pilot, neznal nikdo…

Tento obrázek se často popisuje jako „Nicholas Winton s jedním z dětí, které zachránil“. Fotka ale vznikla dva měsíce před odjezdem prvního Wintonova vlaku na letišti v Praze-Ruzyni (foto: Jad Vašem)

Dostali jsme fotografii z ČTK, která má na sobě jedinou popisku: „12. ledna 1939“. Měla se stát součástí knížky vydávané k 75. výročí založení letiště v Praze-Ruzyni a z toho roku moc fotek není, protože v březnu se letiště zmocnila Luftwaffe, udělala z něj vojenskou základnu a nesmělo se tam fotit. Začal jsem zjišťovat v muzeích a archivech, jestli k té fotce neexistuje nějaký záznam.

Při procházení materiálů z podobného období a díky tomu, že ta druhá fotka, kterou jste zmiňoval, je velmi známá, jsem si je obě dal vedle sebe a říkal jsem si – stejné prostředí, stejný kluk… Ta Wintonova fotka je většinou vydávána za fotku z nádraží, odkud Winton vypravoval – po okupaci 15. března 1939 až do začátku 2. světové války – vlaky s židovskými dětmi.

Takže jste listoval hromadou fotek a najednou jste se zarazil a řekl si „stop, tohle už jsem někde viděl?“

Přesně. Ta fotka mi přišla něčím povědomá. Říkal jsem si, tu přece odněkud znám. Byla to ta atmosféra té fotky, nenapadlo mě, že je to ta čepice. A když jsem pak při zkoumání toho období narazil na známou Wintonovu fotku, nebyl problém je obě srovnat. Ta fotka malého chlapce s Wintonem je jedna z prvních, které vám vyběhnou, když si na internetu dáte vyhledat „Winton“ nebo „záchrana židovských dětí“.

Obě ty fotky vznikly v rozmezí několika minut na prostoru několika málo metrů. Jedno jejich vzájemné pojítko je Nicholas Winton a to druhé člověk, který mačkal spoušť. Našli jste fotografa?

Kdo to fotil, jsme nezjistili. Ale těch fotek – a dokonce jsme pak našli i filmové záběry – je poměrně hodně. Zjevně se organizátoři toho záchranného leteckého mostu snažili o shromáždění dokumentárního materiálu, který by – aspoň tak si to vysvětluji já – mohl posloužit k osvětě a k získání prostředků na další záchranné akce. Protože přeprava těch dětí letadlem byla extrémně náročná. Tehdy opravdu létali nejbohatší lidé. Bavíme se o enormních částkách. Vypravení jednoho letadla mohlo stát tolik, co vypravení jednoho vlaku.

Další „Wintonovy děti?“

Natáčení pro váš dokument bylo jedním z posledních rozhovorů Nicholase Wintona před tím než zemřel. On tehdy byl přímo na letišti, jak dokazují fotky, o kterých jsme mluvili, ale ve filmu toho o téhle záchranné akci příliš neříká. Jaká byla tedy jeho role?

Nicholas Winton přijel do Československa poprvé na konci roku 1938. Ta dvě letadla letěla 12. ledna 1939. Pokusů o záchranné operace bylo evidentně víc. O Wintonových vlacích se mluví proto, že byly největší svým rozsahem a nejlépe organizované. A pomáhá jim i současná osvěta včetně slavného setkání Wintonových dětí s Nicholasem Wintonem, které uspořádala BBC. Ale to neznamená, že on byl jediný.

Jiří F. Potužník (foto EXPO 2015)

MISE BARBICAN Ve druhé polovině 19. století ve čtvrti Barbican v Londýně založili tamní obyvatelé misii Barbican zaměřenou na zprostředkování evangelia židovským rodinám s cílem umožnit jim konverzi, tedy křest, pokud budou chtít. V roce 1939 pomáhal Barbican židovským dětem nejen z Československa, ale i z jiných evropských zemí, dostat se do Londýna. V té době byl šéfem organizace reverend Isaac Davidson, sám konvertita z židovské víry na křesťanskou. Příběh Barbicanu teď zdokumentoval Jiří F. Potužník.

Nicholase Wintona jsem se ptal, jak to, že po okupaci Československa byl schopen získávat různá povolení jak z německé, tak z britské strany. Británie přitom nebyla úplně šťastná z toho, že se tam najednou valily tisíce imigrantů. Ptal jsem se Wintona, jestli je možné, aby všechna ta povolení získal bez toho, že by spolupracoval s tajnými službami. On se na mě usmál, neřekl mi, jestli byl, či nebyl agent, ale řekl mi, že kdyby mu to nabídli, tak by neodmítl.

Co tedy dělal Winton na ruzyňském letišti v lednu 1939, dva měsíce před tím, než z Prahy vypravil svůj první „Wintonův vlak“?

Pomáhal tam. Věděl, že chce pomáhat dlouhodobě a tohle byla první konkrétní akce, kterou si on sám pamatoval. Říkal, že tam nosil, organizoval, hlídal, prostě pomáhal.

Vzhledem k tomu, že Winton byl tehdy na místě. Dají se děti, zachráněné těmito dvěma letadly z ledna 1939 a tím třetím z března téhož roku, považovat za další takzvané „Wintonovy děti“, tedy ty, které zachránil Nicholas Winton ve vlacích z Československa (669 československých dětí, převážně židovského původu, pozn. red.)?

Ne, myslím, že ne. Dokonce jsme při pátrání pro náš dokument našli jednu z tehdejších holčiček, dnes babiček, která v jednom článku píše, že není „Wintonovo dítě“. Dnes se jmenuje Hana Popper a byla nejmladší dívkou mezi dětmi v těch letadlech. A proto se také objevila na řadě fotek z odletu a někde ji taky označili za „Wintonovo dítě“, na což ona ale říkala – ne, nejsem. Já jsem letěla už v lednu.

Hana Popper, foto: Jiří F. Potužník

Jaká tedy byla celková bilance těch tří letů z Prahy do Londýna?

Ze zápisů v archivu mise Barbican je z registru příletů vidět, že 12. ledna 1939 přiletěla do Londýna dvě letadla. Jedno bylo letadlo KLM, to bylo focené nejvíc a před ním taky vznikla slavná fotka Nicholase Wintona s chlapcem v náručí. S velkou pravděpodobností – ale to už v archivu není – druhé letadlo patřilo ČSA. A potom z registru vyplývá, že přiletělo ještě jedno letadlo 8. března. V každém z těch letadel bylo 28 dětí.

Kolik z těch tehdejších pasažérů se vám pro film povedlo vypátrat?

V dokumentu jsou dvě dívky, které tehdy přímo letěly a pak ještě jedna, která přijela až později „s Wintonem“, ale k misi Barbican se v Londýně připojila. A potom ve filmu vystupuje Ruth Bondyová, která se tehdy do záchranných transportů nedostala. Rodiče jí řekli, ať si na místo v záchranné misi vystojí frontu. Ale ona byla vychovávaná k sionismu a nechtěla jinam než do Palestiny. Navíc jí v té frontě byla zima, a tak to vzdala.

Tehdy samozřejmě netušila, že je to otázka života a smrti. Čekaly ji koncentrační tábory, které jako jediná z rodiny přežila. My ji v tom příběhu máme jako příklad toho, jak málo stačilo, aby zachráněné děti, kterým se příběh věnuje, skončily úplně jinak.

Dnes už by to nešlo – kvůli hamižnosti

Mluvíme zhruba o 90 lidech. Dá se nějak zobecnit, jak a kde žili po příchodu do Británie?

Část těch dětí byla pokřtěná. Všechny děti letící z Prahy v misi Barbican byly židovského původu, ale z laických, ne ortodoxních rodin. Jejich rodiče dávali písemný souhlas s tím, že pokud děti samy budou chtít před dosažením 16. roku života, můžou být pokřtěné. Zhruba půlka jich pokřtěná byla a z některých se stali i misionáři.

Barbican ale v té době nebyla jediná záchranná mise pro židovské děti ve střední Evropě, kterým křesťanské organizace poskytly útočiště právě za slib, že se nechají pokřtít…

My jsme se ptali, proč ty letecké mise nebyly četnější. Jedním z důvodů byly zmiňované vysoké náklady a po 15. březnu 1939, kdy letiště zabrala Luftwaffe, už to zkrátka letadlem ani nešlo. Nicholas Winton nám ale říkal, že některé pražské skupiny řekněme přísněji věřících židů tyhle podmínky záchrany, tedy křest dětí, nesly nelibě. A my se domníváme, že i proto se k téhle záchranné operaci po válce tady v Československu už nikdo nevracel. Protože to brali jako ústupek ze svých pozic, etických, nebo rovnou náboženských.

Ale pozor, křest nebyl absolutní podmínka záchrany, některé děti v misi Barbican pokřtěny nebyly. Ptali jsme se i na větu, kterou nikdo necitoval, ale která zaznívá v některých knížkách a dokumentech, že „mrtvé židovské dítě je lepší než pokřtěné“. Ptali jsme se na ni přímo Wintona, jestli to někdo neřekl jemu. A on řekl, že jemu přímo ne, ale že slyšel, jak se to povídá. Na druhou stranu všichni, s kým jsme mluvili, tu větu vylučují.

Šla by podle vás taková záchrana zorganizovat v současnosti?

Nicholas Winton sám říkal, že kdyby chtěl něco takového dělat dnes, měl by problém nejen získat potřebná povolení, ale i podporu společnosti, protože politici, kteří určují náladu, jsou – jak on říkal – „greedy“ (chamtivý, hamižný, pozn. red.).

Samo předválečné Československo bylo útočištěm židovských uprchlíků z Německa nebo Rakouska. Po Mnichovu se ale zdejší postoj k nim začal měnit. Jak tehdy naše republika obstála v téhle humanitární zkoušce?

Já bych nás tady klidně srovnal s Británií, kde ten oficiální establishment, to znamená Chamberlain v Mnichově, něco provede, ale obrovská část národa je z toho zhnusená, zděšená a říká – já s tím nechci nic mít a začne organizovat pomoc.

Ten establishment v Československu, to byla Beranova vláda a její vysloveně antisemitské zákony platné od ledna 1939. Podle jednoho z pamětníků, s kterým jsme také natáčeli, Češi tehdy „němčili“, tedy mysleli si, že když se budou chovat jako Němci, vyhnou se okupaci.

Byla tady ale nepochybně podstatná část společnosti, která se snažila těm lidem pomáhat. Takže si myslím, že jako národ z toho vycházíme dobře.